Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zbraň: Gurthang ("Železo smrti")
Další názvy: Anglachel (původní jméno meče před jeho překováním), Mormegil (jedno z pozdějších jmen po jeho překování)
Tvůrce: nargothrondští elfové (kteří jej překovali)
Vlastníci: Túrin Turambar, který si podle meče říkal Mormegil a nosil jej až do své smrti
Doba vzniku: (rozuměj překování) někdy po příchodu Túrina do Nargothrondu v r. 487 Prvního slunečního věku
Popis: Byl to meč velmi cenný a jmenoval se tak, protože byl vyroben ze železa, jež spadlo z nebe jako plápolající hvězda. Rozetnul každé železo vytěžené ze země. Ve Středozemi byl jen jeden jemu podobný. Jeho čepel byla černá a nelesklá a hned na první pohled se meč zdál těžký a silný, mající velkou moc. Zdá se také, že meč po svém způsobu "vnímal" dění kolem sebe. Po překování, třebaže zůstal černý, jeho ostří svítilo bledým ohněm.
Osudy: Když Túrin v roce 487 P.v. přišel do Nargothrondu, brzy si získal velkou přízeň Orodretha (krále Nargothrondu) a obrátila se k němu takřka všechna srdce tamního lidu. Dovední nargothrondští kováři mu překovali meč Anglachel a Túrin mu dal nové jméno - Gurthang, Železo smrti. Tak velká byla Túrinova zdatnost a válečnická obratnost na pomezích Střežené pláně, že se stal známým jako Mormegil, Černý meč, a elfové říkali: "Mormegil nemůže být zabit jinak než nehodou nebo zlým šípem z dálky." Proto mu dali na ochranu trpasličí brnění; a Túrin si jednou v chmurném rozpoložení opět vzal Dor-lóminskou dračí přilbu, kterou si pak nasazoval před bitvou a nepřátelé prchali před jeho tváří. Když bylo prozrazeno Túrinovo pravé jméno, Orodreth prokázal Húrinovu synovi velkou čest a Túrin se stal mocným mezi nargothrondským lidem.

S jeho nástupem se změnila i taktika boje nargothrondských elfů, kteří přešli od skrývání a útoků ze zálohy do otevřeného boje a vyrobili si velkou zásobu zbraní. Ze začátku se jim skutečně pod Túrinovým velením dařilo a Morgothova moc byla západně od Sirionu odražena. Roku 495 P.v. však Morgoth vypustil na lid u Narogu veliké vojsko, které dlouho připravoval; a přes Anfauglith se přeplazil Glaurung Urulóki a nakonec dospěl do nargothrondské říše a spálil Talath Dirnen, Střeženou pláň.
Tu vyšli nargothrondští válečníci a Túrin se toho dne zdál vysoký a strašný a srdce vojska se posílilo, když jel po pravici Orodrethově. Ale Morgothovo vojsko bylo mnohem větší, než říkali vyzvědači, a nikdo kromě Túrina, chráněného trpasličí maskou, nemohl odolat Glaurungovu nástupu; elfové byli zahnáni zpět a zatlačeni skřety na pole Tumhalad, mezi řeky Ginglith a Narog, a tam byli sevřeni. Toho dne uvadla pýcha nargothrondského vojska, Orodreth byl zabit a vojsko rozprášeno.
Túrin, chráněn Sudbou, však přežil a došel až k branám Nargothrondu, který byl již téměř vypleněn. Do této zkázy přišel a nikdo před ním nemohl obstát, a ani se o to nepokusil, protože srážel všechno před sebou, překročil most a probíjel se k zajatým. Nyní stál sám, protože hrstka, která ho následovala, prchla. V tom okamžiku se však ze zejícího vchodu vyplazil Glaurung a položil se zezadu mezi Túrina a most. Pak náhle promluvil a uvítal jej. Túrin se skokem obrátil, kráčel proti němu a ostří Gurthangu zářilo jako plamen; ale Glaurung zadržel svůj žár, široce rozevřel své hadí oči a upřel je na Túrina. Ten do nich beze strachu pohleděl, když zvedal meč, a rázem propadl svazujícímu zakletí dračího oka bez víček a strnul v nehybnosti. Pak dlouho stál jako vytesaný z kamene před branou Nargothrondu, zatímco Glaurung k němu opět promluvil a skřeti odváděli zajatkyně jako stádo. Když odešli, drak náhle odvrátil zrak a čekal, a Túrin se pomalu pohnul jako ten, kdo se probouzí z ohavného snu Pak se vzpamatoval a skočil po drakovi, rozpřáhl se mečem a ťal po drakových očích. Glaurung se odtáhl, vztyčil se nad ním a nabídl mu svobodu. Túrin, pomatený drakovýma očima přijal, odvrátil se a rychle odspěchal přes most.

Obrazek

Túrin se pak vydal hledat svou matku Morwen a sestru Nienor a došel až do Dor-lóminu, země svého dětství. Morwen tam však nenašel a její dům stál prázdný a pobořený. Odešel tedy do domu Východňana Broddy, který měl za manželku Húrinovu příbuznou Aerin, a tam se dozvěděl, že odešla hledat svého syna do Doriathu. "Země totiž osvobodil od zla Černý meč z jihu," řekla, "a ten prý nyní padl." Tu se Túrinovi otevřely oči a poslední nitky Glaurungova kouzla se rozmotaly; a z bolesti a zlosti nad tím, jakými lžemi byl ošálen, a z nenávisti k Morweniným utlačovatelům se ho zmocnil černý vztek a zabil Broddu v jeho vlastní síni spolu s jinými Východňany, jeho hosty. Pak uprchl ven do zimy jako štvanec.

Pak se vydal hledat svou milou Finduilas a opět sešel k řece Sirionu. Přišel však pozdě; všechny stopy už vychladly nebo je smyla zima. Ale stalo se, že cestou na jih podle Teiglinu přišel Túrin na muže z Brethilu, obklíčené skřety, a osvobodil je, protože skřeti před Gurthangem prchali. Ti mu pak řekli, že Finduilas byla zabita skřety a zavedli ho k její mohyle. Tam podle jeho meče poznali, že se skutečně jedná o Mormegila z Nargothrondu, o němž pověst říkala, že je to Húrinův syn z Dor-lóminu.
Odvedli jej tedy k sobě domů do Ephel Brandiru na Amon Obelu. Tam se uzdravil ze svého žalu a usoudil, že zůstane ukryt v Brethilu a zbaví se svého stínu tím, že se zřekne své minulosti. Přijal nové jméno Turambar, Pán sudby, odložil svůj černý meč a zacházel spíš s lukem a kopím.

Sudba však Túrina přeci jen nakonec dostihla, neboť neležela pouze na něm, ale také na jeho příbuzných. A tak se stalo, že Morwen vyjela z Doriathu a Nienor za ní. Na Amon Ethiru blízko Nargothrondu pak Nienor podlehla Glaurungovu kouzlu a ten na ni uložil kouzlo naprostého zatmění a zapomnění. Thingolovi průvodci vedení Mablungem ji sice našli stát na vrcholu kopce, ale na zpáteční cestě byli přepadeni skřety a Nienor jim utekla. Dostala se až do Brethilu, kde ji našel Túrin a odnesl ji do Ephel Brandiru. Po čase se jejich srdce sblížila a Túrin, nevěda, že se jedná o jeho sestru, ji požádal o ruku. Souhlasila, vzala si jej a na jaře příštího roku otěhotněla. Mezitím vyslal Glaurung proti Brethilu skřety a Turambar vstal a opět vytáhl svůj černý meč, sebral velkou družinu brethilských mužů a porazili skřety na hlavu. Ale Glaurung se doslechl, že Černý meč je v Brethilu, zadumal se nad tím a vymýšlel nové zlo.

Když se blížilo léto, přilezl Glaurung na pokraj Brethilu a položil se u západního břehu Teiglinu. Mezi lidmi byl velký strach a proto žádali Turambara o radu. Ten se nabídl, že draka sám vyhledá.
Pak požádal o společníky, kteří by byli ochotni v nebezpečí pomoci. Našli se dva - Dorlas a Hunthor. Pak se Turambar rozloučil s Níniel, a ta dostala strach a zlé tušení, takže to bylo smutné loučení; Turambar ale vyrazil se svými dvěma společníky k Nen Girithu. Při západu slunce tam došel a zjistil, že Glaurung leží na kraji vysokého břehu Teiglinu a nejspíš se pohne, až padne noc. Pokusil se dostat k drakovi zespodu přes rokli Caben-en-Aras, kde se řeka hnala hlubokou a úzkou roklí. Při přechodu bouřící řeky však Dorlasovo srdce selhalo a neodvážil se nebezpečného přechodu. Turambar s Hunthorem však bezpečně přešli, protože burácení vody přehlušovalo všechny ostatní zvuky a Glaurung spal. Ale před půlnocí se drak probral a s velikým hlukem a funěním se vrhl předkem těla přes propast a začal tam přitahovat celé tělo. Turambar a Hunthor byli málem přemoženi žárem a puchem, zatímco si rychle hledali cestu nahoru ke Glaurungovi, a Hunthora zabil velký kámen uvolněný přelézajícím drakem.
Pak sebral Turambar všechnu svou vůli a odvahu a sám vylezl po skále a dostal se pod draka. Pak vytasil Gurthang a celou silou své paže a své nenávisti jej vrazil až po jílec do Hadova měkkého břicha. Když Glaurung pocítil smrtelnou bolest, zaryčel, ve svých děsných křečích zvedl celé tělo, vrhl se přes propast, ležel tam, zmítal se a svíjel se ve smrtelných mukách. A všechno kolem sebe zapaloval a drtil, dokud jeho oheň nevyhasl. Pak zůstal ležet.
Glaurung ve svých křečích vytrhl Gurthang Turambarovi z ruky a ten zůstal vězet v dračím břiše. Turambar tedy ještě jednou překročil vodu, protože chtěl získat zpátky svůj meč a podívat se na svého nepřítele. Našel jej nataženého na boku; z břicha mu trčel jílec Gurthangu. Pak Turambar uchopil jílec, opřel se nohou o břicho a zvolal, posměšně napodobuje drakova slova u Nargothrondu...
Vyrval meč, ale za ním vytryskla černá krev, dopadla mu na ruku a jed ji popálil. A Glaurung otevřel oči a pohlédl na Turambara s takovou zlobou, že ho to zasáhlo jako rána, a pro ten úder a bolest z otravy upadl do temné mdloby a ležel jako mrtvý s mečem pod sebou.

O tom, co se toho dne ještě odehrálo, vypráví Narn i Hîn Húrin. Toho nešťasného dne se totiž Sudba Húrinových dětí naplnila a tři lidské životy byly zbytečně promarněny.
Níniel totiž přišla k mrtvole Glaurunga a našla tam ležet Turambarovo tělo. Drak však ještě nebyl mrtev a naposled promluvil. Tak se Níniel dozvěděla pravdu o svém původu i původu Turambara, jehož dítě v sobě nosila. V hrůze nad tím zjištěním pak prchla jako smyslů zbavená a vrhla se do pěnících vod řeky Teiglin.
Túrin pak v záchvatu šílenství neprávem zabil Brandira, protože jej vinil ze smrti Níniel a ze šíření Glaurungových lží. Po tomto činu prchl do lesů a nakonec došel až k Haudh-en-Elleth, posadil se tam a dumal o svých činech. Jak tam seděl, přišla k němu skupinka Šedých elfů vedená Mablungem. Od nich se dozvěděl pravdu své sestře Nienor a o jejím zakletí. Tehdy konečně Túrin oznal, že ho sudba dostihla a že zabil Brandira neprávem; tak se na něm splnila Glaurungova slova.
Pak od nich prchl jako vítr a oni žasli, ptali se, jaké šílenství ho posedlo a šli za ním. Ale Túrin je daleko předběhl, došel k Cabed-en-Arasu, slyšel burácení vody a viděl, že všechno listí padá zvadlé ze stromů, jako by přišla zima. Tam vytasil meč, to poslední, co mu zbylo, a řekl: "Buď zdráv, Gurthangu! Ty neznáš jiného pána ani věrnost než ruku, která tě třímá. Necouvneš před žádnou krví. Vezmeš si tedy Túrina Turambara, zabiješ mne rychle?"
A z čepele zazvonil v odpověď studený hlas: "Ano, rád budu pít tvou krev, abych zapomněl na krev svého pána Belega a na krev Brandira, zabitého neprávem. Zabiji tě rychle."
Pak Túrin opřel jílec o zem, vrhl se na hrot Gurthangu a černá čepel mu vzala život. Ale Mablung a elfové přišli, pohlédli na mrtvolu Glaurungovu a na Túrinovo tělo a zarmoutili se; a když tam přišli lidé z Brethilu a oni se dozvěděli důvod Túrinova šílenství a smrti, byli zděšeni.

Pak zvedli Túrina a zjistili, že se Gurthang zlomil. Tak pominulo vše, co mu patřilo. Ale elfové a lidé tam nasbírali hromadu dřeva, udělali velkou vatru a spálili draka na prach. Túrina uložili do velké mohyly tam, kde padl, a vedle něho položili úlomky Gurthangu. A když bylo po všem, elfové zazpívali nářek pro Húrinovy děti a na mohylu postavili velký šedý kámen s doriathskými runami, kterými napsali jméno Túrina Turambara, zhoubce draka Glaurunga a pod něj připsali jméno Nienor Níniel, jejíž tělo však nebylo nikdy nalezeno.
Tak končí smutný příběh Húrinových dětí a příběh meče Gurthangu, který kdysi dávno vyrobil v přítmí pod hvězdami Temný elf Eöl a jehož jméno před překováním znělo Anglachel.

 

Zbraň: Gúthwinë ("Přítel v bitvě")
Další názvy: -
Tvůrce: rohanští řemeslníci (konkrétní tvůrce není znám)
Vlastníci: Éomer Rohanský, maršál Marky a pozdější král Rohanu
Doba vzniku: Třetí sluneční věk
Popis: žádný podrobný ani zevrubný popis tohoto meče se v dostupných pramenech nedochoval
Osudy: Meč Éomera Rohanského, maršála Marky a pozdějšího rohanského krále, se kterým si vydobil velkou slávu a čest v bitvách na konci Třetího slunečního věku a na začátku Čtvrtého.
Osudy této čepele lze rekonstruovat od šarvátky se skřetím oddílem mířícím do Železného pasu. Tehdy Rohirové, na dohled lesa Fangornu, obklíčili a nakonec svedli bitvu, ve které porazili skřety na hlavu a zabránili tím tomu, aby byli zajatí hobiti, Smělmír a Pipin, odvlečeni k Sarumanovi do Železného pasu.

Jelikož se tento čin vůbec nezamlouval Grímovi, proradnému rádci rohanského krále Théodena (který, jak se ukázalo, sloužil Sarumanovi), byl Éomer po svém návratu do Edorasu za svůj čin uvězněn a jeho meč mu byl odebrán. Po příchodu Gandalfa do Edorasu a Théodenově vyléčení, byl Éomer opět propuštěn a povolán do králových služeb. Objevil se přesně ve chvíli, kdy Théoden vyšel před svoji síň a jeho ruka sjela k boku, hledaje jílec meče.
"Vezmi si tento, drahý pane!" řekl jasný hlas. "Vždycky ti byl k službám." Po schodech tiše vyšli dva muži a stáli teď pár kroků pod vrcholkem. Přišel Éomer. Neměl na hlavě přilbu ani na prsou pancíř, v ruce však držel tasený meč; teď poklekl a podával jílec svému pánu.
"Co to má znamenat?" řekl Théoden přísně. "Za to mohu já," řekl Háma a chvěl se. "Pochopil jsem to tak, že Éomer má být propuštěn na svobodu. Tolik jsem se ze srdce zaradoval, že jsem možná chybil. Když však byl opět na svobodě, přinesl jsem mu jako maršálovi Marky meč, jak mě vyzval."
"Abych ti jej položil k nohám, můj pane," řekl Éomer.
Mlčenlivou chvilku shlížel Théoden na Éomera, který dosud klečel před ním. Nikdo se nepohnul.
"Nepřijměš ten meč?" řekl Gandalf.
Zvolna vztáhl Théoden ruku. Když prsty uchopily jílec, divákům se zdálo, že se mu do hubené paže navrací pevnost a síla. Náhle meč pozvedl a máchl jím vzduchem, až se zableskl a zasvištěl. Pak vydal mocný výkřik. Jeho hlas jasně zazvučel, když řečí Rohanských zazpíval volání do zbraně...

Tak přispěl Éomer a jeho meč Gúthwinë k definitivnímu uzdravení rohanského krále Théodena. A nechybělo mnoho, aby stejný meč vykonal soud nad proradným Červivcem, neboť Éomer byl spravedlivě rozezlen, když byly odhaleny Červivcovy skutečné úmysly. Gandalf jej však zadržel a on ovládl svůj hněv.

Vojsko Rohirů pak, v čele se svým králem, vyrazilo do Helmova Žlebu, kde pak byla svedena první z velkých bitev Války o Prsten, ve které Rohirové zvítězili nad Sarumanovým vojskem vyslaným ze Železného pasu. V této bitvě Éomer statečně bojoval v prvních řadách obránců, a po jeho boku stál Aragorn, který tak splnil svůj slib daný při jejich prvním setkání. Přišla totiž hodina, kdy společně vytasili své meče.
"Gúthwinë!" zvolal Éomer. "Gúthwinë za Marku!"
"Andúril!" volal Aragorn. "Andúril za Dúnadany!"
Tak zněl jejich pokřik pokaždé, když podnikli zkázonosný výpad před hradby, dokud nebyli přesilou zatlačeni za nejzazší obranné linie. Nakonec se nepřátelé vklínili mezi ně, a zatímco Aragorn byl zatlačen do pevnosti Hláska, Éomer, spolu s dalšími bojovníky, ustoupil do jeskyní v závěru Žlebové kotliny. S novým dnem ale přišla porážka nepřátel a drtivá výhra Rohirů - na pomoc totiž přišel zbytek vojska, jež bojovalo u Brodů přes Želíz a ještě jedna, pro Rohiry neznámá a tajuplná moc...

Když byl osvobozen Rohan, vydali se Jezdci na pomoc Gondoru, protože vojska Temného pána se již pohnula a před Minas Tirith nyní stála rozhodující zkouška.
V proslulé Bitvě na Pelennorských polích si pak Rohirové opět vydobyli slávu a čest, i když ten den padl král Théoden i spousta chrabrých Jezdců. Když umíral, prohlásil Théoden Éomera svým dědicem a nástupcem, avšak budoucnost nového krále se zdála ohrožena. Nápor nepřátel totiž neupadal a jejich zuřivost nepolevovala. Zoufalství a stín v duši všech obránců Města ještě více prohloubil příjezd černých lodí s černými plachtami. Mordorský voj se posilnil a s novou lačností a zuřivostí nastoupil do útoku.
Teď byla Éomerova nálada přísná a mysl opět jasná. Dal zatroubit na rohy, aby sebral co možno nejvíc mužů pod svou zástavu; chtěl totiž nakonec postavit velikou zeď štítů a bojovat tam opěšalý, dokud všichni nepadnou, a vykonat na Pelennorských polích činy hodné písně, i kdyby na Západě nezbyl jediný, kdo by pamatoval na posledního krále Marky. Vyjel tedy na zelený vršíček, tam zarazil zástavu a Bílý kůň se zavlnil a zavlál ve větru.
A když se vysmál zoufalství, pohlédl opět na černé lodě a vzdorně proti nim zvedl meč. A tu se ho zmocnil úžas a veliká radost; vyhodil meč do slunce a zpíval, když jej chytal. Nad první z lodí totiž zavlála veliká černá zástava s Bílým stromem a Sedmi hvězdami s vysokou korunou - znaky Elendila, které nenosil žádný pán po nespočetně let.
Tak přišel Aragorn, syn Arathornův, Elessar, Isildurův dědic, ze Stezek Mrtvých, hnán větrem od Moře, do Gondorského království.
A tak se posléze Éomer a Aragorn setkali vprostřed bitvy, jak si slíbili. Opřeli se o meče a dívali se na sebe a byli rádi. Pak oba dva vyrazili, bok po boku, a pomstili ztráty a žaly, které onen den přinesl.

Vítězství nad Temným pánem však ještě nebylo ani zdaleka úplné neřkuli jisté. Proto, aby odlákali Sauronovu pozornost, sebrali Kapitáni Západu tak velké vojsko, jak jen mohli v oné chvíli dát dohromady, a vyrazili k Černé bráně Mordoru k největšímu měření sil mezi Západem a Temnou říší Mordorem.
Éomer v té bitvě vedl své Jezdce a Gúthwinë si rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek práce. Statečně, spolu s ostatními, odolávali Rohirové na pahorcích hlušiny mnohonásobné přesile, která se na ně vyhrnula od Brány. Ten, kdo nesl Prsten však nakonec splnil svůj úkol a způsobil tak zánik Temné říše i jejího pána Saurona.
Jelikož Éomerovo válečné umění i štěstí toho dne bylo velké, zůstal v oné bitvě nezraněn a posléze vládl Rohanu plných šedesát pět let až do své smrti v roce 63 Č.v. Král Elessar obnovil Éomerovi Cirionův dar a Éomer znovu složil Eorlovu přísahu. Často ji plnil. Neboť třebaže Sauron pominul, nenávisti a zlo, jež vypěstoval, nezemřely a král Západu musel pokořit mnoho nepřátel, než mohl Bílý strom růst v míru. Kamkoli šel do války král Elessar, král Éomer šel s ním; za jezerem Rhun a po dalekých jižních pláních hřměla jízda Marky a Bílý kůň vlál v mnoha větrech, než Éomer zestárl. A všude, kde byl Éomer, byl také jeho meč Gúthvinë.

 

Zbraň: Herugrim
Další názvy: -
Tvůrce: rohanští řemeslníci (konkrétní tvůrce není znám)
Vlastníci: Rohanský král Théoden, později nazývaný Obnovený
Doba vzniku: Třetí sluneční věk
Popis: dlouhý meč v pochvě pobité zlatem a zelenými drahokamy
Osudy: Prastará čepel, kterou Théoden zřejmě zdědil po svém otci Thengelovi, a ten zas po svých předcích. Jelikož ale není známo, kdy přesně byla vyrobena, ani čí ruka jej před Théodenovou třímala, nelze (aniž bych se dopustil omylů) rekonstruovat osudy meče před tím, než se dostal k Théodenovi.
Když 15. král Rohanu Fengel zemřel, povolali Thengela, jeho jediného syna, který tou dobou žil v Gondoru, ve službách tamního správce Turgona. Krátce po Thengelově návratu se však Saruman prohlásil Pánem Železného pasu a začal znepokojovat Rohan - porušovat jeho hranice a podporovat jeho nepřátele. V roce 2948 T.v. nastoupil na trůn Thengelův jediný syn Théoden. Bylo mu souzeno, aby se stal králem Rohirů v těžké době, kdy Rohan musel čelit stále se zvětšující moci Železného pasu na severu a rostoucímu stínu Mordoru na východě. Za jeho vlády byl Rohan soustavně napadán a množství a intenzita šarvátek na hranicích země se neustále zvyšovaly. Těchto bojů se však samotný Théoden neúčastnil a velení přenechával svému synu Théodredovi a svým maršálům.
K jejich velkému zármutku se Théoden dostal pod vliv zlého rádce Grímy, který se později ukázal být Sarumanovým agentem, a královo zdraví začalo rychle chátrat. Stalo se to počátkem roku 3014, kdy bylo Théodenovi šedesát šest; jeho nemoc tedy mohla mít přirozené příčiny, přestože Rohirové se běžně dožívali osmdesáti a více let. Stejně dobře však mohla být navozena či zhoršena rafinovanými jedy přidávanými Grímou. Théodenův pocit slabosti a závislosti na Grímovi rozhodně vyplíval především z vychytralosti a obratnosti návrhů tohoto zlého rádce. Jeho politikou bylo znevážit v Théodenových očích své hlavní odpůrce a pokud možno se jich zbavit.

Není divu, že čepel Herugrimu do roku 3019 poznala spíše prach a rez, než krev nepřátel. V době králova chřadnutí se jí pak zmocnil Gríma Červivec, který ji, spolu s dalšími starobylými a cennými věcmi královy domácnosti, "uschoval" ve své truhle.
Když pak byl Théoden roku 3019 T.v. vyléčen, shledal, že meč, který byl zvyklý nosit u pasu, tam není. V té chvíli se však objevil Éomer a na znamení věrnosti podal králi svůj meč. Nejprve se Théoden rozmýšlel, ale posléze meč přijal a když prsty sevřely jílec, jeho nemoc byla ta tam. Poté poručil svému dveřníkovi Hámovi, aby vyhledal a přinesl jeho vlastní meč, který měl v ochraně rádce Gríma.
Gandalfova moc byla toho dne opravdu velká a král rychle získával ztracenou sílu i elán. Vrátila se i jeho chuť po boji a rozhodl se, že pojede do bitvy se Železným pasem na čele svého vojska.
Pak přivedli Grímu a Háma poklekl a podal Théodenovi dlouhý meč.
"Zde je, pane, Herugrim, tvá prastará čepel," řekl. "Našla se v jeho truhle. Nerad nám dával klíče. Je tam i mnoho jiného, co lidé postrádali."
"Lžeš," řekl Červivec. "A tenhle meč mi svěřil tvůj pán sám."
"A nyní jej od tebe žádám zpět," řekl Théoden. "Mrzí tě to?"
"Jistě ne, pane," řekl Červivec. "Starám se o tebe a o tvé věci, jak nejlíp umím. Ale neunavuj se a nenamáhej příliš své síly. Ať se o tyhle obtížné hosty postarají jiní."

Théoden pak skutečně dodržel své slovo a vyjel se svými muži do boje, kde si vydobil velkou slávu. V Hlemově Žlebu Rohirové zvítězili nad vojskem Železného pasu v první z velkých bitev Války o Prsten. Poté vedl Théoden své vojsko na jih do Gondoru na pomoc Minas Tirith. Žádný král Marky nejel od dob Eorla Mladého v čele tak velikého vojska a s takovým odhodláním jako Théoden Obnovený a jeho příjezd na Pelennorská pole za zvuků rohů byl nevídaný.
Ač bojoval statečně, jeho osud se však v té bitvě naplnil. Nad bitevní pláň se totiž snesl temný stín a zastřel statečná srdce Rohirů. Théodenův kůň se vzepjal a padl mrtev, zabit černým šípem. Král padl pod něho.
Před svou smrtí však ještě stihl zabít jižanského krále a pokořit jeho praporec, čímž si vysloužil velkou slávu a uznání. Byl pak odnesen z bojiště a uložen ve Věžní síni na slavnostním loži. Okolo stálo dvanáct pochodní a dvanáct stráží, rytířů Rohanu i Gondoru. Závěsy lože byly zelené a bílé, král však byl až po hruď zahalen širokým zlatohlavem a na něm ležel obnažený meč a u nohou jeho štít.

Obrazek

Po skončení Války o Prsten byl Théoden převezen do Edorasu a pohřben se všemi osobními předměty, zbrojí i mečem, do velké mohyly vedle ostatních králů Marky.

 

Zbraň: Legolasův luk a nůž
Další názvy: Lórienský luk (jeho pozdější luk)
Tvůrce: luk: elfové z Temného hvozdu resp. Galadhrim
nůž: elfové z Temného hvozdu či trpaslíci z Ereboru
Vlastníci: Legolas, syn Thranduila, krále Lesních elfů v Temném hvozdě
Doba vzniku: Třetí sluneční věk
Popis: luk: malý tisový luk, později nahrazen velkým lukem, jakého užívají Galadhrim, delším a silnějším než luky z Temného hvozdu, a s tětivou z elfích vlasů
nůž: dlouhý bílý nůž se stříbrnou rukojetí
Osudy: Legolas byl vybrán do družiny Devíti Pěších jako zástupce svého plemene. Družina, zvaná též Společenstvo Prstenu, měla doprovázet a ochraňovat Toho, který nesl Prsten na jeho cestě do Mordoru. Spolu s Legolasem v ní šel i trpaslík Gimli, hobiti Sam, Smíšek a Pipin, za lidi Aragorn a Boromir a jejich vůdcem byl Gandalf Šedý.
Neměli s sebou velké válečné vybavení, protože jejich naděje spočívala více v utajení než v otevřeném střetu. Proto si Legolas nesl pouze luk a toulec šípů a za pasem dlouhý bílý nůž pro případ, že snad vystřílí všechny své šípy.

Svou obratnost a výtečnou elfí mušku předvedl Legolas poprvé v Eregionu, během útoku divoké smečky vrrků na tábor Společenstva v noci z 12. na 13. ledna 3019 T.v. Družina se utábořila na vrcholku jednoho pahorku, uprostřed rozbitého kruhu balvanů, kde rozdělali oheň. V noci se divoké vytí přiblížilo a v tmě bylo vidět množství svítících očí, jak vyhlížejí přes temeno pahorku. Někteří se odvážili až skoro ke kamennému kruhu. V průlomu kruhu bylo vidět veliký temný obrys vlka, jak stojí a zírá na ně. Vydal ze sebe hrůzostrašné zavytí, jako když vůdce svolává svou smečku k útoku.
Gandalf vstal a vykročil kupředu s napřaženou holí. "Poslouchej, Sauronův pse!" zvolal. "Je tu Gandalf. Upaluj, jestli je ti tvá špinavá kůže drahá! Uškvařím tě od ocasu k tlamě, jestli vstoupíš sem do kruhu."
Vlk zavrčel a skočil k nim mohutným skokem. V tom okamžiku zaznělo ostré zadrnčení. Legolas pustil tětivu. Ozvalo se ohyzdné zaúpění a letící obrys žuchl na zem; elfův šíp mu projel hrdlem. Pozorující oči rázem zhasly. Gandalf a Aragorn vykročili, ale pahorek byl opuštěný; lovící smečka se rozutekla.
Noc už stárla, když se smečka opět vrátila. Tentokráte zaútočila plnou silou, hnána až neuvěřitelnou zuřivostí. Celá družina teď měla plné ruce práce s odvracením útoku. Legolasův luk zpíval. Nakonec zvolal Gandalf mocné zaklínadlo, ozvalo se burácení a praskot a strom nad ním rozkvetl oslepujícími plameny. Celý kopec byl korunován oslnivým světlem. Meče a nože obránců zasvítily a zablyštely se. Poslední Legolasův šíp vzplanul v letu a hořící se vnořil do srdce velkého vlčího náčelníka. Všichni ostatní se rozprchli.
Když se rozednilo, nebylo po vlcích ani stopy a marně hledali jejich mrtvá těla. Po boji nezůstalo ani stopy kromě opálených stromů a Legolasových šípů ležících po pahorku. Všechny byly nepoškozené, až na jeden, z něhož zbyla jen špice.

V Morii, při srážce se skřety v komnatě Mazarbul, pak Legolas prostřelil dvěma z nich hrdlo.
Když přišli do První hlubinné, nedaleko Východní brány Morie, Legolas se obrátil a vložil do tětivy šíp, ačkoli na jeho malý luk to byla velká vzdálenost. Napjal tětivu, avšak ruka mu klesla a šíp sklouzl na zem. Vykřikl úlekem. Objevili se dva velcí sklaní obři, přinesli ohromné kamenné desky a hodili je přes oheň jako můstky. Obři však elfa hrůzou nenaplnili. Řady skřetů se rozvíraly a ti se tlačili stranou, jako by sami měli strach. Cosi přicházelo za nimi. Nebylo vidět, co to je: bylo to jako veliký stín, v jehož středu byla tmavá postava, snad lidského tvaru, ale větší; třímala moc a před ní šla hrůza. Přišla k hranici ohně a světlo pohaslo, jako by se přes ně naklonil mrak. Pak jediným skokem přeskočila trhlinu. Plameny zahučely postavě vstříc a ovinuly se kolem ní; ve vzduchu zakroužil černý dým. Vlající hříva jí zahořela a vzplála. V pravé ruce měla meč podobný bodavému jazyku ohně, v levé držela důtky s mnoha řemínky.
"Aj, aj!" zakvílel Legolas. "Balrog! Jde Balrog!"
Gimli zíral s vytřeštěnýma očima. "Durinova zhouba!" vykřikl, upustil sekyru a zakryl si tvář.
"Balrog," zamumlal Gandalf. "Teď chápu." Zakolísal a těžce se opřel o svou hůl. "To je ale zlý osud. A já jsem už unavený."

Zatímco Gandalf zápasil v hlubinách Morie s balrogem, Společenstvo uniklo Branou ven do Rmutného dolu a pod vedením Aragorna ještě téhož dne dorazilo na hranice elfí říše Lothlórienu. Bylo jim dovoleno vstoupit a dopřát si odpočinku v oné podivuhodné zemi, kde vládli Pán Celeborn a Paní Galadriel.
Když pak Společenstvo po nějaké době, kterou sami nedokázali odhadnout, opouštěli Lothlórien, předala jim Galadriel na rozloučenou velké dary.
Legolasovi dala luk, jakého užívají Galadhrim, delší a silnější než luky z Temného hvozdu, a s tětivou z elfích vlasů. K němu přidala toulec šípů. Už brzy se tento dar měl hodit...

Jedné noci, když se Společenstvo dostalo po Velké řece k peřejím Sarn Gebir, bylo znenadání napadeno z východního břehu řeky. Nad hlavami jim začaly létat černé skřetí šípy, avšak bez úhony se jim podařilo dopádlovat k západnímu břehu a schovat se tam.
Legolas položil pádlo a uchopil luk, který si přinesl z Lórienu. Pak vykročil na břeh a vylezl několik kroků do stráně. Napjal luk, založil šíp, obrátil se a zadíval se přes Řeku do tmy. Za vodou dosud zněly pronikavé výkřiky, ale nebylo nic vidět.
Frodo vzhlédl k elfovi, který stál vysoko nad ním a upíral zrak do noci, hledaje cíl. Hlavu měl temnou, korunovanou ostře bílými hvězdami, které se třpytily v temných tůních nebe. Vtom ale na jihu vyvstaly veliké mraky a pluly blíž, vysílaje temné předvoje do hvězdných lánů. Na Družinu padl náhlý děs.
"Elebereth Gilthoniel," vzdychl Legolas a vzhlédl. V tu chvíli vylétl z černoty na jihu temný útvar podobný mraku; a přece to nebyl mrak, protože se pohyboval mnohem rychleji a hnal se směrem k Družině. Jak se blížil, zastiňoval veškeré světlo. Brzy vypadal jako veliký křídlatý tvor černější než propast v noci. Za vodou se zvedlo divoké pozdravné volání. Frodo cítil, jak jím projíždí náhlé mrazení a svírá mu srdce; v rameni pocítil smrtelný chlad jako vzpomínku na starou ránu. Schoulil se, jako by se chtěl schovat.
Tu zazpíval veliký luk z Lórienu. Ostře zasvištěl šíp z elfí tětivy. Frodo vzhlédl. Téměř přesně nad ním okřídlený tvor zakolísal. Ozval se drsný, krákoravý skřek, když padal vzduchem, až zmizel v temnotě na východním břehu. Nebe bylo zase čisté. V dáli zahučel sbor hlasů, jež klely a naříkaly ve tmě, a pak bylo ticho. Té noci už od východu nepřilétl ani šíp, ani výkřik.
Tak skončilo první setkání Společenstva s létajícími Prstenovými přízraky.

Když bylo Společenstvo o několik dní později na Parth Galenu napadeno skřety, měl Legolasův lórienský luk i bílý nůž plno práce. Spolu s Gimlim tam dohonili a pobili mnoho skřetů, kteří znenadání zaútočili na Společenstvo, avšak splnění jejich úkolu zabránit nedokázali.
Když se pak vrátili k Řece a našli Aragorna jak se sklání nad nebohým Boromirem, měl Legolas v ruce bílý nůž, protože všechny své šípy už vystřílel. Než pohřbili Boromira, prošel Legolas znovu bojiště a posbíral všechny šípy, které byly nepoškozené. Našel také několik delších, než obvykle skřeti užívali a bedlivě si je prolížel.

Když se pak Aragorn, Legolas a Gimli vydali ve skřetích stopách napříč Rohanem, střetli se poprvé s Éomerem, Třetím maršálem Marky. Během tohoto setkání došlo k malému "incidentu", neboť Éomer se nevhodně vyjádřil o Paní ze Zlatého lesa, načež trpaslík Gimli se okamžitě jal mu to řádně vysvětlit.
Éomerovi vzplanuly oči a rohanští muži hněvivě zamručeli a sevřeli se těsněji s napřaženými kopími. "Uťal bych ti hlavu i s vousem, Mistře trpaslíku, kdyby byla jen trochu výš od země," řekl Éomer.
"Nestojí sám," řekl Legolas, napjal luk a založil šíp rukama, které se pohybovaly k nepostřehnutí rychle. "Zemřel bys, než by dopadla tvá rána."
Éomer zvedl meč a všechno by dopadlo špatně, kdyby Aragorn neskočil mezi ně a spor neurovnal. Naštěstí vše nakonec dobře dopadlo a Éomer jim dokonce půjčil dva koně po padlých spolubojovnících.

Po tomto nečekaném setkání se tři druhové vydali dál po skřetí stopě až k temnému lesu Fangornu, kde Éomer a jeho oddíl zaútočil na skřety a do jednoho je pobil. Den po svém příchodu, tam našli hobití stopy vedoucí pod koruny hustého lesa. Sledovali je až na pahorek uvnitř hvozdu, kde se zastavili a rozhlíželi. Náhle si všimli starce v šedém hávu s vysokým kloboukem, jak jde v jejich stopách a pomalu se k nim blíží.
Legolas vzal luk a napjal jej, pomalu, jako by mu v tom bránila nějaká jiná vůle. Šíp držel volně v ruce, ale nevložil jej do tětivy i přes Gimliho rady a zoufalé prosby. Na srdce jim padla obava, protože si mysleli, že je to sám Saruman. Avšak jejich ruce jako by jim svazovalo nějaké kouzlo - nedokázali proti němu pozvednout zbraň a stáli tam bez pohnutí jako sochy, dokud stařec nepřišel až k nim. Pozdravil a dal se s nimi do řeči. Navrhl jim, aby se spolu posadili a pořádně si popovídali, načež se odvrátil a šel si sednout na vhodné místo. V tu chvíli jako by bylo sňato nějaké kouzlo a ostatní se uvolnili a pohnuli. Gimliho ruka okamžitě sjela k topůrku sekery. Aragorn vytasil meč a Legolas zvedl luk.
Stařec si toho nevšímal, sklonil se však a posadil na nízký plochý kámen. Tu se jeho šedý plášť rozevřel a oni spatřili, že je pod ním celý oblečený v bílém.
"Saruman!" vykřikl Gimli a vrhl se na něj. Stařec byl na něho příliš rychlý. Vyskočil na nohy a jedním skokem byl na vršku velikého balvanu. Tam stál, náhle vyrostlý, a tyčil se nad nimi. Kápě a šedé hadry spadly a jeho bílý šat zazářil. Zvedl svou hůl a Gimlimu vylétla sekyra ze sevřené ruky a zvonivě dopadla na zem. Aragornův meč zaplál náhlým ohněm. Legolas vykřikl velikým hlasem a vystřelil vysoko do vzduchu svůj šíp; ten zmizel v záblesku ohně.
"Mithrandir!" křičel. "Mithrandir!"
V tom okamžiku jej poznali - byl to Gandalf, jejich starý přítel, který se vrátil ze smrti.

Všichni pak společně vyrazili přes rohanské pláně na jih do Edorasu, sídla krále Marky. Gandalf měl totiž důležité úradky s Théodenem, toho času králem Marky, a jeho poselství spěchalo. Když přišli ke dveřím Meduseldu, králova sídla, vyzval je dveřník Háma, aby zanechali všechny své zbraně přede dveřmi, neboť tak zní nařízení Krále. Na to mu Legolas vložil do ruky svůj nůž se stříbrnou rukojetí, toulec a luk. "Starej se o ně dobře," řekl; "pocházejí ze Zlatého lesa a dala mi je Paní Lothlórienu."
Do mužových očí vstoupil úžas a rychle odložil zbraně ke zdi, jako by se jich bál. "Nikdo se jich nedotkne, to slibuji," řekl.
Aragornovi s Gimlim se sice zpočátku nechtělo dát své zbraně z ruky, ale po Gandalfově zákroku se nakonec uvolili a nechali je přede dveřmi síně, tak jak bylo nařízeno.

Když bylo slyšení u krále Marky skončeno, rozhodl se uzdravený Théoden vyrazit se svým vojskem do boje proti Železnému pasu. Po jeho boku jeli i Gandalf s Aragornem a Legolas s Gimlim. Oba se měli již zanedlouho zúčastnit první z velkých bitev Války o Prsten.
Ta bitva se uskutečnila v Helmově žlebu před pevností Hláska, podle které také dostala své jméno - Bitva u Hlásky. Trvala celou noc a byla do ní vržena celá síla Železného pasu. Mnohokrát zaútočili skřeti podporovaní statnými muži z Vrchoviny na hradby a mnohokrát byli zase odraženi.
V této bitvě spolu začali Gimli s Legolasem hrát hru, ve které soutěžili, kdo z nich pobije více nepřátel. Nutno říci, že oba dva si v této činnosti počínali znamenitě.
Legolas bojoval převážně na hradbách, odkud svým lukem odstřeloval nepřátelské útočníky. A přestože byla hluboká noc, elf dokázal střílet se stejným úspěchem, jako by to bylo za jasného dne. Dávno vystřílel své šípy i šípy, které našel v pevnosti. Když nepřátelé překonali hradby, Legolas odložil svůj luk a bojoval dlouhým bílým nožem stejně znamenitě a úspěšně, jako předtím s lukem.
Sarumanovo vojsko však mělo převahu a s obránci to v jednu chvíli nevypadalo vůbec dobře, ale nakonec s troubením Helmova rohu přišlo nové ráno a přineslo zkázu Sarumanovu vojsku a triumf Jezdců z Marky. Gandalf totiž přes noc přivedl nové posily mužů z Úvalů a Žlebovou kotlinu zahradil neprostupný les huornů. Skřeti se v panice vrhali do toho lesa hnáni Rohiry v čele s Théodenem, který s novým ránem vyjel se svou družinou do boje. Vrchovci, vidouce svůj konec, hromadně odhazovali zbraně a vzdávali se vítězícím Rohirům. Tak skončila první velká bitva Války o Prsten, a skončila se velkým vítězstvím Západu.
Když bylo po bitvě, oba přátelé, elf i trpaslík, se opět setkali a porovnali své výsledky. Trpaslík sice hru vyhrál o jednoho, ale Legolas mu to ze srdce přál, neboť se radoval z toho, že je jeho přítel živý a zdravý.

Legolas a (pochopiteně) Gimli pak jeli s Šedou družinou do Šeré brázdy, kde družina vstoupila na Stezky mrtvých a došla až ke kameni Erech. Odtud jeli dál do Pelargiru, kde svedli bitvu s Umbarskými korzáry a Jižany a vzali jim jejich lodě. Legolas zde bojoval po boku svých druhů a jeho luk i nůž od té chvíle neměly odpočinku. Když totiž byla bitva v Pelargiru vyhrána, nalodila se Šedá družina spolu s posilami z Jižních lén Gondoru na ukořistěné lodě, a vydala se na pomoc obležené Minas Tirith. Tam, na Pelennorských polích pak Legolas promluvil do další velké bitvy Války o Prsten. Jelikož bylo jeho válečné umění veliké a štěstí stálo při něm, vyšel z této střašlivé bitvy nezraněn a o několik dní později mohl opět vyrazit pod Aragornovou zástavou k Morannonu, Černé bráně Mordoru.
V Pelargiru však poprvé pohlédl na Moře a od té doby byl lapen šuměním mořských vln a smíchem velkých racků létajících při pobřeží - úděl Eldar jej dostihl...

Po Válce pak Legolas přivedl na Jih elfy ze Zeleného hvozdu a ti se usídlili v Ithilienu, takže se opět stal nejlíbeznější zemí na celém Západě. Jeho prsty už víckrát nespočinuly na tětivě, ale pouze na strunách harfy, když zpíval a procházel se tou líbeznou krajinou.
Když se však král Elessar vzdal života, Legolas konečně uposlechl touhy svého srdce a odplul za Moře. Říká se, že Legolas vzal s sebou také Gimliho, Glóinova syna, pro jejich veliké přátelství, větší, než jaké kdy bylo mezi elfem a trpaslíkem...

 

Zbraň: Mohylové meče
Další názvy: -
Tvůrce: Muži ze Západní říše
Vlastníci: neznámý cardolanský kníže s nímž byly tyto zbraně pohřbeny; zlý mohylový duch, který mohylu obýval poté, co Cardolan padl v bitvách s Černokněžným králem Angmaru; Frodo Pytlík, Samvěd Křepelka, Smělmír Brandorád a Peregrin Bral, kteří je dostali od Toma Bombadila poté, co je zachránil před jistou smrtí v Mohylových vrších
Doba vzniku: Třetí sluneční věk (během válek mezi Arnorem a Angmarem)
Popis: Dlouhé dýky ve tvaru listu, břitké, podivuhodně vykládané zlatými a rudými hady. Blyštěly se, když je vytáhli z černých pochev vyrobených ze zvláštního lehkého a pevného kovu a vykládaných spoustou ohnivých kamenů. Ať to způsobila nějaká dobrá vlastnost pochev nebo kouzlo, jemuž podléhala mohyla, čepele se zdály nedotčené časem, nezrezivělé, ostré a na slunci se třpytily.
Osudy: Když hobiti, na své cestě do Roklinky, procházeli Mohylovými vrchy, byli lapeni a uvězněni mohylovým duchem. Jen díky Frodově odvaze a duchapřítomnosti, a díky říkance, kterou je naučil Tom Bombadil, vyvázli hobiti jisté smrti.
Tom Bombadil, poté co odkryl starou mohylu, kde byli hobiti uvězněni, vynesl na sluneční světlo všechny poklady, které uvnitř našel a naskládal je na hromádku, která se blyštěla a jiskřila v trávě. Nechal je tam ležet "volně pro každého nálezce, ptáka, zvíře, elfa, člověka a každého dobrého tvora", protože se tak rozptýlí kouzlo mohyly a žádný duch se do ní nevrátí. Každému z hobitů vybral dlouhou dýku, ve tvaru listu, břitkou, podivuhodně vykládanou zlatými a rudými hady.
"Staré nože jsou dost dlouhé na meče pro hobity," řekl. "Je dobře mít ostrou čepel, když se nárůdek z Kraje vydává na východ, na jih nebo daleko do tmy a nebezpečí." Potom jim vyprávěl, že ty čepele ukovali před dávnými časy Muži ze Západní říše: byli nepřáteli Temného pána, ale byli přemoženi zlým králem z Carn Dum v zemi Angmar.
Hobité sice jeho slova nechápali, ale když se hotovili k odchodu, pověsili si nové zbraně na kožené opasky pod kabátce. Připadali si s nimi nemotorní a napadlo je, zda jim vůbec k něčemu budou. Nikdy nepomysleli, že jedním z dobrodružství, do nichž by je mohl jejich útěk zavést, může být boj...

 

Frodova čepel:

Mohylový meč Frodovi nesloužil příliš dlouho. Zprvu jej ani příliš nepotřeboval, neboť hobiti došli do poklidné vsi na křižovatce dávných cest jménem Hůrka. Odtud pak šli dále na východ pod vedením Chodce - hraničáře, se kterým se seznámili v Hůrce - málo používanými stezkami, skryti před zraky pronásledovatelů. Jedné noci, kdy tábořili v chráněné prohlubni na západním úbočí Větrova, je však přeci jen našli jejich pronásledovatelé a zaútočili.
Na hobity padla hrůza a Frodo neodolal pokušení nasadit si Prsten. Když tak učinil, uviděl na okraji prohlubně pět vysokých mužů. V bílých tvářích jim hořely pronikavé nelítostné oči; pod plášti měli dlouhé šedé hávy a na šedých vlasech stříbrné přilbice; ve vyzáblých rukou drželi ocelové meče. Jejich oči se na něho upřely a probodávaly ho, zatímco chvátali k němu. V zoufalství vytasil vlastní meč a zdálo se mu, že zableskl rudě jako hořící pochodeň. Dvě z postav se zarazily. Třetí byl vyšší než ostatní: vlasy měl dlouhé a třpytivé a na přilbě měl korunu. V jedné ruce držel dlouhý meč, ve druhé nůž; nůž i ruka, která jej držela, žhnuly bledým světlem. Skočil vpřed a z výšky se snesl na Froda.
V tom okamžiku se Frodo vrhl kupředu na zem a slyšel, že křičí: "Ó Elbereth! Gilthoniel!" Současně ťal nepříteli po nohou. Nocí se rozlehl ostrý výkřik; tu ucítil, jak mu bolest podobná jehlici otráveného ledu probodává levé rameno. Když omdléval, zahlédl ještě jako v kroužící mlze Chodce vyrážejícího ze tmy s planoucími větvemi v obou rukou. Z posledních sil upustil meč, stáhl Prsten z prstu a pevně jej sevřel v pravé ruce.

Obrazek

Nakonec Froda našli ležícího na tváři v trávě s mečem pod sebou. Když se rozednilo, našel Chodec na zemi černý plášť, který tam zůstal skryt ve tmě. Stopu nad dolním okrajem byl rozťat. "To je zásah Frodova meče," řekl. "Jediné zranění, které nepříteli způsobil, obávám se; je totiž nepoškozený, kdežto všechny ostatní, které bodnou toho strašlivého krále, zanikají.

Po tomto incidentu nastala dlouhá a nebezpečná pouť k Poslednímu mostu a Bruinenskému brodu s Černými jezdci v patách. Frodovo zranění bylo nad Chodcovy léčitelské schopnosti, a tak Frodova jediná naděje bylo, co nejrychleji se dostat do Roklinky, protože pouze Elrond dokázal léčit rány zasazené zbraněmi Nepřítele.
V půli cesty mezi Posledním mostem a Bruinenským brodem se pak setkali s Glorfindelem, elfem z Elrondovy domácnosti, který byl vyslán, aby je našel a pomohl jim. Společně se pak vydali na poslední a nejnebezpečnější úsek své cesty, protože museli vyjít z úkrytu lesa opět na Cestu a tou dojít až k Brodu.
Když už byli na dohled Brodu, uslyšeli za sebou zvuk kopyt - nepřítel jim byl v patách. Když byli sotva v polovině cesty, objevili se Černí jezdci. Frodo, navzdory Glorfindelovu volání, zpomalil koně a otočil se. Podíval se na vysoké Jezdce a najednou v hloubi duše věděl, že mu přikazují, aby čekal. A tu v něm procitl strach a nenávist. Rukou pustil uzdu, sevřel jílec meče a s rudým zábleskem jej tasil.
Pak ale Glorfindel cosi zavolal na svého koně elfí řečí, a ten okamžitě odskočil a hnal se jako vítr po posledním úseku Cesty. Začalo pronásledování, avšak ke svému zděšení Frodo uviděl, že u Brodu čekají v záloze další Jezdci s obnaženými meči. Frodovu mysl naplnil strach. Už ani nevzpomněl na meč. Ani nevykřikl. Zavíral oči a držel se hřívy. Pak uslyšel šplouchání vody a nakonec se ocitl na druhé straně řeky, když předtím těsně prolétl před tváří jednoho z Jezdců.
Na protějším břehu se kůň zastavil a Frodo zíral zpět. Viděl, jak devět Jezdců stojí na okraji vody, a cítil, jak mu naléhavě přikazují, aby zůstal stát.
"Jeďte zpátky!" zašeptal.
"Prsten! Prsten!" vykřikli smrtícími hlasy a jejich vůdce ihned pobídl koně do vody, těsně následován dalšími dvěma.
"Při Elbereth a sličné Lúthien," řekl Frodo z posledních sil a zdvihl meč, "nedostanete ani Prsten, ani mne!"
Tehdy vůdce, který byl již v půli Brodu, povstal hrozivě ve třmenech a zvedl ruku. Frodo oněměl. Cítil, jak se mu jazyk lepí k ústům a jak těžce mu tepe srdce. Meč se zlomil a vypadl mu z třesoucí se ruky.
Pak se zvedla povodeň a Glorfindel s Aragornem nahnali zbylé Jezdce do burácejících vod. Mezitím Frodo omdlel a spadl z koně. Když jej našli, ležel na tváři bledý a studený; zlomený meč měl pod sebou.

V Roklince se pak, díky Elrondovu mistrovství, uzdravil a odpočal.
Mohylový meč však byl zničen a již nikdy nebyl znovu zkut. Frodo místo něj dostal od svého strýčka Bilba jeho vlastní a mnohem lepší meč - pověstné Žihadlo.

 

Samova čepel:

Sam poprvé tasil svou novou zbraň těsně po útoku Černých jezdců na úbočí Větrova, kdy v domění, že se jedná zase o Jezdce, jal se chránit Froda před Chodcem, který se znenadání vynořil ze tmy poté, co šel prozkoumat stopy po nepřátelích.

Další příležitost ukázat své šermířské umění dostal Sam při nočním útoku vrrků na Společenstvo, v Eregionu pod masivem Caradhrasu. V družině však byli mnohem větší a silnější válečníci, než byl Sam i ostatní hobiti, a tak většinu vrrků pozabíjeli Aragorn, Boromir, Gimli s Legolasem a samozřejmě Gandalf...

V Khazad-dum, v komnatě Mazarbul naopak statně skolil svého skřeta jediným bodnutím svého mohylového meče. Kdyby jej viděl Ted Pískař, rychle by couval.
Pak, když do místnosti skočil veliký skřetí náčelník a kopím bodl přímo po Frodovi, Sam s výkřikem ťal do násady kopí, a ta se zlomila. Skřet následně padl ranou Aragornova Andúrilu a družina se rozběhla dál.

Samův meč si pak na dlouhou chvíli odpočinul, protože Společenstvo dorazilo do Lothlórienu, kde si delší čas (i když jim to tak nepřipadalo) odpočinuli. Pak se vydali po proudu Anduiny až k Parth Galenu, kde byli přepadeni skřety a jejich osudy se rozdělily. Sam však na Parth Galenu nebojoval, protože jako jediný vytušil, kam se mohl Frodo ubírat, a nakonec jej dostihl a společně se pak přeplavili na východní břeh řeky a vyrazili k Mordoru.

Po cestě narazili na Gluma, podivné slizké stvoření, které kdysi potkal v jeskyni pod Mlžnými horami Bilbo. Frodo jej nyní zkrotil a Glum se pak nabýdl jako jejich vůdce, protože jejich cestu dobře znal.
Během cesty hobiti tasili své meče pouze jednou - byl to ale pouze reflexivní obranný čin, který by jim stejně nepomohl, kdyby protivníky nebyli Ithilienští hraničáři v čele s Faramirem, které přivedl kouř ze Samova ohýnku , a neměli v úmyslu na hobity zaútočit. Pak měl Samův meč opět na dlouhou dobu klid, než byl tasen naposled.

Stalo se tak v Torech Ungolu, Doupěti Oduly, kam je Glum zavedl a kudy vedla jedniná "téměř" nestřežená cesta do Cirith Ungolu, průsmyku, jež byl vstupní branou do Mordoru.
Tam je Glum (naoko) opustil a ponechal vlastnímu osudu. Společně se prodírali nekonečnou tmou a z puchu, který tam byl, se jim dělalo nevolno. Pak se za nimi ozval zvuk, děsivý a strašný v tom těžkém zadušeném tichu. Obrátili se zpět, ale nebylo nic vidět.
"Je to past!" řekl Sam a položil ruku na jílec meče; přitom si vzpomněl na temnotu v mohyle, odkud meč pocházel. Pak si vzpomněl na lahvičku, kterou darovala Frodovi Paní Galadriel. V jejim světle pak uviděli to, z čeho vycházel všechen ten puch a strach - samotnou Odulu. Frodo tasil meč a na chvíli se mu podařilo Odulu zahnat zpět. Pak se dali oba na útěk, jenže na konci tunelu narazili na novou překážku - síť z pavoučích vláken, nataženou tak, aby nikdo nemohl projít skrz.
Sam zuřivě ťal do pavučin, avšak vlákno, do něhož udeřil, neprasklo. Trochu povolilo a pak odskočilo jako tětiva, zvrtlo čepel a vymrštilo meč i s rukou. Třikrát udeřil Sam vší silou a nakonec pukl jediný ze všech nesčíslných provázků, zkroutil se, svinul a švihl vzduchem. Jeden konec šlehl Sama přes ruku, až vykřikl bolestí, ucukl a přejel si rukou ústa.
Nebýt Froda a jeho Žihadla, byli by v pasti. Tak se jim ale podařilo uniknout a průsmyk se zdál už na dosah ruky. V tom se ale Odula zase objevila a hnala se po Frodovi. Sam chtěl vykřiknout a upozornit svého pána na nebezpečí, ale jeho výkřik byl zadušen. Odkudsi zezadu se na něj vrhl Glum a snažil se jej uškrtit. Sam se zuřivě bránil, ale Glum mu sevřel ruku s mečem tak pevně, až Sam s bolestným výkřikem upustil meč a ten padl na zem. Mezi Samem a Glumem se pak rozpoutala velká bitka, umocňovaná Samovou starostí o Froda. Využil toho, že má v druhé ruce hůl, a několika dobře mířenými údery zahnal Gluma na útěk. Pak sebral meč a pádil za ním, Glum byl ale rychlejší. Náhle si uvědomil, že je Frodo v nebězpečí, obrátil se a běžel za ním. Jenže bylo už pozdě.

Velký byl Samův souboj s Odulou, kterou zranil a nakonec zahnal na útěk. Byl ale veden jinou zbraní, ne Mohylovým mečem, proto je součástí jiného příběhu.
Když bylo po boji, sklonil se nad svým pánem a zdálo se mu, že je mrtvý. Proto si od Froda vzal jeho meč, elfí lahvičku a nakonec přijal i jeho břemeno. Právě včas, neboť průsmykem se již blížil oddíl skřetů.
Mohylový meč nechal ležet u Frodova těla, což, jak se ukázalo, později způsobilo krušné chvíle Kapitánům Západu, když jim jej před Černou branou Mordoru ukázal Sauronův vyjednavač, Ústa Sauronova. Gandalf jej však spolu s mithrilovou kazajkou a lórienským pláštěm vzal a Sauronovy podmínky odmítl, byť se zdálo téměř jisté, že přijme. Když pak bylo po všem, Temný pán byl svržen, jeho říše zničena a Frodo se Samem zachráněni a sneseni na Cormallenská pole, byl Samovi jeho meč i s ostatními věcmi vrácen.

Nosil jej pak po boku při všech slavnostech a velkých okamžicích, které po svržení Temného pána v Gondoru či v Rohanu proběhly a po příjezdu do Kraje jej ještě využil.

 

Pipinova čepel:

Její ostří měl Pipin možnost poprvé vyzkoušet po neúspěšném pokusu o přechod Caradhrasu, kdy bylo Společenstvo Prstenu napadeno zuřivými vrrky. Nutno však přiznat, že v této šarvátce byli hobiti spíše do počtu, nežli plnohodnotnými partnery svých průvodců.
Stejná situace nastala i při průchodu Morií, kdy Pipin se Smíškem stáli ve stínu ostatních a boji spíše jen přihlíželi.

Jiná situace ovšem nastala o několik desítek dní později, na Parth Galenu. Tehdy bylo Společenstvo napadeno náhlým zuřivým útokem velkých skřetů a rozděleno. Pipin se Smíškem vyběhli z houští rovnou doprostřed skupiny skřetů a v zoufalství tasili své mečíky. Skřeti však nechtěli bojovat i přesto, že se Smíškem několik z nich zle zranili. Na pomoc jim přispěchal pouze Boromir. Donutil skřety k boji a mnoho jich pozabíjel. Byl však nakonec přemožen a zabit mnoha šípy, protože skřetí útok byl pokaždé silnější a zuřivější a Boromira probodal déšť z jejich tisových luků.
Poté hobity odzbrojili, spoutali a spěšně opustili bojiště. Jejich zbraně zahodili, protože se štítili a báli všeho, co pocházelo od Eldar nebo Mužů ze Západu. Na tom místě je pak našel Aragorn, když prohledával mrtvoly a hledal stopy po půlčících. Vzal je k sobě do úschovy, dokud se opět spolu nesetkali na zřícených hradbách Železného pasu.

Když přijel Pipin s Gandalfem do Minas Tirith, jejich první kroky směřovali do velké síně v Bílé věži za Denethorem, Pánem Minas Tirith. Tam Pipin poprvé spatřil jednoho z nejmocnějších a nejvznešenějších pánů lidí na Západě. Vyprávěl mu o posledních dnech jeho syna Boromira a o jeho smrti. Pak pohlédl starému muži do očí, protože se v něm nezvykle bouřila hrdost a popíchlo ho opovržení a podezření v tom studeném hlase. A tu učinil tu nejneočekávanější věc, kterou mohl udělat. Odhodil stranou šedý plášť, vytáhl svůj mečík a položil jej Denethorovi k nohám.
Bledý úsměv jako zásvit studeného slunce zimního podvečera přešel tváří starého muže; sklonil však hlavu, odložil střepiny rohu a vztáhl ruku. "Podej mi tu zbraň!" řekl.
Pipin ji zvedl a podal mu ji jílcem. "Odkud je?" řekl Denethor. "Co dlouhých let na ní leží! To je přece čepel, kterou kdysi dávno vyrobili naši vlastní příbuzní na Severu?"
"Pochází z mohyl, které leží na hranicích mé vlasti," řekl Pipin. "Dnes tam však sídlí jen zlí duchové a nerad bych o nich vyprávěl."
"Vidím, že tě obetkávají zvláštní příběhy," řekl Denethor, "a opět se ukazuje, že vzhled může klamat u muže i u půlčíka. Přijímám tvé služby. Nedáš se totiž zastrašit slovy a mluvíš rytířsky, ač nám Jižanům zní tvá řeč zvláštně. A ve dnech, které přijdou, budeme potřebovat všechny rytířské lidi, velké i malé. Přísahej mi tedy!"
"Vezmi jílec," řekl Gandalf, "a opakuj po Pánovi, jsi-li rozhodnut," "Jsem," řekl Pipin.
Stařec si položil meč do klína, Pipin vložil ruku na jílec a zvolna opakoval po Denethorovi:
"Tímto přísahám věrnost a službu Gondoru a Pánu a správci říše. Budu mluvit a mlčet, činit a zdržovat se činu, přicházet a odcházet v nouzi i v hojnosti, v míru i ve válce, živ i umíraje, od této hodiny nadále, dokud mne nepropustí můj pán, nebo mě nevezme smrt, nebo neskončí svět. Tak pravím já, Peregrin, syn Paladina z Kraje půlčíků."
"A já to slyším, já, Denethor, syn Ecthelionův, Pán Gondoru, Správce Velkého krále, a nezapomenu ani neopominu odměnit to, co bude dáno: věrnost láskou, udatnost poctou, porušení přísahy pomstou." Pak přijal Pipin zpátky svůj meč a zastrčil jej do pochvy.

Tak se tedy Pipin stal rytířem Bílé věže a byl oděn do černobílé zbroje stráže Citadely.
Jako člen Stráže a zástupce Krajanů pak Pipin pochodoval ve velkém vojsku Kapitánů Západu do bitvy před Morannonem. V té bitvě si pak vydobyl velkou slávu, když zabil velkého horského obra z Gorgorothu:
Jak tak přemýšlel, narazil do nich první útok. Skřetům zabránila v postupu bahniska ležící před kopci. Zastavili se a metali do řad obránců šípy. Mezi nimi však rázoval vpřed se zvířecím rykem oddíl horských obrů z Gorgorothu. Byli větší a rozložitější než muži a na sobě měli jen těsně přiléhající síť rohovatých šupin, nebo to snad byla jejich ohavná kůže; měli veliké černé okrouhlé štíty a v uzlovatých rukou třímali těžká kladiva. Bezohledně naskákali do tůní a přebrodili je a cestou řvali. Jako bouře padli na řadu gondorských mužů a bili je do přilbic, hlav, paží a štítů jako kováři ohýbající horké železo. Beregond byl Pipinovi po boku omráčen a překonán padl; veliký náčelník obrů, který ho srazil, se nad ním sklonil a natahoval pařát; obludy totiž prokusovaly hrdlo těm, které porazily.
Tu Pipin bodl vzhůru a popsaná čepel ze Západní říše prorazila tlustou kůži a hluboko se zaryla obru do útrob. Černá krev vystříkla. Zapotácel se a zřítil se dolů jako padající skála, pohřbívající všechny pod sebou. Pipina zavalila černota, puch a drtivá bolest a jeho mysl se propadla do veliké tmy.

Nakonec však přežil a byl nalezen a uzdraven. Zůstal rytířem Města a jako králův posel se vrátil spolu s ostatními do rodného Kraje. Tam zjistili, že se od jejich odchodu přihodilo mnoho zlého a že bude ještě nějakou chvíli trvat, než se vše zase vrátí do starých kolejí.
Nejdříve se museli vypořádat s jižany a poloskřety, kteří přišli pod vedením Sarumana do Kraje a terorizovali místní obyvatelstvo. A tak ani po pádu Temného pána nebylo Mohylovému meči dopřáno odpočinku. Naštěstí siláci nekladli ozbrojeným hobitům velký odpor a poté, co se jim podařilo vzouřit Kraj, byli nepřátelé rychle pozabíjeni nebo vyhnáni za hranice.
Kraj pak byl opět očištěn a Peregrin Bral se stal Vladykou Kraje. Často však spolu se Smíškem zajížděli do Gondoru a Rohanu a Pipin nepřestal být ve službách Krále. Mohylový meč však od té doby nosil už jen pro parádu a v žádné bitvě už s ním nebojoval.

 

Smíškova čepel:

Stejně jako Pipinova či Samova čepel, i tato prodělala "křest ohněm" v Eregionu a v Morii.
Spolu s Pipinem bojovali na Parth Galenu, kde Smíšek svým mečem uťal několika skřetům paže i ruce. Byli však přemoženi a jejich zbraně ponechány v místě bitvy. Ani nedoufali, že je ještě někdy uvidí, stejně jako svoje přátele, avšak Aragorn je našel a uschoval. Společně s Legolasem a Gimlim se pak vydali na dlouhou cestu napříč Rohanem, po stopách skřetí tlupy. Jejich opětovné setkání se sice oddálilo důležitými událostmi, o kterých se píše jinde, ale nakonec se přeci jen shledali před branou Kruhu Železného pasu. Tam Aragorn, k velké radosti hobitů, vytáhl ztracené meče a vrátil jim je.

Bylo jim však souzeno, že po tomto setkání se jejich kroky opět na čas rozejdou - Pipin ujížděl s Gandalfem do Minas Tirith, Aragorn s Gimlim a Legolasem v doprovodu Elrondových synů a arnorských Dúnadanů vstoupil na Stezky Mrtvých a Smíšek odjel po boku rohanského krále Théodena do Šeré Brázdy. Stal se totiž panošem krále a chtěl jej doprovázet do Gondorské říše do války s Nepřítelem. I když král odmítl, nakonec se mu to přeci jen podařilo díky nabídce mladého Jezdce jménem Dernhelm.
Tak se stalo, že nakonec přijel s Rohiry za svítání na Pelennorská pole doprostřed právě zuřící bitvy. Byl poblíž krále, když vydal rozkaz k útoku a jel v jeho družině, když se čelo Jezdců srazilo s vojskem Jižanů. Viděl, jak král Théoden sráží jižanského krále a jeho prapor s černým hadem a byl rovněž svědkem jeho pádu. Po celou dobu útoku zůstali Smíšek i Dernhelm, který ho vezl, nezraněni, ale když se nad plání snesl Stín, jejich kůň je shodil a zběsile běhal po pláni. Smíšek lezl po čtyřech jako omámené zvíře a ležel na něm takový děs, že byl slepý a bylo mu špatně.
Stála tam strašlivá postava v černém plášti. Měla ocelovou korunu třímala veliký černý palcát. Byl to Pán nazgulů a z jeho očí čišela smrt. Přesto král nezůstal zcela sám. Stál tu Dernhelm, mladičký a nebojácný ve své věrnosti. Pak Dernhelm promluvil a tasil meč, odhodlán bránit královo tělo. Avšak Černokněžný král se mu vysmál do očí a pronesl svojí sudbu. Pak Smíšek zaslechl, jak se Dernhelm směje. Otevřel oči a černota z nich spadla. Pár kroků od sebe viděl velikou obludu i strašlivého Pána. Viděl i tu, které říkal Dernhelm, přilbice jí spadla a Smíšek nyní viděl, že je to Éowyn, sličná rohanská paní. Srdce mu naplnil soucit a veliký úžas a náhle v něm procitla pomalu se budící statečnost jeho lidu. Nesmí přece zemřít tak mladá a bez pomoci.
Tvář jejich nepřítele nebyla obrácena k němu. Přesto se sotva odvažoval pohnout hrůzou, aby na něho nepadlo smrtící oko. Pomaloučku se začal plížit stranou; Černý kapitán, upřený ve zlobě a v pochybnosti k ženě před sebou, si ho nevšímal o nic víc než červa v blátě.
V tom náhle zaútočila velká obluda a s vřeskem padla na Éowyn. Ta však nezaváhala a jedinou ranou přeťala natažený krk a useknutá hlava padla jako kámen. Sotva tvor dopadl na zem, stín pominul.
Ze zkázy povstal Černý jezdec. Vysoký a hrozivý čněl nad ní. S nenávistným výkřikem, který štípal do uší jako jed, nechal dopadnout palát. Její štít se roztříštil na kousíčky a paže se zlomila. Klopýtla a padla na kolena. Sklonil se nad ní jako mrak a oči se mu leskly; zvedl palcát, aby zabil.
Náhle však klopýtl i on, vykřikl krutou bolestí a jeho rána šla mimo, zasáhla jen zem. Smíškův meč ho bodl zezadu, prorazil černý plášť, pronikl pod drátěnou košili a přeťal šlachu pod jeho mocným kolenem.
"Éowyn, Éowyn!" vykřikl Smíšek. Tu se potácivě zvedla a z posledních sil vrazila svůj meč mezi korunu a plášť, když veliké rameno před ní pokleslo. Meč se s třpytem rozlétl v úlomky. Koruna se zvonivě odkutálela. Éowyn se zhroutila tváří na padlého nepřítele. Avšak hle! Plášť a drátěná košile byly prázdné. Ležely na zemi beztvaré, potrhané a pomuchlané; a třesoucím se vzduchem se nesl výkřik, slábl v ostrý kvil a s větrem odlétal, tenký hlas bez těla, který umíral, byl pohlcen a svět jej v onom věku víckrát neuslyšel.

Obrazek

Když Smělmír udeřil, jeho meč mu vypadl a ruka zmrtvěla. Když jej našel, jeho čepel kouřila jako suchá větev strčená do ohně; jak se díval, kroutila se a tratila se a byla strávena.
Tak odešel meč z Mohylových vrchů, dílo Západní říše. Ale, ten, kdo jej pomalu koval kdysi dávno v Severním království, když byli Dúnadani mladí a jejich hlavním nepřítelem byla strašlivá říše Angmar a její Černokněžný král, ten by se radoval, kdyby znal jeho osud. Žádná jiná čepel, i kdyby jí vládla mohutnější ruka, by nezasadila onomu nepříteli ránu tak palčivou a neproťala by mrtvé tělo, nezlomila kouzlo, jež upínalo neviditelné šlachy k jeho vůli.

 

Zbraň: Morgulský nůž
Další názvy: morgulské ostří, zbraň Nepřítele, prokletý nůž
Tvůrce: Prstenové přízraky z Minas Morgul
Vlastníci: Pán nazgulů známý též jako Černokněžný král či Morgulský pán
Doba vzniku: v průběhu Třetího sluněčního věku
Popis: Dlouhý tenký nůž, na jehož ostří bylo vloženo zlé kouzlo. Na jílci byly neviditelným písmem napsány zlé věci. Při nočním útoku na Větrově žhnul bledým světlem, stejně jako ruka, která ho držela. V denním světle se studeně třpytil. Měl tu vlastnost, že při každém úspěšném zásahu zůstával vězet v ráně resp. jeho špička, která se při útoku zlomila, zůstala uvnitř rány a posléze putovala hlouběji směrem k srdci. Čím blíže k srdci byla rána nožem vedena, tím snáze a rychleji oběť upadala pod nadvládu nazgulů a jejich Pána.Na denním světle jeho čepel jakoby tála a mizela ve vzduchu jako dým až z ní zůstal jen pouhý jílec.

Obrazek

Postižený ranou morgulským nožem postupně bledl a ztrácel svoji vlastní podobu, až se stal přízrakem podobným Prstenovým přízrakům, jenže slabším a pod jejich nadvládou. Dotyčný se pak dostal pod moc Temného pána, který jej pak mohl mučit či využívat ke svým službám.

Osudy: V roce 2000 T.v. vyšlo z Mordoru velké vojsko vedené Prstenovými přízraky, prošlo průsmykem Cirith Ungol a zaútočilo na Minas Ithil. Po dvouletém obléhání nakonec město padlo, zlí tvorové se usadili v jeho zdech a sličná Minas Ithil se stala obávaným místem a byla přezvána na Minas Morgul. Jen málokdo se pak odvážil k prokletému městu přiblížit, a kdo tak přesto učinil, většinou se už zpět nevrátil.
V nejvyšší věži města se usídlili nazgulové a jejich zraku neuniklo téměř nic. Odtud pak vycházel Černokněžný král se svým vojskem a napadal kraje na východním břehu Anduiny a posléze i samotný Osgiliath.

Prstenové přízraky resp. nejmocnější z nich, Černokněžný král, disponovali řadou smrtících zbraní. Nejzáludnější z nich byl dlouhý tenký nůž, nazývaný morgulské ostří či morgulský nůž. Nezabíjel protivníka přímo, ale zůstával vězet v ráně a postupem času svoji oběť pohlcoval a oslaboval její vůli, která se nakonec stala zcela poslušnou vůli Prstenových přízraků či Temného pána.

V celé historii Třetího slunečního věku však známe pouze dva konkrétní případy použití obávané morgulské zbraně:

Denethor I. byl Vládnoucím správcem Gondoru v letech 2435 - 2477 T.v. Za jeho dnů se poprvé z Mordoru vynořilo plemeno skurutů, černých, velice silných skřetů, kteří se v roce 2475 přelili přes Ithilien a dobyli Osgiliath. Denethorův syn Boromir je porazil a znovu dobyl Ithilien; Osgiliath však byl nadobro zničen a jeho velký kamenný most zbořen.
Boromir byl velký kapitán a obával se ho i Černokněžný král. Byl ušlechtilý a sličný, muž silný tělem i vůlí, ale v oné válce dostal morgulskou ránu, jež ukrátila jeho dny, a seschl bolestí a zemřel dvanáct let po svém otci.

Druhý případ je už z mnohem pozdější historie, a patří mezi nejznámější události, které se přihodily Tomu, kdo nesl Prsten.
Stalo se tak v odlehlém divokém kraji na úbočí Větrova v roce 3018 T.v. Tehdy se družina hobitů vedená arnorským hraničářem Chodcem rozhodla na noc utábořit v prohlubni na západním úbočí kopce. Nepřítel však nebyl daleko a v noci zaútočil.
Na hobity padla hrůza a Frodo neodolal pokušení nasadit si Prsten. Když tak učinil, uviděl na okraji prohlubně pět vysokých mužů. V bílých tvářích jim hořely pronikavé nelítostné oči; pod plášti měli dlouhé šedé hávy a na šedých vlasech stříbrné přilbice; ve vyzáblých rukou drželi ocelové meče. Jejich oči se na něho upřely a probodávaly ho, zatímco chvátali k němu. V zoufalství vytasil vlastní meč a zdálo se mu, že zableskl rudě jako hořící pochodeň. Dvě z postav se zarazily. Třetí byl vyšší než ostatní: vlasy měl dlouhé a třpytivé a na přilbě měl korunu. V jedné ruce držel dlouhý meč, ve druhé nůž; nůž i ruka, která jej držela, žhnuly bledým světlem. Skočil vpřed a z výšky se snesl na Froda.

Obrazek

V tom okamžiku se Frodo vrhl kupředu na zem a slyšel, že křičí: "Ó Elbereth! Gilthoniel!" Současně ťal nepříteli po nohou. Nocí se rozlehl ostrý výkřik; tu ucítil, jak mu bolest podobná jehlici otráveného ledu probodává levé rameno. Když omdléval, zahlédl ještě jako v kroužící mlze Chodce vyrážejícího ze tmy s planoucími větvemi v obou rukou. Z posledních sil upustil meč, stáhl Prsten z prstu a pevně jej sevřel v pravé ruce.
Když se probral, cítil Frodo jak bolest v rameni roste a smrtelný chlad se šíří z ramene do paže a do boku. Černí jezdci už té noci znovu nezaútočili a po několik dní se ani neobjevili. Ráno našel Chodec nůž, kterým byl Frodo zasažen. Jeho špička byla ale ulomená a na konci ostří byl zub. Jak si jej tak v rostoucím světle nového dne prohlížel, stalo se něco nevídaného. K společnému úžasu začala čepel tát až se nakonec rozplynula úplně a z nože zůstal jen jílec.
"Běda!" zvolal Chodec, vědom si vážnosti Frodova zranění. "Tenhle prokletý nůž zsadil ránu. Málokdo už dnes umí vyléčit rány takových zlých zbraní. Udělám však, co budu moci."
Posadil se na zem, položil si jílec dýky na kolena a zazpíval nad ním pomalou píseň v cizí řeči. Pak jej položil, obrátil se k Frodovi a tichoučce pronesl slova, která ostatní nezachytili. Pak rozdrtil několik listů léčivé byliny athelasu, nasypal je do vroucí vody a vymyl Frodovi ránu. Frodo ucítil, že bolest i mrazivý chlad v boku slábnou, ale život se mu do paže nevrátil a nemohl zzdvihnout ruku ani nic s ní dělat. Neměl sílu vstát.

Nastal souboj s časem, neboť úlomek prokleté zbraně zůstal uvnitř rány a jeho zlá moc začala pracovat. Jediný, kdo v oné chvíli mohl Froda vyléčit, byl Elrond. Jenže Roklinka byla ještě vzdálena nejméně čtrnáct denních pochodů na východ a cesta procházela divokými neobydlenými kraji. Navíc Černí jezdci byli nablízku a zdálo se, že vědí o Frodově zranění a nyní jen čekají na vhodnou dobu k poslednímu útoku.
Postupovali, vzhledem k Frodově stavu, nejrychleji jak mohli, avšak jejich postup byl přesto pomalý. Navíc Froda z chladu a vlhka rána ještě víc rozbolela a pro bolest a mrazivý chlad nemohl spát. Převracel se, házel sebou a bázlivě naslouchal kradmým nočním zvukům: větru v puklinách skal, kanoucí vodě, zapraskání, náhlému chřestivému pádu uvolněného kamínku. Cítil černé postavy, které ho chtějí uškrtit, ale nakonec se vždy probral a zjistil, že to byla další noční můra.
Když procházeli opuštěnou rozeklanou krajinou Rhudauru, Frodo padl na zem a roztřásl se. Levou ruku měl bez života a bok i rameno jako by svíraly ledové pařáty. Stromy a skály kolem mu připadaly přízračně mlhavé. Začínal blednout...
Ostatní už o něho začínali mít velkou starost - vždyť to byla přece malá ranka a už se zavřela. Na rameni mu už zůstala jen bílá skvrnka. Jenže nevěděli, že úlomek nože zůstal vězet v ráně a teď zvolna putoval směrem k srdci. Hraničářovo umění už nestačilo.

Když opět vyšli na Cestu a před nimi byl poslední úsek k Bruinenskému brodu, zaslechli opět dusot kopyt. Jezdec byl ještě hodně vzdálený, ale Frodovi ten zvuk nezněl jako zvuk koně s černým jedcem - důkaz, že jeho smysly se začínaly zostřovat (stejný efekt působil i Prsten, když si jej jeho majitel nasadil). Frodo už začínal žít ve dvou světech.
Onen jezdec byl Glorfindel z Elrondovy domácnosti a jejich setkání bylo radostné. Pověděl jim nové zprávy o Jezdcích a Chodec mu naoplátku řekl o útoku na Větrově a Frodově zranění. Vytáhl jílec, který uschoval, a podal jej elfovi. Glorfindel se otřásl, když jej bral, ale prohlédl si jej pečlivě.
"Na tomhle jílci jsou napsány zlé věci," řekl; "i když je tvé oči možná nevidí. Schovej ho, Aragorne, dokud nedojedeme do Elrondova domu! Buď však opatrný a dotýkej se ho co nejméně! Běda! Není v mých silách uzdravit rány této zbraně. Udělám, co budu moci.
Prsty ohmatal Frodovu ránu na rameni a tvář mu ještě víc zvážněla, jako by ho znepokojilo, co zjistil. Frodo však cítil, jak mrazení v boku a v rameni slábne; troška tepla mu z ramene sestoupila do ruky a bolest polevila. Večerní šero jako by kolem něho prořídlo, jako když odejde mrak. Viděl zase jasněji tváře přátel a vrátilo se mu trochu naděje a síly.
Avšak ne na dlouho. Glorfindel je totiž vedl dlouho do noci, neboť bylo třeba velkého spěchu a každá ztracená chvíle se mohla stát osudnou. Zlé kouzlo prokletého nože totiž začalo Froda pomalu přemáhat. Jel na koni v temném snu a druhý den se jeho bolest zdvojnásobila a během dne věci kolem něho vybledly do přízračných šedých stínů. Téměř vítal příchod noci, protože tehdy se svět zdál méně vybledlý a pustý.

Tak došli až k Brodu a tam byli přepadeni Černými jezdci. Frodovi se však na poslední chvíli podařilo uniknout na hřbetě bílého elfského koně a překročit řeku. Tam se pak vypětím a únavou zhroutil a víc neviděl a neslyšel.
Černé jezdce nahnali do rozbouřených vod řeky Bouřné a ti byli strženi a jejich koně zahynuly. Nazí se pak vrátili ke svému pánu a Prsten byl zachráněn.
Když bylo po všem, zvedli bezvládného Froda a zanesli jej do Elrondova domu. Tam Elrond vynaložil veškeré své umění a nakonec se mu podařilo Froda zachránit. Vyjmul z rány zbytek prokleté čepele a ránu zahojil.
Bylo to v hodině dvanácté, neboť podle Gandalfových slov stačilo už jen několik hodin a nikdo by mu už nedokázal pomoci. Naštěstí mají hobiti v sobě tuhý kořínek a vydrží více než by se na první pohled zdálo.

Frodo nakonec ležel v bezvědomí čtyři noci a tři dny. Ani příliš nedoufali, že by se ještě někdy probudil. Když se pak konečně probral, Gandalf mu vyprávěl o všem, co se odehrálo od chvíle, kdy jej našli ležet u Brodu
"Elrond je mistrem v uzdravování," řekl Gandalf, "ale Nepřítelovy zbraně jsou smrtonosné. Abych řekl pravdu, skoro jsem nedoufal; měl jsem totiž podezření, že v zavřené ráně zůstal nějaký úlomek ostří. Nemohli jsme jej však najít ž do včerejška večer. Pak Elrond štěpinu vyňal. Byla hluboko ponořená a putovala stále hloub."
Frodo se otřásl, když vzpomněl na krutý nůž s poškozeným ostřím, který se rozplynul Chodci v ruce. "Nelekej se!" řekl Gandalf. "Už je pryč. Roztála. A zdá se, že hobiti blednou velice neradi. Znal jsem silné válečníky z Velkého lidu, které by taková štěpinka rychle přemohla, a tys ji nosil v těle sedmnáct dní."

Frodo se nakonec v Elrondově domě uzdravil natolik, že mohl vstát, hýbat rukou jako dřív a vypadal, jako by se mu vlastně nic nepřihodilo. Jenže vzpomínka na osudnou noc mu v srdci zůstala a bolest a sklíčenost se mu každý rok přesně v ten samý den vracela. Ve Středozemi už nebyl nikdo a nic, kdo by ho mohl zcela vyléčit či zbavit bolesti. Později se k tomu přidal i žal nad ztrátou Prstenu, který ho opustil. (Vlastnil je totiž poměrně dlouho, než se vydal za jeho zničením, a Prsten už za tu dobu nad ním získal určitou moc.) Jen za Mořem, na dalekém Západě, znali lék na jeho bolest. Proto 29. září 3021 T.v. nasedl na bílou elfskou loď a spolu s Těmi, kteří nosili Prsteny, odplul přes Moře do Blažené říše.

 

Z těchto případů je jasně vidět, že tato zbraň se používala pouze ve výjimečných případech a proti velmi důležitým cílům, kde hlavním cílem nebylo zabití, nýbrž ovládnutí vůle a možnost dalšího "použití/využití" oběti.

 

Zbraň: Motyky trpaslíků z Železných hor
Další názvy: -
Tvůrce: trpasličí kováři z Železných hor
Vlastníci: trpaslíci z Durinova rodu sídlící v Železných horách
Doba vzniku: Třetí sluneční věk
Popis: těžké obouruční motyky
Osudy: Specifická zbraň, kterou používali výhradně trpaslíci z Železných hor.
V Železných horách sídlila od roku 2590 T.v. část Durinova lidu, kteří tam přišli pod vedením Gróra, syna Dáina I., z Šedých hor.

V letech 2793-2799 T.v. se trpaslíci z Železných hor účastnili strašlivé války trpaslíků se skřety a bojovali rovněž ve velké bitvě v Azanulbizaru, kde trpaslíci vybojovali konečné vítězství.
V té bitvě se zprvu štěstí obracelo proti trpaslíkům; byl totiž temný zimní den bez slunce a skřeti nekolísali, převyšovali nepřátele počtem a stáli výš. První útok předvoje vedeného Thráinem byl se ztrátami odražen a Thráin byl zahnán do lesa velikých stromů, které tehdy ještě rostly nedaleko Kheled-zâram. Tam padl jeho syn Frerin a jeho příbuzný Fundin a mnozí jiní, a Thráin i Thorin byli raněni. Jinde se bitva zmítala sem a tam se střídavým úspěchem, až nakonec lid ze Železných hor obrátil štěstí dne. Přišli do boje pozdě a svěží, a tak si obrnění bojovníci Grórova syna Náina razili cestu mezi skřety až na práh Morie s křikem: "Azog! Azog!" a sráželi motykami každého, kdo jim stál v cestě.
I přesto, že Náin v té bitvě padl rukou Azoga, trpaslíci si už vítězství nenechali vzít, a porazili skřety na hlavu. Náinův mladý syn Dáin pak na samotných schodech před Branou Morie pomstil svého otce a zabil Azoga a uťal mu hlavu. Stal se pak pánem trpaslíků z Železných hor a čekal ho dlouhý a slavný život.

O necelých 150 let později, v roce 2941 T.v., se trpaslíci z Železných hor, jež vedl sám Dáin Železná noha, zúčastnili velké Bitvy pěti armád na úpatí Osamělé hory. Byli vyzbrojeni ocelovými drátěnými košilemi až ke kolenům a nohy měli kryté nohavicemi z jemného a ohebného kovového pletiva, jehož výrobní tajemství Dáinův lid ovládal. Trpaslíci jsou na svou výšku překvapivě silní, ale většina z těchhle byla nadměrně silná i na trpaslíky. V boji se oháněli těžkými obouručními motykami, ale každý z nich měl po boku i krátký široký meč a přes záda připjatý okrouhlý štít. Plnovousy měli rozčísnuté do vidlice, zapletené v copánky a zastrčené za opasky. Přilby měli železné, do železa byli rovněž obuti a tvářili se sveřepě.
V té bitvě bojovali po boku trpaslíků z Hory, lidí z Esgarothu a elfů z Temného hvozdu proti skřetům, kteří přišli ve velkém počtu z Mlžných hor a vedl je Bolg, syn Azoga, který byl trpaslíky zabit v Azanulbizaru. Skřeti byli nakonec "spojenci" poraženi a tamní kraj měl od nich na dlouhou dobu klid. V bitvě však byl smrtelně zraněn Thorin Pavéza, navrátivší se Král pod Horou; zemřel a byl uložen v hrobce pod Horou. Avšak Dáin Železná noha, jeho bratranec a také jeho pravoplatný dědic, se pak stal králem Dáinem II. a království pod Horou bylo obnoveno. Jeho lid se tam usadil a trpaslíci za jeho dnů opět vzkvétali a sílili.

 

Zbraň: Narsil ("rudý a bílý plamen")
Další názvy: Elendilův meč; Meč, jenž byl zlomen; Andúril
Tvůrce: Telchar Nogrodský
Vlastníci: (?) Thingol Doriathský (resp. jeho pokladnice; možná jej nosil některý z jeho nejváženějších poradců - v úvahu připadá Mablung Těžkoruký); podle všeho Dior Eluchíl a po něm jeho dcera Elwing, která jej spolu s mnoha dalšími poklady Menegrothu zachránila před zkázou a rabováním a přinesla jej k Ústí Siorionu; Elwing jej pak musela dát Elrosovi, se kterým se meč dostal na Númenor, kde patřil Pánu z Andúnië a dědil se v jeho rodě; Elendil Vysoký, syn posledního Pána z Andúnië; úlomky meče pak přechovával Isildur, syn Elendilův, a po něm všichni králové a náčelníci Severního království až po Aragorna II., kdy byl znovu zkut a přejmenován na Andúril.
Doba vzniku: První sluneční věk
Popis: mocný meč jehož čepel plála rudým a bílým plamenem jako měsíc a slunce
Osudy: Bohužel, stejně jako u mnoha jiných artefaktů, je i zde veliký problém z dostupných materiálů sestavit úplnou (a hlavně pravdivou) historii tohoto meče. Pokusil jsem se o to, ale není vyloučeno, že mnou interpretovaná historie neodpovídá historii skutečné. Její část jsem totiž sestavil pouze na základě dohadů a vlastních úvah, a proto je tuto část nutné brát s patřičnou rezervou (jedná se o historii od vzniku zbraně až po její příchod k Elendilovi, v jehož rukou se nejvíc proslavila).

Aby bylo možné co nejlépe rekonstruovat historii Narsilu, je nutné při zkoumání jednotlivých souvislostí postupovat retrospektivně.
Pokud vycházíme z faktu, že jeho posledním vlastníkem (rozuměj původního meče "v celku") byl Elendil, pak je více než pravděpodobné, že jej zdědil po svém otci Amandilovi, posledním Pánu z Andúnië. Z historie jiných vzácných artefaktů víme, že rod Pánů z Andúni&ë přechovával mnohé z dávných dědictví Dúnadanů (např. Barahirův prsten, Vidoucí kameny, Elendimir). Tento rod byl druhým nejstarším a "nejčistším" rodem na Númenoru, vždy blízký rodu králů a dlouhá staletí se těšil jejich přízni. Páni z Andúnië svůj původ odvozovali od Valandila, syna Silmariën, která byla starším dítětem čtvrtého krále Númenoru, Tar-Elendila.
Řekněme, že Narsil mohl být cosi jako "rodový meč" Pánů z Andúnië a v tomto rodě se dědil po staletí od Valandila až po Amandila. K Valandilovi se tedy musel dostat od jeho matky Silmariën (stejně jako např. Elendimir), která jej musela získat od svého otce Tar-Elendila. Od Tar-Elendila se již bez větších problémů dobereme k Elrosovi Tar-Minyaturovi, prvnímu králi Númenoru a zakladateli královské linie.
Je známo, že většinu dědičných předmětů Númenoru, které pocházely z Prvního slunečního věku, dala Elrosovi jeho matka Elwing (např. meč Aranrúth, Barahirův prsten, Tuorovu sekyru či Bregorův luk). Proto nejinak tomu muselo být i u Narsilu. Otázkou však zůstává, odkud se Narsil dostal do rukou Elwing.
V Sirionských přístavech žili na konci Prvního slunečního věku uprchlíci z celého Beleriandu, a to jak elfové, tak i lidé. Je tedy logické, že se zde koncentrovaly nejrůznější cennosti od obyčejných pokladů až po nejcennější dědičné předměty, zachráněné před drancováním, které pocházely z různých říší Beleriandu (tou dobou už zničených). Avšak co se týče Narsilu, existovaly pouze tři možné cesty, odkud mohl meč k Ústí Sirionu přijít: Doriath, Gondolin a Fëanorovi synové.
Pokud by platila poslední cesta, pak by musel meč používat některý z přeživších Fëanorových synů, účastnící se posledního zabíjení rodných při nájezdu na Sirionské přístavy. V úvahu tedy připadají Maedhros, Maglor a dvojčata Amrod a Amras. Jelikož v té bitvě Maedhros vyhrál a jeho vojsko téměř pobilo Vyhnance z Gondolinu a zbytek Doriathských, musel by meč třímat jeden z dvojčat, jelikož ta byla při nájezdu zabita. Odtud by se pak Narsil, jako válečná kořist, dostal nějakou cestou k Elwing a od ní dál. Vzhledem k vývoji bitvy je to ovšem velmi nepravděpodobné.
Pokud by měl Narsil pocházet z Gondolinu, musel by jej z trosek Města přinést Tuor nebo někdo z jeho lidu. Vzhledem k tomu, že v Gondolinu si tamní elfové své zbraně kovali sami (vyjma Anguirelu), je téměř vyloučeno, aby se tam dostal nějaký "trpasličí" meč. I tuto verzi lze tedy zamítnout.
A zůstává tu už jen jediná, a podle mého nejpravděpodobnější, cesta, a tou je království Šedých elfů Doriath. Z Doriathu pocházela Elwing, neboť byla dcerou Diora Eluchíla, syna Berena a Lúthien, dědice Elu Thingola Doriathského. V zbrojnicích Menegrothu se vždy nacházelo mnoho břitkých a mocných čepelí (viz. Aranrúth či Anglachel), ba co víc - většinu těchto mečů vyrobili pro Thingola nogrodští trpaslíci na začátku Věku, kdy na Beleriand padl Stín a na Severu povstala strašlivá moc. Nejzručnějším z těchto trpasličích kovářů v onom věku pak nebyl nikdo jiný než sám Telchar Nogrodský, tvůrce Narsilu (!) a první článek v jeho historii.
Nakonec jsme se tedy dostali od posledního vlastníka (ale jediného prokazatelného) přes mnohé pravděpodobné (ale bohužel neověřitelné) až k samotnému kováři (rovněž prokazatelnému), který jako první uzřel výsledek své práce...

Na základě výše uvedené úvahy se nyní pokusím o chronologický náčrt dějin jedné z nejslavnějších čepelí v dějinách Středozemě.

Jedná se o jedno z děl proslulého trpasličího kováře Telchara Nogrodského. Pravděpodobně byla vyrobena pro Elu Thingola Doriathského, který s nogrodskými trpaslíky zpočátku velmi dobře vycházel a mezi oběma národy panoval čilý obchodní ruch. Když se na konci posledního Hvězdného věku začaly v Beleriandu objevovat zlé stvůry, které přišly horskými průsmyky ze severu či z temných lesů na jihu, začal král Thingol pomýšlet na výzbroj. Ve výrobě zbraní se v tom věku v Beleriandu nikdo nevyrovnal trpasličím kovářům z Nogrodu, mezi nimiž byl největším právě Telchar. Nogrodští kováři tedy začali kovat zbraně pro Thingola a ty nejmocnější z nich dokonce ukoval sám Telchar.
V Doriathu pak meč zřejmě odpočíval v některé zbrojnici Thingolova sídla Menegrothu. Není rovněž vyloučeno, že meč používal některý z vysoce postavených králových rádců, přičemž v úvahu nejlépe připadá Mablung Těžkoruký, kapitán Thingolových hraničářů.
Po Thingolově smrti připadly veškeré dědičné předměty Diorovi, synovi Thingolovy dcery Lúthien. Mezi těmito předměty byl také Nauglamír, do kterého nechal Thingol vsadit silmaril a který byl příčinou jeho pádu. Tento klenot měl být dědictvím Fëanorových synů, kteří přísahali zabít každého, kdo by jim jej chtěl upřít. Tak se stalo, že poslali výzvu Diorovi, v níž požadovali okamžité vydání silmarilu. Dior ale odmítl, a tak Fëanorovi synové kolem roku 509 P.v. napadli Doriath a vyplenili Menegroth. Nepodařilo se jim však získat to, po čem žíznili, neboť Diorova dcera Elwing s hrstkou tamního lidu uprchla a vzala s sebou jak Nauglamír, tak i další poklady Menegrothu (mezi nimiž byl i Narsil).
Došla až k Ústí Sirionu, kde se její lid smíchal s uprchlíky z Gondolinu a jiných částí Beleriandu a jistý čas tam žili v míru. Elwing si vzala Eärendila Námořníka a porodila mu dva syny - Elrose a Elronda.

Když skončil První sluneční věk Velkou bitvou a porážkou Morgotha, Valar přichystali lidem, kteří se ukázali jako spojenci Eldar v jejich válkách s Morgothem, krásnou zemi uprostřed Velkého moře. Lidé ji pojmenovali Númenor a za svého krále si zvolili Eärendilova syna Elrose, ,který na sebe vzal Sudbu Lidí a přijal jméno Tar-Minyatur. Jeho matka Elwing mu pak svěřila dědičné předměty jeho rodu, které se pak předávaly po celou dobu trvání královské linie Númenoru.
Meč Narsil po čase zdědil Valandil, syn Silmariën, nejstarší dcery čtvrtého númenorského krále Tar-Elendila. Valandil byl pak zakladatelem rodu Pánů z Andúnië, nejváženějšího a nejvznešenějšího rodu po královské linii. Páni z Andúnië byli vždy příteli Eldar a ctili Valar, a to i tehdy, kdy pýcha ostatních Númenorejců vzrostla a na jejich zemi padl Stín. Posledním Pánem z Andúnië byl Amandil, který se rozhodl, v době, kdy na Númenoru přebýval Sauron a stavěl Númenorejce proti Valar, vědomě porušit Zápověď Valar a plout do Valinoru jako kdysi jeho předek a prosit Valar o milost. Ještě než vyplul, předal svému synovi Elendilovi meč Narsil i jiné dědičné předměty rodu a vyzval jej, aby připravil lodě, vybavil je zásobami a připravil se vyplout.
O Amandilově plavbě neexistuje žádný příběh a nikdo v tomto světě nezná jeho osud. Lidé nemohli být podruhé zachráněni takovými vyslanci a pro zradu Númenoru nebylo žádné rozhřešení. Země byla nakonec vůlí samotného Ilúvatara rozbita a pohlcena mořem. Stejně skončila i velká flotila Ar-Pharazônova, se kterou chtěl pošetile dobýt Valinor.
Elendil a jeho dva synové však byli se svými loděmi ušetřeni a velká bouře je zanesla až k pobřeží Středozemě. Tam pak v pozdějších letech založili říše Númenorejců ve Vyhnanství a stali se velkými pány lidí, neboť jejich moc a poznání byli v oněch dnech ještě veliké.
Jenže ze zkázy Númenoru unikl také Sauron, a byť jeho staré tělo zaniklo, jeho duch přišel opět do Mordoru a vytvořil si novou podobu; byla strašná , protože jeho zdánlivá krása navždy zanikla, když byl při potopení Númenoru svržen do propasti. Opět si vzal Velký prsten a oděl se mocí; a zlobu Sauronova Oka dokázal snést málokdo i z mocných mezi elfy a lidmi.
Nyní chystal Sauron válku proti Eldar a Mužům ze Západní říše a ohně Hory osudu opět procitly. Sauron k sobě také shromáždil velkou sílu svých služebníků z východu i z jihu; mezi nimi byl nejeden ze vznešeného númenorského rodu, jehož srdce se za dnů Sauronova pobytu na Númenoru obrátilo k Temnotě.
Když tedy Sauron viděl svůj čas, přišel s velkým vojskem a napadl mladou Gondorskou říši. Dobyl Minas Ithil a oblehl Osgiliath. Elendilův syn Isildur uprchl a vydal se na sever za svým otcem. Tam se Elendil a Gil-galad, poslední Velekrál Noldor ve Středozemi, spolu radili na krocích proti Sauronovi. Nakonec uzavřeli dohodu, která se jmenuje Poslední spojenectví, sebrali veliké vojsko elfů a lidí a pochodovali proti Mordoru. Říká se, že vojsko, které se tehdy shromáždilo, bylo krásnější a skvěleji vyzbrojené než všechna, která od té doby viděla Středozem, a žádné větší se nesešlo od útoku vojska Valar na Thangorodrim.
Obě armády se nakonec střetly na Dagorladu, Bitevní pláni, jež se prostírá před branou Černé země. V ten den se všechno živé rozdělilo a od každého druhu - i zvířat a ptáků - se našli někteří v obou armádách. Jen elfové byli nerozděleni a následovali Gil-galada. Gil-galadovo a Elendilovo vojsko nakonec zvítězilo, protože moc elfů byla v oněch dnech ještě velká a Númenorejci byli silní, urostlí a strašní ve svém hněvu. Proti Gil-galadovu kopí Aeglosu nikdo neobstál a Elendilův meč plnil skřety i muže strachem, protože svítil světlem slunce i měsíce; jmenoval se Narsil.
Pak vešli Gil-galad a Elendil so Mordoru a obklíčili Sauronovu pevnost; obléhali ji sedm let a utrpěli bolestné ztráty ohněm a Nepřítelovými střelami a šípy. Sauron také proti nim posílal mnohé výpady. Tam v údolí Gorgoroth byl zabit Elendilův syn Anárion a mnoho dalších. Ale nakonec bylo obklíčení tak těsné, že Sauron vyšel sám a zápasil s Gil-galadem a Elendilem na svazích Orodruiny, a ti byli oba zabiti a Elendilův meč se pod Elendilem zlomil, když padal. Ale i Sauron byl svržen a Isildur mu úlomkem Narsilu uťal z ruky Vládnoucí prsten a vzal si jej. Tu byl Sauron pro tu dobu poražen, opustil své tělo, jeho duch daleko urpchl a skryl se v pustinách; a po mnoho dlouhých let nanabyl znovu viditelné podoby.

Obrazek

Isildur se nyní stal Elendilovým nástupcem a jeho povinností bylo dát do pořádku říši. Rok se zdržel v Gondoru, obnovil tam pořádek, ustanovil hranice a svěřil vládu do rukou Anárionova syna Meneldila. Když bylo vše potřebné vykonáno, rozhodl se vrátit do vlastní říše. Chtěl se nejprve zastavit v Imladris, kde nechal manželku a nejmladšího syna Valandila, proto šel se svými třemi syny a gardou dvou set rytířů a vojáků na sever podél Anduiny. Nesli s sebou i vzácné dědičné předměty Severního království včetně úlomků Elendilova meče Narsilu.
Třicátý den své pouti míjeli severní hranice Kosatcových polí a mířili do tehdejší Thranduilovy říše. Den se již chýlil ke konci a Dúnadané radostně zpívali, neboť jejich denní pochod se blížil ke konci a tři čtvrtiny cesty do Imladris již měli za sebou. Náhle, když slunce zapadlo do mraku, zaslechli ohavné výkřiky skřetů a viděěli, jak se noří z Hvozdu, ženou se dolů po svazích a vřeští svůj válečný pokřik. V šerosvitu se dal jejich počet jen těžko odhadnout, ale byla jich zjevně přesila, snad desetinásobná. Isildur sice stačil zformovat svůj oddíl, ale na srdce mu padl stín předtuchy. Skřeti totiž zaútočili s nebývalou zuřivostí a odhodlaností a přestože byl jejich první útok s velkými ztrátami odražen, vrhli se na Isildura znovu a s ještě větší zuřivostí.
Zanedlouho leželi všichni Dúnadani mrtví až na jednoho jediného panoše, který byl jen omráčen a později přinesl zprávu o neštěstí do Roklinky. Isildur sice s použitím Prstenu z bitvy uprchl, ale při pokusu přeplavat Anduinu byl stržen silným proudem a musel se vrátit k výchozímu břehu o několik mil níže. Prsten ho však zradil, když plaval v temných vodách Anduiny, sjel mu z prstu a zmizel v bahnitém dně. Isildur byl pak zabit skřetími šípy, když se jako temný přízrak vynořil z vody poblíž Kosatcových polí.
Ještě před začátkem bitvy se Isildur obrátil ke svému panoši: "Ohtare," řekl, "toto ti nyní svěřuji do ochrany," a předal mu velikou pochvu s úlomky Elendilova meče Narsilu. "Zachraň to všemi prostředky a za každou cenu, i za cenu toho, že tě budou mít za zbabělce, který mě opustil. Vezmi s sebou svého druha a prchej! Jdi! Přikazuji ti to." Ohtar poklekl, políbil mu ruku a oba mladí muži prchli dolů do temného údolí.

Po dlouhé a vyčerpávající cestě se nakonec Ohtarovi podařilo donést úlomky Narsilu do Imladris a předat je Isildurovu nejmladšímu synovi, Valandilovi. V jeho rodu se pak "Meč, jenž byl zlomen" dědil a nebyl znovu zkut, protože Mistr Elrond v Imladris předpověděl, že tak nestane, dokud se Vládnoucí prsten znovu nenajde a Sauron se nevrátí.
A po dnech Eärendura, sedmého krále po Valandilovi, se Muži ze Západní říše, Dúnadané ze Severu, rozdělili na drobná království a panství a jejich nepřátelé je pohlcovali jedno po druhém. S léty jich stále ubývalo, až minula jejich sláva a zůstaly jen zelené rovy v trávě. Nakonec z nich nezůstalo nic než zvlátní lid tajně se toulající pustinou, ostatní lidé neznali jejich domov ani účel jejich putování a všude mimo Elrondův dům v Imladris byl jejich původ zapomenut. Přesto byly úlomky meče Isildurovými dědici střeženy po mnoho lidských životů a jejich rodová linie z otce na syna zůstávala nepřerušena.

Nakonec se v roce 2941 T.v. Vládnoucí prsten opět našel a o deset let později Sauron opět povstává a prohlašuje se Pánem. V tom roce (2951 T.v.) Elrond předává úlomky Elendilova meče Aragornovi II., devětatřicátému dědici v přímé linii od Isildura a odhaluje mu jeho původ.
Schyluje se k velké válce a v roce 3018 T.v. je ustanoveno Společenstvo Prstenu a rozhodnuto o definitivním zničení Vládnoucího prstenu. Předtím než se Prsten vydá na cestu, elfští kováři v Imladris znovu kují Elendilův meč a do jeho čepele vpisují mocné runy. Jeho světlo opět září a plní nepřátele strachem. Jeho jílec třímá Aragorn, syn Arathorna, pocházející v přímé linii z Isildura, Elendilova dědice, a nárokuje si koruny obou říší Númenorejců ve Vyhnanství. Svůj Znovu zkutý meč pojmenovává Andúril, neboli Plamen Západu.

 

Zbraň: Númenorské luky
Další názvy: ocelové luky
Tvůrce: númenorští řemeslníci (Cech zbrojířů)
Vlastníci: Muži z Moře (lučištníci byli standartní jednotkou vojska)
Doba vzniku: Druhý sluneční věk
Popis: luky z duté oceli a šípy s černým opeřením, od hrotu k zářezu dlouhé celý loket
Osudy: Střelba z luku pěšky i na koni byla hlavním sportem a kratochvílí Númenorejců. V pozdějších dnech, za válek ve Středozemi, vzbuzovaly luky Númenorejců největší strach. "Muži z Moře," říkalo se, "před sebou posílají velký oblak jako déšť proměněný v hady nebo černé krupobití s ocelovými hroty", a v oněch dnech velké kohorty králových lučištníků používaly luky z duté oceli a šípy s černým opeřením.

Posádky velkých númenorských lodí však dlouho přicházely mezi lidi Středozemě neozbrojené, a přestože měly na palubě sekyry a luky ke kácení stromů a lovu potravy na divokých pobřežích, jež nikomu nepatřila, nebrali je s sebou, když hledali lidi z těch zemí.

Oddíly lučištníků bojovaly také v Bitvě na Dagorladu na konci Druhého slunečního věku, a hrstka jich byla také v Isildurově oddíle, jenž ho doprovázel do Imladris. V Bitvě na Kosatcových polích se skřeti se zprvu báli a drželi stranou obávaných luků, avšak Isildur jich měl opravdu velmi málo - zlomek toho, kolik by potřeboval.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář