Zbraň: | Gurthang ("Železo smrti") |
Další názvy: | Anglachel (původní jméno meče před jeho překováním), Mormegil (jedno z pozdějších jmen po jeho překování) |
Tvůrce: | nargothrondští elfové (kteří jej překovali) |
Vlastníci: | Túrin Turambar, který si podle meče říkal Mormegil a nosil jej až do své smrti |
Doba vzniku: | (rozuměj překování) někdy po příchodu Túrina do Nargothrondu v r. 487 Prvního slunečního věku |
Popis: | Byl to meč velmi cenný a jmenoval se tak, protože byl vyroben ze železa, jež spadlo z nebe jako plápolající hvězda. Rozetnul každé železo vytěžené ze země. Ve Středozemi byl jen jeden jemu podobný. Jeho čepel byla černá a nelesklá a hned na první pohled se meč zdál těžký a silný, mající velkou moc. Zdá se také, že meč po svém způsobu "vnímal" dění kolem sebe. Po překování, třebaže zůstal černý, jeho ostří svítilo bledým ohněm. |
Osudy: | Když Túrin v roce 487 P.v. přišel do Nargothrondu, brzy si získal velkou přízeň Orodretha (krále Nargothrondu) a obrátila se k němu takřka všechna srdce tamního lidu. Dovední nargothrondští kováři mu překovali meč Anglachel a Túrin mu dal nové jméno - Gurthang, Železo smrti. Tak velká byla Túrinova zdatnost a válečnická obratnost na pomezích Střežené pláně, že se stal známým jako Mormegil, Černý meč, a elfové říkali: "Mormegil nemůže být zabit jinak než nehodou nebo zlým šípem z dálky." Proto mu dali na ochranu trpasličí brnění; a Túrin si jednou v chmurném rozpoložení opět vzal Dor-lóminskou dračí přilbu, kterou si pak nasazoval před bitvou a nepřátelé prchali před jeho tváří. Když bylo prozrazeno Túrinovo pravé jméno, Orodreth prokázal Húrinovu synovi velkou čest a Túrin se stal mocným mezi nargothrondským lidem.
S jeho nástupem se změnila i taktika boje nargothrondských elfů, kteří přešli od skrývání a útoků ze zálohy do otevřeného boje a vyrobili si velkou zásobu zbraní. Ze začátku se jim skutečně pod Túrinovým velením dařilo a Morgothova moc byla západně od Sirionu odražena. Roku 495 P.v. však Morgoth vypustil na lid u Narogu veliké vojsko, které dlouho připravoval; a přes Anfauglith se přeplazil Glaurung Urulóki a nakonec dospěl do nargothrondské říše a spálil Talath Dirnen, Střeženou pláň. Túrin se pak vydal hledat svou matku Morwen a sestru Nienor a došel až do Dor-lóminu, země svého dětství. Morwen tam však nenašel a její dům stál prázdný a pobořený. Odešel tedy do domu Východňana Broddy, který měl za manželku Húrinovu příbuznou Aerin, a tam se dozvěděl, že odešla hledat svého syna do Doriathu. "Země totiž osvobodil od zla Černý meč z jihu," řekla, "a ten prý nyní padl." Tu se Túrinovi otevřely oči a poslední nitky Glaurungova kouzla se rozmotaly; a z bolesti a zlosti nad tím, jakými lžemi byl ošálen, a z nenávisti k Morweniným utlačovatelům se ho zmocnil černý vztek a zabil Broddu v jeho vlastní síni spolu s jinými Východňany, jeho hosty. Pak uprchl ven do zimy jako štvanec. Pak se vydal hledat svou milou Finduilas a opět sešel k řece Sirionu. Přišel však pozdě; všechny stopy už vychladly nebo je smyla zima. Ale stalo se, že cestou na jih podle Teiglinu přišel Túrin na muže z Brethilu, obklíčené skřety, a osvobodil je, protože skřeti před Gurthangem prchali. Ti mu pak řekli, že Finduilas byla zabita skřety a zavedli ho k její mohyle. Tam podle jeho meče poznali, že se skutečně jedná o Mormegila z Nargothrondu, o němž pověst říkala, že je to Húrinův syn z Dor-lóminu. Sudba však Túrina přeci jen nakonec dostihla, neboť neležela pouze na něm, ale také na jeho příbuzných. A tak se stalo, že Morwen vyjela z Doriathu a Nienor za ní. Na Amon Ethiru blízko Nargothrondu pak Nienor podlehla Glaurungovu kouzlu a ten na ni uložil kouzlo naprostého zatmění a zapomnění. Thingolovi průvodci vedení Mablungem ji sice našli stát na vrcholu kopce, ale na zpáteční cestě byli přepadeni skřety a Nienor jim utekla. Dostala se až do Brethilu, kde ji našel Túrin a odnesl ji do Ephel Brandiru. Po čase se jejich srdce sblížila a Túrin, nevěda, že se jedná o jeho sestru, ji požádal o ruku. Souhlasila, vzala si jej a na jaře příštího roku otěhotněla. Mezitím vyslal Glaurung proti Brethilu skřety a Turambar vstal a opět vytáhl svůj černý meč, sebral velkou družinu brethilských mužů a porazili skřety na hlavu. Ale Glaurung se doslechl, že Černý meč je v Brethilu, zadumal se nad tím a vymýšlel nové zlo. Když se blížilo léto, přilezl Glaurung na pokraj Brethilu a položil se u západního břehu Teiglinu. Mezi lidmi byl velký strach a proto žádali Turambara o radu. Ten se nabídl, že draka sám vyhledá. O tom, co se toho dne ještě odehrálo, vypráví Narn i Hîn Húrin. Toho nešťasného dne se totiž Sudba Húrinových dětí naplnila a tři lidské životy byly zbytečně promarněny. Pak zvedli Túrina a zjistili, že se Gurthang zlomil. Tak pominulo vše, co mu patřilo. Ale elfové a lidé tam nasbírali hromadu dřeva, udělali velkou vatru a spálili draka na prach. Túrina uložili do velké mohyly tam, kde padl, a vedle něho položili úlomky Gurthangu. A když bylo po všem, elfové zazpívali nářek pro Húrinovy děti a na mohylu postavili velký šedý kámen s doriathskými runami, kterými napsali jméno Túrina Turambara, zhoubce draka Glaurunga a pod něj připsali jméno Nienor Níniel, jejíž tělo však nebylo nikdy nalezeno. |
Zbraň: | Gúthwinë ("Přítel v bitvě") |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | rohanští řemeslníci (konkrétní tvůrce není znám) |
Vlastníci: | Éomer Rohanský, maršál Marky a pozdější král Rohanu |
Doba vzniku: | Třetí sluneční věk |
Popis: | žádný podrobný ani zevrubný popis tohoto meče se v dostupných pramenech nedochoval |
Osudy: | Meč Éomera Rohanského, maršála Marky a pozdějšího rohanského krále, se kterým si vydobil velkou slávu a čest v bitvách na konci Třetího slunečního věku a na začátku Čtvrtého. Osudy této čepele lze rekonstruovat od šarvátky se skřetím oddílem mířícím do Železného pasu. Tehdy Rohirové, na dohled lesa Fangornu, obklíčili a nakonec svedli bitvu, ve které porazili skřety na hlavu a zabránili tím tomu, aby byli zajatí hobiti, Smělmír a Pipin, odvlečeni k Sarumanovi do Železného pasu. Jelikož se tento čin vůbec nezamlouval Grímovi, proradnému rádci rohanského krále Théodena (který, jak se ukázalo, sloužil Sarumanovi), byl Éomer po svém návratu do Edorasu za svůj čin uvězněn a jeho meč mu byl odebrán. Po příchodu Gandalfa do Edorasu a Théodenově vyléčení, byl Éomer opět propuštěn a povolán do králových služeb. Objevil se přesně ve chvíli, kdy Théoden vyšel před svoji síň a jeho ruka sjela k boku, hledaje jílec meče. Tak přispěl Éomer a jeho meč Gúthwinë k definitivnímu uzdravení rohanského krále Théodena. A nechybělo mnoho, aby stejný meč vykonal soud nad proradným Červivcem, neboť Éomer byl spravedlivě rozezlen, když byly odhaleny Červivcovy skutečné úmysly. Gandalf jej však zadržel a on ovládl svůj hněv. Vojsko Rohirů pak, v čele se svým králem, vyrazilo do Helmova Žlebu, kde pak byla svedena první z velkých bitev Války o Prsten, ve které Rohirové zvítězili nad Sarumanovým vojskem vyslaným ze Železného pasu. V této bitvě Éomer statečně bojoval v prvních řadách obránců, a po jeho boku stál Aragorn, který tak splnil svůj slib daný při jejich prvním setkání. Přišla totiž hodina, kdy společně vytasili své meče. Když byl osvobozen Rohan, vydali se Jezdci na pomoc Gondoru, protože vojska Temného pána se již pohnula a před Minas Tirith nyní stála rozhodující zkouška. Vítězství nad Temným pánem však ještě nebylo ani zdaleka úplné neřkuli jisté. Proto, aby odlákali Sauronovu pozornost, sebrali Kapitáni Západu tak velké vojsko, jak jen mohli v oné chvíli dát dohromady, a vyrazili k Černé bráně Mordoru k největšímu měření sil mezi Západem a Temnou říší Mordorem. |
Zbraň: | Herugrim |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | rohanští řemeslníci (konkrétní tvůrce není znám) |
Vlastníci: | Rohanský král Théoden, později nazývaný Obnovený |
Doba vzniku: | Třetí sluneční věk |
Popis: | dlouhý meč v pochvě pobité zlatem a zelenými drahokamy |
Osudy: | Prastará čepel, kterou Théoden zřejmě zdědil po svém otci Thengelovi, a ten zas po svých předcích. Jelikož ale není známo, kdy přesně byla vyrobena, ani čí ruka jej před Théodenovou třímala, nelze (aniž bych se dopustil omylů) rekonstruovat osudy meče před tím, než se dostal k Théodenovi. Když 15. král Rohanu Fengel zemřel, povolali Thengela, jeho jediného syna, který tou dobou žil v Gondoru, ve službách tamního správce Turgona. Krátce po Thengelově návratu se však Saruman prohlásil Pánem Železného pasu a začal znepokojovat Rohan - porušovat jeho hranice a podporovat jeho nepřátele. V roce 2948 T.v. nastoupil na trůn Thengelův jediný syn Théoden. Bylo mu souzeno, aby se stal králem Rohirů v těžké době, kdy Rohan musel čelit stále se zvětšující moci Železného pasu na severu a rostoucímu stínu Mordoru na východě. Za jeho vlády byl Rohan soustavně napadán a množství a intenzita šarvátek na hranicích země se neustále zvyšovaly. Těchto bojů se však samotný Théoden neúčastnil a velení přenechával svému synu Théodredovi a svým maršálům. K jejich velkému zármutku se Théoden dostal pod vliv zlého rádce Grímy, který se později ukázal být Sarumanovým agentem, a královo zdraví začalo rychle chátrat. Stalo se to počátkem roku 3014, kdy bylo Théodenovi šedesát šest; jeho nemoc tedy mohla mít přirozené příčiny, přestože Rohirové se běžně dožívali osmdesáti a více let. Stejně dobře však mohla být navozena či zhoršena rafinovanými jedy přidávanými Grímou. Théodenův pocit slabosti a závislosti na Grímovi rozhodně vyplíval především z vychytralosti a obratnosti návrhů tohoto zlého rádce. Jeho politikou bylo znevážit v Théodenových očích své hlavní odpůrce a pokud možno se jich zbavit. Není divu, že čepel Herugrimu do roku 3019 poznala spíše prach a rez, než krev nepřátel. V době králova chřadnutí se jí pak zmocnil Gríma Červivec, který ji, spolu s dalšími starobylými a cennými věcmi královy domácnosti, "uschoval" ve své truhle. Théoden pak skutečně dodržel své slovo a vyjel se svými muži do boje, kde si vydobil velkou slávu. V Hlemově Žlebu Rohirové zvítězili nad vojskem Železného pasu v první z velkých bitev Války o Prsten. Poté vedl Théoden své vojsko na jih do Gondoru na pomoc Minas Tirith. Žádný král Marky nejel od dob Eorla Mladého v čele tak velikého vojska a s takovým odhodláním jako Théoden Obnovený a jeho příjezd na Pelennorská pole za zvuků rohů byl nevídaný. Po skončení Války o Prsten byl Théoden převezen do Edorasu a pohřben se všemi osobními předměty, zbrojí i mečem, do velké mohyly vedle ostatních králů Marky. |
Zbraň: | Legolasův luk a nůž |
Další názvy: | Lórienský luk (jeho pozdější luk) |
Tvůrce: | luk: elfové z Temného hvozdu resp. Galadhrim nůž: elfové z Temného hvozdu či trpaslíci z Ereboru |
Vlastníci: | Legolas, syn Thranduila, krále Lesních elfů v Temném hvozdě |
Doba vzniku: | Třetí sluneční věk |
Popis: | luk: malý tisový luk, později nahrazen velkým lukem, jakého užívají Galadhrim, delším a silnějším než luky z Temného hvozdu, a s tětivou z elfích vlasů nůž: dlouhý bílý nůž se stříbrnou rukojetí |
Osudy: | Legolas byl vybrán do družiny Devíti Pěších jako zástupce svého plemene. Družina, zvaná též Společenstvo Prstenu, měla doprovázet a ochraňovat Toho, který nesl Prsten na jeho cestě do Mordoru. Spolu s Legolasem v ní šel i trpaslík Gimli, hobiti Sam, Smíšek a Pipin, za lidi Aragorn a Boromir a jejich vůdcem byl Gandalf Šedý. Neměli s sebou velké válečné vybavení, protože jejich naděje spočívala více v utajení než v otevřeném střetu. Proto si Legolas nesl pouze luk a toulec šípů a za pasem dlouhý bílý nůž pro případ, že snad vystřílí všechny své šípy. Svou obratnost a výtečnou elfí mušku předvedl Legolas poprvé v Eregionu, během útoku divoké smečky vrrků na tábor Společenstva v noci z 12. na 13. ledna 3019 T.v. Družina se utábořila na vrcholku jednoho pahorku, uprostřed rozbitého kruhu balvanů, kde rozdělali oheň. V noci se divoké vytí přiblížilo a v tmě bylo vidět množství svítících očí, jak vyhlížejí přes temeno pahorku. Někteří se odvážili až skoro ke kamennému kruhu. V průlomu kruhu bylo vidět veliký temný obrys vlka, jak stojí a zírá na ně. Vydal ze sebe hrůzostrašné zavytí, jako když vůdce svolává svou smečku k útoku. V Morii, při srážce se skřety v komnatě Mazarbul, pak Legolas prostřelil dvěma z nich hrdlo. Zatímco Gandalf zápasil v hlubinách Morie s balrogem, Společenstvo uniklo Branou ven do Rmutného dolu a pod vedením Aragorna ještě téhož dne dorazilo na hranice elfí říše Lothlórienu. Bylo jim dovoleno vstoupit a dopřát si odpočinku v oné podivuhodné zemi, kde vládli Pán Celeborn a Paní Galadriel. Jedné noci, když se Společenstvo dostalo po Velké řece k peřejím Sarn Gebir, bylo znenadání napadeno z východního břehu řeky. Nad hlavami jim začaly létat černé skřetí šípy, avšak bez úhony se jim podařilo dopádlovat k západnímu břehu a schovat se tam. Když bylo Společenstvo o několik dní později na Parth Galenu napadeno skřety, měl Legolasův lórienský luk i bílý nůž plno práce. Spolu s Gimlim tam dohonili a pobili mnoho skřetů, kteří znenadání zaútočili na Společenstvo, avšak splnění jejich úkolu zabránit nedokázali. Když se pak Aragorn, Legolas a Gimli vydali ve skřetích stopách napříč Rohanem, střetli se poprvé s Éomerem, Třetím maršálem Marky. Během tohoto setkání došlo k malému "incidentu", neboť Éomer se nevhodně vyjádřil o Paní ze Zlatého lesa, načež trpaslík Gimli se okamžitě jal mu to řádně vysvětlit. Po tomto nečekaném setkání se tři druhové vydali dál po skřetí stopě až k temnému lesu Fangornu, kde Éomer a jeho oddíl zaútočil na skřety a do jednoho je pobil. Den po svém příchodu, tam našli hobití stopy vedoucí pod koruny hustého lesa. Sledovali je až na pahorek uvnitř hvozdu, kde se zastavili a rozhlíželi. Náhle si všimli starce v šedém hávu s vysokým kloboukem, jak jde v jejich stopách a pomalu se k nim blíží. Všichni pak společně vyrazili přes rohanské pláně na jih do Edorasu, sídla krále Marky. Gandalf měl totiž důležité úradky s Théodenem, toho času králem Marky, a jeho poselství spěchalo. Když přišli ke dveřím Meduseldu, králova sídla, vyzval je dveřník Háma, aby zanechali všechny své zbraně přede dveřmi, neboť tak zní nařízení Krále. Na to mu Legolas vložil do ruky svůj nůž se stříbrnou rukojetí, toulec a luk. "Starej se o ně dobře," řekl; "pocházejí ze Zlatého lesa a dala mi je Paní Lothlórienu." Když bylo slyšení u krále Marky skončeno, rozhodl se uzdravený Théoden vyrazit se svým vojskem do boje proti Železnému pasu. Po jeho boku jeli i Gandalf s Aragornem a Legolas s Gimlim. Oba se měli již zanedlouho zúčastnit první z velkých bitev Války o Prsten. Legolas a (pochopiteně) Gimli pak jeli s Šedou družinou do Šeré brázdy, kde družina vstoupila na Stezky mrtvých a došla až ke kameni Erech. Odtud jeli dál do Pelargiru, kde svedli bitvu s Umbarskými korzáry a Jižany a vzali jim jejich lodě. Legolas zde bojoval po boku svých druhů a jeho luk i nůž od té chvíle neměly odpočinku. Když totiž byla bitva v Pelargiru vyhrána, nalodila se Šedá družina spolu s posilami z Jižních lén Gondoru na ukořistěné lodě, a vydala se na pomoc obležené Minas Tirith. Tam, na Pelennorských polích pak Legolas promluvil do další velké bitvy Války o Prsten. Jelikož bylo jeho válečné umění veliké a štěstí stálo při něm, vyšel z této střašlivé bitvy nezraněn a o několik dní později mohl opět vyrazit pod Aragornovou zástavou k Morannonu, Černé bráně Mordoru. Po Válce pak Legolas přivedl na Jih elfy ze Zeleného hvozdu a ti se usídlili v Ithilienu, takže se opět stal nejlíbeznější zemí na celém Západě. Jeho prsty už víckrát nespočinuly na tětivě, ale pouze na strunách harfy, když zpíval a procházel se tou líbeznou krajinou. |
Zbraň: | Mohylové meče |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | Muži ze Západní říše |
Vlastníci: | neznámý cardolanský kníže s nímž byly tyto zbraně pohřbeny; zlý mohylový duch, který mohylu obýval poté, co Cardolan padl v bitvách s Černokněžným králem Angmaru; Frodo Pytlík, Samvěd Křepelka, Smělmír Brandorád a Peregrin Bral, kteří je dostali od Toma Bombadila poté, co je zachránil před jistou smrtí v Mohylových vrších |
Doba vzniku: | Třetí sluneční věk (během válek mezi Arnorem a Angmarem) |
Popis: | Dlouhé dýky ve tvaru listu, břitké, podivuhodně vykládané zlatými a rudými hady. Blyštěly se, když je vytáhli z černých pochev vyrobených ze zvláštního lehkého a pevného kovu a vykládaných spoustou ohnivých kamenů. Ať to způsobila nějaká dobrá vlastnost pochev nebo kouzlo, jemuž podléhala mohyla, čepele se zdály nedotčené časem, nezrezivělé, ostré a na slunci se třpytily. |
Osudy: | Když hobiti, na své cestě do Roklinky, procházeli Mohylovými vrchy, byli lapeni a uvězněni mohylovým duchem. Jen díky Frodově odvaze a duchapřítomnosti, a díky říkance, kterou je naučil Tom Bombadil, vyvázli hobiti jisté smrti. Tom Bombadil, poté co odkryl starou mohylu, kde byli hobiti uvězněni, vynesl na sluneční světlo všechny poklady, které uvnitř našel a naskládal je na hromádku, která se blyštěla a jiskřila v trávě. Nechal je tam ležet "volně pro každého nálezce, ptáka, zvíře, elfa, člověka a každého dobrého tvora", protože se tak rozptýlí kouzlo mohyly a žádný duch se do ní nevrátí. Každému z hobitů vybral dlouhou dýku, ve tvaru listu, břitkou, podivuhodně vykládanou zlatými a rudými hady. "Staré nože jsou dost dlouhé na meče pro hobity," řekl. "Je dobře mít ostrou čepel, když se nárůdek z Kraje vydává na východ, na jih nebo daleko do tmy a nebezpečí." Potom jim vyprávěl, že ty čepele ukovali před dávnými časy Muži ze Západní říše: byli nepřáteli Temného pána, ale byli přemoženi zlým králem z Carn Dum v zemi Angmar. Hobité sice jeho slova nechápali, ale když se hotovili k odchodu, pověsili si nové zbraně na kožené opasky pod kabátce. Připadali si s nimi nemotorní a napadlo je, zda jim vůbec k něčemu budou. Nikdy nepomysleli, že jedním z dobrodružství, do nichž by je mohl jejich útěk zavést, může být boj...
Frodova čepel: Mohylový meč Frodovi nesloužil příliš dlouho. Zprvu jej ani příliš nepotřeboval, neboť hobiti došli do poklidné vsi na křižovatce dávných cest jménem Hůrka. Odtud pak šli dále na východ pod vedením Chodce - hraničáře, se kterým se seznámili v Hůrce - málo používanými stezkami, skryti před zraky pronásledovatelů. Jedné noci, kdy tábořili v chráněné prohlubni na západním úbočí Větrova, je však přeci jen našli jejich pronásledovatelé a zaútočili. Nakonec Froda našli ležícího na tváři v trávě s mečem pod sebou. Když se rozednilo, našel Chodec na zemi černý plášť, který tam zůstal skryt ve tmě. Stopu nad dolním okrajem byl rozťat. "To je zásah Frodova meče," řekl. "Jediné zranění, které nepříteli způsobil, obávám se; je totiž nepoškozený, kdežto všechny ostatní, které bodnou toho strašlivého krále, zanikají. Po tomto incidentu nastala dlouhá a nebezpečná pouť k Poslednímu mostu a Bruinenskému brodu s Černými jezdci v patách. Frodovo zranění bylo nad Chodcovy léčitelské schopnosti, a tak Frodova jediná naděje bylo, co nejrychleji se dostat do Roklinky, protože pouze Elrond dokázal léčit rány zasazené zbraněmi Nepřítele. V Roklince se pak, díky Elrondovu mistrovství, uzdravil a odpočal.
Samova čepel: Sam poprvé tasil svou novou zbraň těsně po útoku Černých jezdců na úbočí Větrova, kdy v domění, že se jedná zase o Jezdce, jal se chránit Froda před Chodcem, který se znenadání vynořil ze tmy poté, co šel prozkoumat stopy po nepřátelích. Další příležitost ukázat své šermířské umění dostal Sam při nočním útoku vrrků na Společenstvo, v Eregionu pod masivem Caradhrasu. V družině však byli mnohem větší a silnější válečníci, než byl Sam i ostatní hobiti, a tak většinu vrrků pozabíjeli Aragorn, Boromir, Gimli s Legolasem a samozřejmě Gandalf... V Khazad-dum, v komnatě Mazarbul naopak statně skolil svého skřeta jediným bodnutím svého mohylového meče. Kdyby jej viděl Ted Pískař, rychle by couval. Samův meč si pak na dlouhou chvíli odpočinul, protože Společenstvo dorazilo do Lothlórienu, kde si delší čas (i když jim to tak nepřipadalo) odpočinuli. Pak se vydali po proudu Anduiny až k Parth Galenu, kde byli přepadeni skřety a jejich osudy se rozdělily. Sam však na Parth Galenu nebojoval, protože jako jediný vytušil, kam se mohl Frodo ubírat, a nakonec jej dostihl a společně se pak přeplavili na východní břeh řeky a vyrazili k Mordoru. Po cestě narazili na Gluma, podivné slizké stvoření, které kdysi potkal v jeskyni pod Mlžnými horami Bilbo. Frodo jej nyní zkrotil a Glum se pak nabýdl jako jejich vůdce, protože jejich cestu dobře znal. Stalo se tak v Torech Ungolu, Doupěti Oduly, kam je Glum zavedl a kudy vedla jedniná "téměř" nestřežená cesta do Cirith Ungolu, průsmyku, jež byl vstupní branou do Mordoru. Velký byl Samův souboj s Odulou, kterou zranil a nakonec zahnal na útěk. Byl ale veden jinou zbraní, ne Mohylovým mečem, proto je součástí jiného příběhu. Nosil jej pak po boku při všech slavnostech a velkých okamžicích, které po svržení Temného pána v Gondoru či v Rohanu proběhly a po příjezdu do Kraje jej ještě využil.
Pipinova čepel: Její ostří měl Pipin možnost poprvé vyzkoušet po neúspěšném pokusu o přechod Caradhrasu, kdy bylo Společenstvo Prstenu napadeno zuřivými vrrky. Nutno však přiznat, že v této šarvátce byli hobiti spíše do počtu, nežli plnohodnotnými partnery svých průvodců. Jiná situace ovšem nastala o několik desítek dní později, na Parth Galenu. Tehdy bylo Společenstvo napadeno náhlým zuřivým útokem velkých skřetů a rozděleno. Pipin se Smíškem vyběhli z houští rovnou doprostřed skupiny skřetů a v zoufalství tasili své mečíky. Skřeti však nechtěli bojovat i přesto, že se Smíškem několik z nich zle zranili. Na pomoc jim přispěchal pouze Boromir. Donutil skřety k boji a mnoho jich pozabíjel. Byl však nakonec přemožen a zabit mnoha šípy, protože skřetí útok byl pokaždé silnější a zuřivější a Boromira probodal déšť z jejich tisových luků. Když přijel Pipin s Gandalfem do Minas Tirith, jejich první kroky směřovali do velké síně v Bílé věži za Denethorem, Pánem Minas Tirith. Tam Pipin poprvé spatřil jednoho z nejmocnějších a nejvznešenějších pánů lidí na Západě. Vyprávěl mu o posledních dnech jeho syna Boromira a o jeho smrti. Pak pohlédl starému muži do očí, protože se v něm nezvykle bouřila hrdost a popíchlo ho opovržení a podezření v tom studeném hlase. A tu učinil tu nejneočekávanější věc, kterou mohl udělat. Odhodil stranou šedý plášť, vytáhl svůj mečík a položil jej Denethorovi k nohám. Tak se tedy Pipin stal rytířem Bílé věže a byl oděn do černobílé zbroje stráže Citadely. Nakonec však přežil a byl nalezen a uzdraven. Zůstal rytířem Města a jako králův posel se vrátil spolu s ostatními do rodného Kraje. Tam zjistili, že se od jejich odchodu přihodilo mnoho zlého a že bude ještě nějakou chvíli trvat, než se vše zase vrátí do starých kolejí.
Smíškova čepel: Stejně jako Pipinova či Samova čepel, i tato prodělala "křest ohněm" v Eregionu a v Morii. Bylo jim však souzeno, že po tomto setkání se jejich kroky opět na čas rozejdou - Pipin ujížděl s Gandalfem do Minas Tirith, Aragorn s Gimlim a Legolasem v doprovodu Elrondových synů a arnorských Dúnadanů vstoupil na Stezky Mrtvých a Smíšek odjel po boku rohanského krále Théodena do Šeré Brázdy. Stal se totiž panošem krále a chtěl jej doprovázet do Gondorské říše do války s Nepřítelem. I když král odmítl, nakonec se mu to přeci jen podařilo díky nabídce mladého Jezdce jménem Dernhelm. Když Smělmír udeřil, jeho meč mu vypadl a ruka zmrtvěla. Když jej našel, jeho čepel kouřila jako suchá větev strčená do ohně; jak se díval, kroutila se a tratila se a byla strávena. |
Zbraň: | Morgulský nůž |
Další názvy: | morgulské ostří, zbraň Nepřítele, prokletý nůž |
Tvůrce: | Prstenové přízraky z Minas Morgul |
Vlastníci: | Pán nazgulů známý též jako Černokněžný král či Morgulský pán |
Doba vzniku: | v průběhu Třetího sluněčního věku |
Popis: | Dlouhý tenký nůž, na jehož ostří bylo vloženo zlé kouzlo. Na jílci byly neviditelným písmem napsány zlé věci. Při nočním útoku na Větrově žhnul bledým světlem, stejně jako ruka, která ho držela. V denním světle se studeně třpytil. Měl tu vlastnost, že při každém úspěšném zásahu zůstával vězet v ráně resp. jeho špička, která se při útoku zlomila, zůstala uvnitř rány a posléze putovala hlouběji směrem k srdci. Čím blíže k srdci byla rána nožem vedena, tím snáze a rychleji oběť upadala pod nadvládu nazgulů a jejich Pána.Na denním světle jeho čepel jakoby tála a mizela ve vzduchu jako dým až z ní zůstal jen pouhý jílec. Postižený ranou morgulským nožem postupně bledl a ztrácel svoji vlastní podobu, až se stal přízrakem podobným Prstenovým přízrakům, jenže slabším a pod jejich nadvládou. Dotyčný se pak dostal pod moc Temného pána, který jej pak mohl mučit či využívat ke svým službám. |
Osudy: | V roce 2000 T.v. vyšlo z Mordoru velké vojsko vedené Prstenovými přízraky, prošlo průsmykem Cirith Ungol a zaútočilo na Minas Ithil. Po dvouletém obléhání nakonec město padlo, zlí tvorové se usadili v jeho zdech a sličná Minas Ithil se stala obávaným místem a byla přezvána na Minas Morgul. Jen málokdo se pak odvážil k prokletému městu přiblížit, a kdo tak přesto učinil, většinou se už zpět nevrátil. V nejvyšší věži města se usídlili nazgulové a jejich zraku neuniklo téměř nic. Odtud pak vycházel Černokněžný král se svým vojskem a napadal kraje na východním břehu Anduiny a posléze i samotný Osgiliath. Prstenové přízraky resp. nejmocnější z nich, Černokněžný král, disponovali řadou smrtících zbraní. Nejzáludnější z nich byl dlouhý tenký nůž, nazývaný morgulské ostří či morgulský nůž. Nezabíjel protivníka přímo, ale zůstával vězet v ráně a postupem času svoji oběť pohlcoval a oslaboval její vůli, která se nakonec stala zcela poslušnou vůli Prstenových přízraků či Temného pána. V celé historii Třetího slunečního věku však známe pouze dva konkrétní případy použití obávané morgulské zbraně: Denethor I. byl Vládnoucím správcem Gondoru v letech 2435 - 2477 T.v. Za jeho dnů se poprvé z Mordoru vynořilo plemeno skurutů, černých, velice silných skřetů, kteří se v roce 2475 přelili přes Ithilien a dobyli Osgiliath. Denethorův syn Boromir je porazil a znovu dobyl Ithilien; Osgiliath však byl nadobro zničen a jeho velký kamenný most zbořen. Druhý případ je už z mnohem pozdější historie, a patří mezi nejznámější události, které se přihodily Tomu, kdo nesl Prsten. V tom okamžiku se Frodo vrhl kupředu na zem a slyšel, že křičí: "Ó Elbereth! Gilthoniel!" Současně ťal nepříteli po nohou. Nocí se rozlehl ostrý výkřik; tu ucítil, jak mu bolest podobná jehlici otráveného ledu probodává levé rameno. Když omdléval, zahlédl ještě jako v kroužící mlze Chodce vyrážejícího ze tmy s planoucími větvemi v obou rukou. Z posledních sil upustil meč, stáhl Prsten z prstu a pevně jej sevřel v pravé ruce. Nastal souboj s časem, neboť úlomek prokleté zbraně zůstal uvnitř rány a jeho zlá moc začala pracovat. Jediný, kdo v oné chvíli mohl Froda vyléčit, byl Elrond. Jenže Roklinka byla ještě vzdálena nejméně čtrnáct denních pochodů na východ a cesta procházela divokými neobydlenými kraji. Navíc Černí jezdci byli nablízku a zdálo se, že vědí o Frodově zranění a nyní jen čekají na vhodnou dobu k poslednímu útoku. Když opět vyšli na Cestu a před nimi byl poslední úsek k Bruinenskému brodu, zaslechli opět dusot kopyt. Jezdec byl ještě hodně vzdálený, ale Frodovi ten zvuk nezněl jako zvuk koně s černým jedcem - důkaz, že jeho smysly se začínaly zostřovat (stejný efekt působil i Prsten, když si jej jeho majitel nasadil). Frodo už začínal žít ve dvou světech. Tak došli až k Brodu a tam byli přepadeni Černými jezdci. Frodovi se však na poslední chvíli podařilo uniknout na hřbetě bílého elfského koně a překročit řeku. Tam se pak vypětím a únavou zhroutil a víc neviděl a neslyšel. Frodo nakonec ležel v bezvědomí čtyři noci a tři dny. Ani příliš nedoufali, že by se ještě někdy probudil. Když se pak konečně probral, Gandalf mu vyprávěl o všem, co se odehrálo od chvíle, kdy jej našli ležet u Brodu Frodo se nakonec v Elrondově domě uzdravil natolik, že mohl vstát, hýbat rukou jako dřív a vypadal, jako by se mu vlastně nic nepřihodilo. Jenže vzpomínka na osudnou noc mu v srdci zůstala a bolest a sklíčenost se mu každý rok přesně v ten samý den vracela. Ve Středozemi už nebyl nikdo a nic, kdo by ho mohl zcela vyléčit či zbavit bolesti. Později se k tomu přidal i žal nad ztrátou Prstenu, který ho opustil. (Vlastnil je totiž poměrně dlouho, než se vydal za jeho zničením, a Prsten už za tu dobu nad ním získal určitou moc.) Jen za Mořem, na dalekém Západě, znali lék na jeho bolest. Proto 29. září 3021 T.v. nasedl na bílou elfskou loď a spolu s Těmi, kteří nosili Prsteny, odplul přes Moře do Blažené říše. Z těchto případů je jasně vidět, že tato zbraň se používala pouze ve výjimečných případech a proti velmi důležitým cílům, kde hlavním cílem nebylo zabití, nýbrž ovládnutí vůle a možnost dalšího "použití/využití" oběti. |
Zbraň: | Motyky trpaslíků z Železných hor |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | trpasličí kováři z Železných hor |
Vlastníci: | trpaslíci z Durinova rodu sídlící v Železných horách |
Doba vzniku: | Třetí sluneční věk |
Popis: | těžké obouruční motyky |
Osudy: | Specifická zbraň, kterou používali výhradně trpaslíci z Železných hor. V Železných horách sídlila od roku 2590 T.v. část Durinova lidu, kteří tam přišli pod vedením Gróra, syna Dáina I., z Šedých hor. V letech 2793-2799 T.v. se trpaslíci z Železných hor účastnili strašlivé války trpaslíků se skřety a bojovali rovněž ve velké bitvě v Azanulbizaru, kde trpaslíci vybojovali konečné vítězství. O necelých 150 let později, v roce 2941 T.v., se trpaslíci z Železných hor, jež vedl sám Dáin Železná noha, zúčastnili velké Bitvy pěti armád na úpatí Osamělé hory. Byli vyzbrojeni ocelovými drátěnými košilemi až ke kolenům a nohy měli kryté nohavicemi z jemného a ohebného kovového pletiva, jehož výrobní tajemství Dáinův lid ovládal. Trpaslíci jsou na svou výšku překvapivě silní, ale většina z těchhle byla nadměrně silná i na trpaslíky. V boji se oháněli těžkými obouručními motykami, ale každý z nich měl po boku i krátký široký meč a přes záda připjatý okrouhlý štít. Plnovousy měli rozčísnuté do vidlice, zapletené v copánky a zastrčené za opasky. Přilby měli železné, do železa byli rovněž obuti a tvářili se sveřepě. |
Zbraň: | Narsil ("rudý a bílý plamen") |
Další názvy: | Elendilův meč; Meč, jenž byl zlomen; Andúril |
Tvůrce: | Telchar Nogrodský |
Vlastníci: | (?) Thingol Doriathský (resp. jeho pokladnice; možná jej nosil některý z jeho nejváženějších poradců - v úvahu připadá Mablung Těžkoruký); podle všeho Dior Eluchíl a po něm jeho dcera Elwing, která jej spolu s mnoha dalšími poklady Menegrothu zachránila před zkázou a rabováním a přinesla jej k Ústí Siorionu; Elwing jej pak musela dát Elrosovi, se kterým se meč dostal na Númenor, kde patřil Pánu z Andúnië a dědil se v jeho rodě; Elendil Vysoký, syn posledního Pána z Andúnië; úlomky meče pak přechovával Isildur, syn Elendilův, a po něm všichni králové a náčelníci Severního království až po Aragorna II., kdy byl znovu zkut a přejmenován na Andúril. |
Doba vzniku: | První sluneční věk |
Popis: | mocný meč jehož čepel plála rudým a bílým plamenem jako měsíc a slunce |
Osudy: | Bohužel, stejně jako u mnoha jiných artefaktů, je i zde veliký problém z dostupných materiálů sestavit úplnou (a hlavně pravdivou) historii tohoto meče. Pokusil jsem se o to, ale není vyloučeno, že mnou interpretovaná historie neodpovídá historii skutečné. Její část jsem totiž sestavil pouze na základě dohadů a vlastních úvah, a proto je tuto část nutné brát s patřičnou rezervou (jedná se o historii od vzniku zbraně až po její příchod k Elendilovi, v jehož rukou se nejvíc proslavila).
Aby bylo možné co nejlépe rekonstruovat historii Narsilu, je nutné při zkoumání jednotlivých souvislostí postupovat retrospektivně. Na základě výše uvedené úvahy se nyní pokusím o chronologický náčrt dějin jedné z nejslavnějších čepelí v dějinách Středozemě. Jedná se o jedno z děl proslulého trpasličího kováře Telchara Nogrodského. Pravděpodobně byla vyrobena pro Elu Thingola Doriathského, který s nogrodskými trpaslíky zpočátku velmi dobře vycházel a mezi oběma národy panoval čilý obchodní ruch. Když se na konci posledního Hvězdného věku začaly v Beleriandu objevovat zlé stvůry, které přišly horskými průsmyky ze severu či z temných lesů na jihu, začal král Thingol pomýšlet na výzbroj. Ve výrobě zbraní se v tom věku v Beleriandu nikdo nevyrovnal trpasličím kovářům z Nogrodu, mezi nimiž byl největším právě Telchar. Nogrodští kováři tedy začali kovat zbraně pro Thingola a ty nejmocnější z nich dokonce ukoval sám Telchar. Když skončil První sluneční věk Velkou bitvou a porážkou Morgotha, Valar přichystali lidem, kteří se ukázali jako spojenci Eldar v jejich válkách s Morgothem, krásnou zemi uprostřed Velkého moře. Lidé ji pojmenovali Númenor a za svého krále si zvolili Eärendilova syna Elrose, ,který na sebe vzal Sudbu Lidí a přijal jméno Tar-Minyatur. Jeho matka Elwing mu pak svěřila dědičné předměty jeho rodu, které se pak předávaly po celou dobu trvání královské linie Númenoru. Isildur se nyní stal Elendilovým nástupcem a jeho povinností bylo dát do pořádku říši. Rok se zdržel v Gondoru, obnovil tam pořádek, ustanovil hranice a svěřil vládu do rukou Anárionova syna Meneldila. Když bylo vše potřebné vykonáno, rozhodl se vrátit do vlastní říše. Chtěl se nejprve zastavit v Imladris, kde nechal manželku a nejmladšího syna Valandila, proto šel se svými třemi syny a gardou dvou set rytířů a vojáků na sever podél Anduiny. Nesli s sebou i vzácné dědičné předměty Severního království včetně úlomků Elendilova meče Narsilu. Po dlouhé a vyčerpávající cestě se nakonec Ohtarovi podařilo donést úlomky Narsilu do Imladris a předat je Isildurovu nejmladšímu synovi, Valandilovi. V jeho rodu se pak "Meč, jenž byl zlomen" dědil a nebyl znovu zkut, protože Mistr Elrond v Imladris předpověděl, že tak nestane, dokud se Vládnoucí prsten znovu nenajde a Sauron se nevrátí. Nakonec se v roce 2941 T.v. Vládnoucí prsten opět našel a o deset let později Sauron opět povstává a prohlašuje se Pánem. V tom roce (2951 T.v.) Elrond předává úlomky Elendilova meče Aragornovi II., devětatřicátému dědici v přímé linii od Isildura a odhaluje mu jeho původ. |
Zbraň: | Númenorské luky |
Další názvy: | ocelové luky |
Tvůrce: | númenorští řemeslníci (Cech zbrojířů) |
Vlastníci: | Muži z Moře (lučištníci byli standartní jednotkou vojska) |
Doba vzniku: | Druhý sluneční věk |
Popis: | luky z duté oceli a šípy s černým opeřením, od hrotu k zářezu dlouhé celý loket |
Osudy: | Střelba z luku pěšky i na koni byla hlavním sportem a kratochvílí Númenorejců. V pozdějších dnech, za válek ve Středozemi, vzbuzovaly luky Númenorejců největší strach. "Muži z Moře," říkalo se, "před sebou posílají velký oblak jako déšť proměněný v hady nebo černé krupobití s ocelovými hroty", a v oněch dnech velké kohorty králových lučištníků používaly luky z duté oceli a šípy s černým opeřením.
Posádky velkých númenorských lodí však dlouho přicházely mezi lidi Středozemě neozbrojené, a přestože měly na palubě sekyry a luky ke kácení stromů a lovu potravy na divokých pobřežích, jež nikomu nepatřila, nebrali je s sebou, když hledali lidi z těch zemí. Oddíly lučištníků bojovaly také v Bitvě na Dagorladu na konci Druhého slunečního věku, a hrstka jich byla také v Isildurově oddíle, jenž ho doprovázel do Imladris. V Bitvě na Kosatcových polích se skřeti se zprvu báli a drželi stranou obávaných luků, avšak Isildur jich měl opravdu velmi málo - zlomek toho, kolik by potřeboval. |