QUENTA SILMARILLION - Historie silmarilů
KAPITOLA I
O POČÁTKU DNŮ
Mezi moudrými se vypráví, že První válka začala dřív, než byla
Arda plně dotvořena a ještě než cokoli na zemi rostlo nebo po ní
chodilo, a Melkor měl dlouho navrch. Uprostřed války však přišel
Valar na pomoc duch velmi silný a odolný, protože v dalekém nebi
zaslechl, že se v Malém království vede bitva, a Arda se naplnila
zvukem jeho smíchu. Tak přišel Tulkas Silný, jehož hněv se žene
jako vichr a rozhání před sebou mraky a tmu; a Melkor prchl před
jeho hněvem a smíchem, opustil Ardu, a dlouho byl mír. Tulkas zůstal
a stal se jedním z Valar Království Ardy; ale Melkor dumal ve
vnější temnotě a od té doby Tulkase nenáviděl.
V tom čase vnesli Valar pořádek do moří, zemí a hor a Yavanna
konečně zasela semena, jež dávno připravila. A protože ohně byly
podmaněny nebo pohřbeny pod prahorami, bylo třeba světla. Proto
Aulë na Yavanninu snažnou prosbu vyrobil dvě veliké lampy k
osvětlení Středozemě, kterou vybudoval uprostřed obkružujících
moří. Varda pak lampy naplnila, Manwë je posvětil a Valar je zavěsili
na vysoké sloupy, daleko vyšší než všechny hory pozdějších dnů.
Jednu lampu vyzvedli poblíž severu Středozemě a dostala jméno
Illuin, druhá byla vyzdvižena na jihu a jmenovala se Ormal; a světlo
Valarských lamp se rozlévalo po Zemi, takže vše bylo osvětleno jako
v neměnném dnu.
Tu začala semena, která Yavanna zasela, rychle rašit a pučet a
vzniklo množství velkých i malých rostoucích věcí - mechů, trav,
velkých kapradin a stromů, jejichž vrcholky byly korunovány oblaky
jako živé hory, ale jejichž nohy byly zahaleny v zeleném soumraku.
A, objevila se zvířata a usídlila se na travnatých pláních, v řekách a
jezerech, nebo chodila lesním stínem. Nerozkvetl ještě žádný květ a
žádný pták nezazpíval, protože tyto věci ještě čekaly na svůj čas v

- 23 -
Yavanniných prsou; ale bylo tu bohatství jejích představ, a nikde
hojněji než ve středu země, kde se stýkalo a mísilo světlo obou
Lamp. A tam, na ostrově Almarenu na Velkém jezeře, bylo první
sídlo Valar, když bylo všechno mladé a novorozená tráva byla ještě
divem v očích tvůrců. A dlouho byli spokojeni.
Stalo se, že zatímco Valar odpočívali od svého díla a pozorovali
růst a rozvoj toho, co vymyslili a započali, uspořádal Manwë velkou
hostinu a Valar a všechen jejich zástup přišli na jeho pozvání. Aulë a
Tulkas však byli unavení; Aulëho zručnost a Tulkasova síla totiž bez
ustání sloužily všem za dnů jejich prací. A Melkor věděl o všem, co
se vykonalo, protože již tehdy měl mezi Maiar tajné přátele a zvědy,
které obrátil na svou stranu, a daleko ve tmě byl naplněn nenávistí a
žárlil na díla sobě rovných, které si chtěl podmanit. Proto k sobě
shromáždil duchy ze všech síní Eä, které zkazil, aby mu sloužili, a
cítil se silný. Viděl svůj čas, přiblížil se opět k Ardě, shlédl na ni a
krása Země a jejího Jara ho tím více naplnila nenávistí.
Nyní byli Valar shromážděni na Almarenu, nebáli se ničeho zlého
a pro světlo Illuinu nepostřehli stín na severu, který zdaleka vrhal
Melkor; stal se totiž temným jako Noc Prázdna. A zpívá se, že na
hostině Jara Ardy se Tulkas oženil s Oromëho sestrou Nessou a ona
tančila před Valar na zelené trávě Almarenu.
Pak Tulkas usnul, unavený a spokojený, a Melkor usoudil, že
přišla jeho hodina. Překročil tedy se svým zástupem Hradby Noci,
přišel na daleký sever Středozemě, a Valar o něm nevěděli.
Tu začal Melkor hloubit a stavět obrovskou pevnost hluboko
pod Zemí, pod temnými horami, kde byly paprsky Illuinu studené a
mdlé. Ta tvrz se jmenovala Utumno. A třebaže o ní Valar ještě nevěděli,
rozlévalo se odtamtud Melkorovo zlo a jeho spalující nenávist, a
Jaro Ardy bylo pokaženo. Zeleň chřadla a hnila, řeky se dusily býlím
a slizem, vznikaly bažiny, kyselé a jedovaté, semeniště much; lesy
temněly, stávaly se nebezpečnými a budily strach; ze zvířat se stali
netvoři z rohoviny a slonoviny a barvili zem krví. To již Valar věděli,
že Melkor opět pracuje, a hledali jeho skrýš. Ale Melkor důvěřoval
v sílu Utumna a udatnost svých sluhů, a tak náhle vyšel do boje a
zasadil první ránu, než byli Valar připraveni; napadl světla Illuin a
Ormal, zbořil jejich sloupy a rozbil lampy. Při pádu mohutných slou

- 24 -
pů se hroutily země a moře se vzdouvala, a když se vysypaly lampy,
po zemi se rozlil ničivý plamen. Tehdy byl pokažen tvar Ardy i souměrnost
jejích vod a zemí, takže prvotní plány Valar nebyly už nikdy
obnoveny.
Ve zmatku a ve tmě Melkor unikl, třebaže na něho padl strach;
nad řevem moří totiž slyšel Manwëho hlas jako silný vítr a země se
třásla pod Tulkasovýma nohama. Dostal se však do Utumna dřív, než
ho Tulkas dostihl, a ukryl se tam. A Valar ho v tom čase nemohli
přemoci, protože větší část síly potřebovali na to, aby uklidnili bouře
na Zemi, aby zachránili před zkázou, co se dá. A potom se báli Zemi
znovu rozervat, dokud nebudou vědět, kde sídlí Ilúvatarovy děti, které
měly teprve přijít v čase, jenž byl před Valar skryt.
Tak skončilo Jaro Ardy. Sídlo Valar na Almarenu bylo zcela
zničeno a oni neměli kde bydlet na tváři Země. Proto ze Středozemě
odešli a vydali se do země Amanu, nejzápadnější ze všech zemí na
hranicích světa; její západní břehy totiž hleděly do Vnějšího moře,
kterému elfové říkají Ekkaia a jež obkružuje Království Ardy. Jak
široké je to moře, neví nikdo kromě Valar, a za ním jsou Hradby Noci.
Ale východní břehy Amanu byly nejzazším koncem Belegaeru,
Velkého západního moře, a protože se Melkor vrátil do Středozemě a
Valar ho ještě nemohli překonat, opevnili své sídlo a vyzdvihli nad
mořské pobřeží Pelóri, Amanské hory, nejvyšší na Zemi. A nade
všemi horami Pelóri čněla výšina, na jejímž vrcholku si postavil trůn
Manwë. Elfové té svaté hoře říkají Taniquetil a Oiolossë, Věčná běl,
a Elerrína, Korunovaná hvězdami, a má ještě mnoho jmen, ale Sindar
o ní ve svém pozdějším jazyce mluvili jako o Amon Uilosu. Ze
svých síní na Taniquetilu viděli Manwë a Varda přes celou Zemi až
na nejvzdálenější Východ.
Za hradbami Pelóri zbudovali Valar svou říši v kraji, který se
jmenuje Valinor; tam měli domy, zahrady a věže. V té střežené zemi
shromáždili Valar velkou zásobu světla a všechno nejkrásnější, co
bylo zachráněno ze zkázy, a vytvořili mnoho ještě krásnějších věcí a
Valinor se stal ještě líbeznějším než Středozem na Jaře Ardy. Byl
požehnaný, protože tam bydleli Nesmrtelní, a nic tam nevadlo ani
neusychalo, ani tam nebyla žádná poskvrna na květu či listu, žádná

- 25 -
zkaženost ani nemoc v ničem, co žilo; i kámen a voda byly totiž posvátné.
Když byl Valinor hotov a byla zbudována sídla Valar, postavili
uprostřed pláně za horami své město, Valmar s mnoha zvony. Před
jeho západní branou byl zelený pahorek Ezellohar, který se jmenuje
také Corollairë; Yavanna jej posvětila a dlouho tam seděla na zelené
trávě a zpívala mocnou píseň, v níž byly vyjádřeny všechny její myšlenky
o tom, co roste na Zemi. Nienna však přemýšlela mlčky a zalévala
pahorek slzami. V tom čase se Valar shromáždili, aby slyšeli
Yavanninu píseň, a mlčky seděli na svých poradních trůnech v Máhanaxaru,
Soudném kruhu blízko zlatých bran Valmaru. Yavanna
Kementári před nimi zpívala a oni přihlíželi.
A zatímco přihlíželi, z pahorku vyrazily dva štíhlé proutky. V tu
hodinu bylo po celém světě ticho a neozýval se jiný zvuk než Yavannin
zpěv. Při její písni semenáčky rostly, až byly krásné a vysoké,
a rozkvetly; a tak ve světě procitly dva valinorské stromy. Jsou nejproslulejší
ze všeho, co Yavanna vytvořila, a kolem jejich osudu jsou
utkány všechny příběhy Starých časů.
Jeden měl tmavozelené listy, které byly zespodu jako zářící stříbro,
a ze všech jeho nespočetných květů stále padala rosa stříbrného
světla a země pod ním byla grošovaná stíny jeho třepetavých listů.
Druhý měl listy svěže zelené jako právě rašící buk; měly okraje ze
třpytivého zlata. Na jeho větvích visely hrozny květů jako žluté plamínky,
každý v podobě žhoucího rohu, z něhož prýštil na zem zlatý
déšť; a z náruče toho stromu se linulo teplo a veliké světlo. Ten první
se ve Valinoru jmenoval Telperion a Silpion a Ninquelótë a ještě
všelijak jinak; ten druhý byl Laurelin a Malinalda a Culúrien a v písni
měl ještě mnoho jmen.
Zář každého stromu v sedmi hodinách dorůstala plnosti a opět
pohasínala a každý se zase probouzel k životu hodinu předtím, než
druhý přestal svítit. Tak nastávala ve Valinoru každý den dvakrát
mírná hodina měkčího světla, kdy byly oba stromy tlumené a jejich
zlaté a stříbrné paprsky se mísily. Telperion byl starší z obou stromů
a první dorostl a rozkvetl; tu první hodinu, v níž zazářil, bílý záblesk
stříbrného svítání, nezahrnuli Valar do počtu hodin, ale pojmenovali

- 26 -
ji Hodinou otvírání a od ní počítali věky svého panování ve Valinoru.
Proto čas, kdy kvetl Telperion, končil v šestou hodinu Prvního dne i
všech radostných dnů potom až do Zatmění Valinoru, a ve dvanáctou
hodinu dokvétal Laurelin. Každý den Valar v Amanu tedy trval dvanáct
hodin a končil druhým míšením světel, kdy slábl Laurelin a sílil
Telperion. Světlo, které se rozlévalo ze stromů, však vydrželo dlouho,
než je odnesl vánek nebo než vsáklo do země, a Varda střádala
rosu Telperionu a déšť, který padal z Laurelinu, ve velkých kádích
podobných svítícím jezerům, jež byly pro celou zemi Valar jako
studnice vody a světla. Tak začaly Dny blaženosti Valinoru, a tak
také začalo Počítání času.
Jak se však věky blížily k hodině stanovené Ilúvatarem pro příchod
Prvorozených, Středozem odpočívala v příšeří pod hvězdami,
jež Varda vytvořila v zapomenutých věcích, kdy pracovala v Eä. A
ve tmě bydlel Melkor a stále ještě často obcházel v mnoha mocných
a strašných podobách, vládl chladem a ohněm od vrcholků hor po
hlubinné pece, jež jsou pod nimi; a vše, co bylo tehdy kruté či násilné
či smrtonosné, se připisuje k tíži jemu.
Valar zřídka vycházeli z krásy a blaženosti Valinoru přes hory
do Středozemě, ale věnovali svou péči a lásku zemi za hradbou Pelóri.
Uprostřed Blažené říše byly síně Aulëho, kde dlouho pracoval.
Měl totiž hlavní podíl na vytváření všeho v té zemi a otevřeně i skrytě
tam vyrobil mnoho krásných a pohledných věcí. Od něho pochází
nauky a poznání o Zemi a o všem, co obsahuje: jak učenost těch,
kteří netvoří, ale usilují jen o poznání toho, co je, tak učenost všech
řemeslníků: tkalce, toho, kdo pracuje s dřevem, kdo s kovem, i oráče
a zemědělce, přestože tito a všichni, kdo mají co dělat s tím, co roste
a nese ovoce, musejí vzhlížet i k Aulëho manželce Yavanně Kementári.
Aulë je nazýván Přítelem Noldor, protože v pozdějších dnech se
od něho mnoho naučili, jsou nejzručnější z elfů a po svém, podle
darů, které jim dal Ilúvatar, přidali mnoho k jeho učení: těšily je jazyky
a písma, výšivky, kresby a řezby: Noldor také první vyráběli
šperky, a nejkrásnější ze všech šperků byly silmarily a ty jsou ztraceny.

- 27 -
Avšak Manwë Súlimo, nejvyšší a nejsvětější z Valar, seděl na
hranicích Amanu a v mysli neopouštěl Vnější země. Jeho majestátní
trůn stál totiž na špici Taniquetilu, nejvyšší hory světa, jež čněla na
okraji moře. Z jeho síní ustavičně vylétali duchové v podobě jestřábů
a orlů a zase se tam vraceli, a jejich oči viděly do hlubin moří a pronikaly
do skrytých jeskyní pod světem. Tak mu přinášeli zprávy téměř
o všem, co se dělo v Ardě; některé věci však byly skryty před
Manwëho očima a před očima jeho služebníků, protože tam, kde seděl
Melkor ve svém zamyšlení, ležely neproniknutelné stíny.
Manwë vůbec nemyslí na vlastní čest a není žárlivý na svou
moc, ale všemu vládne k pokoji. Nejvíce ze všech elfů miloval Vanyar
a ti od něho obdrželi zpěvy a poezii, protože poezie je Manwëho
potěšením a jeho hudbou je píseň slov. Roucho má modré a modrý je
oheň jeho očí, a jeho žezlo je safírové; udělali mu je Noldor; byl
ustanoven Ilúvatarovým místodržitelem, Králem světa Valar, elfů i
lidí, hlavním ochráncem proti Melkorovu zlu. S Manwëm přebývala
Varda, ta nejkrásnější, která se v sindarském jazyce nazývá Elbereth,
královna Valar, tvůrkyně hvězd; a s nimi byl velký zástup blažených
duchů.
Ulmo však byl sám a nebydlel ve Valinoru ani tam nepřicházel,
pokud nebylo třeba velké rady; od počátku Ardy bydlel ve Vnějším
oceáně a bydlí tam stále. Odtamtud řídí proudění všech vod, příliv a
odliv běh každé řeky a doplňování pramenů, odpařování veškeré rosy
a deště v každé zemi pod oblohou. V hlubinách přemýšlí o veliké a
strašné hudbě a ozvěna té hudby probíhá všemi žilami světa v žalu i
v radosti; je-li totiž pramen, který tryská k slunci, radostný, jeho zřídlo
je ve studnicích nezměrného žalu u základů Země. Teleri se od
Ulma mnohému naučili, a proto má jejich hudba smutek i kouzlo. Do
Ardy s ním přišel Salmar, který vyrobil Ulmovy rohy, na něž nemůže
zapomenout nikdo, kdo je jednou slyšel; také Ossë a Uinen, jimž dal
Ulmo vládu nad vlnami a pohyby Vnitřních moří, a mnoho jiných
duchů. Bylo to tedy Ulmovou mocí, že i pod Melkorovou temnotou
život dál koloval mnoha tajnými žilami a země nezemřela, a Ulmův
sluch byl vždy otevřený všem, kteří se v té tmě ztratili nebo zbloudili
daleko od světla Valar. Ulmo také nikdy neopustil Středozem, a přes

- 28 -
všechnu zkázu a změny, které ji od té doby postihly, na ni nepřestal
myslet a nepřestane až do konce dnů.
V tom temném čase nechtěla Vnější země úplně opustit ani Yavanna;
je jí totiž drahé všechno, co roste, a truchlila pro díla, která
započala ve Středozemi, ale Melkor je zmařil. Opouštěla Aulëho
dům a kvetoucí louky Valinoru a přicházela někdy uzdravovat rány
způsobené Melkorem. Když se vracela, stále pobízela Valar k válce s
jeho zlou říší, kterou jistě musí svést před příchodem Prvorozených. I
Oromë, krotitel zvěře, občas vyjížděl do tmy neosvětlených lesů,
přijížděl jako mocný lovec s kopím a lukem, pronásledoval na smrt
netvory a zlé stvůry Melkorova království a jeho bílý kůň Nahar svítil
ve stínech jako stříbro. Tehdy se spící země chvěla pod údery jeho
zlatých kopyt a v příšeří světa troubil Oromë na pláních Ardy na svůj
veliký roh Valaróma; hory zvučely ozvěnou, stíny zla prchaly a sám
Melkor v Utumnu se třásl v tušení hněvu, který přijde. Ale když
Oromë přejel, Melkorovi sluhové se opět shromažďovali a všechny
země se naplňovaly stíny a klamem.
Nyní je řečeno všechno o způsobu Země a jejích vládců na počátku
dnů a předtím, než se stal svět takovým, jaký jej poznaly Ilúvatarovy
děti. Elfové a lidé jsou totiž Ilúvatarovy děti; a protože Ainur
plně nerozuměli tématu, jímž Děti vstoupily do Hudby, nikdo z nich
se neodvážil nic přidat k jejich utváření. Proto jsou Valar vůči těmto
rodům spíš jako starší a jako náčelníci než jako páni; a pokud se Ainur
při jednání s elfy a lidmi pokoušeli nutit je násilím, když se nedali
vést, málokdy se to obrátilo k dobrému, třebaže měli ty nejlepší
úmysly. Ainur vlastně jednali většinou s elfy, protože těm dal Ilúvatar
přirozenost podobnější Ainur, ovšem menší moc i vzrůst, kdežto
lidem dal zvláštní dary.
Říká se totiž, že po odchodu Valar bylo ticho a Ilúvatar seděl po
celý věk sám v zamyšlení. Pak promluvil a řekl: »Hle, miluji Zemi,
která bude příbytkem pro Quendi a Atani! Ale Quendi budou nejsličnější
ze všech pozemských tvorů, budou mít nejvíc krásy a vymyslí a
zplodí jí více než všechny mé Děti, a dojdou v tomto světě větší blaženosti.
Ale Atani ode mne dostanou nový dar.« Proto určil, aby srdce
lidí směřovalo za hranice světa a nenalézalo v něm klid; ale měli
mít schopnost utvářet svůj život mezi silami a náhodami světa přes

- 29 -
hranice Hudby Ainur, která je pro všechno ostatní jako osud; a jejich
působením bude všechno dokončeno tvarem i skutkem a svět se vyplní
až do posledního a nejmenšího.
Ilúvatar však věděl, že lidé, postavení do víru mocností světa,
často zbloudí a nebudou užívat svých darů harmonicky, a řekl: »I oni
časem shledají, že všechno, co dělají, se nakonec obrací jen k slávě
mého díla.« Přesto elfové věří, že lidé často působí zármutek Manwëmu,
který nejvíce zná Ilúvatarovu mysl; elfům totiž připadá, že
lidé ze všech Ainur nejvíc připomínají Melkora, ačkoli ten se jich
vždy bál a nenáviděl je, i ty, kteří mu sloužili.
K tomuto daru svobody patří, že lidské děti přebývají ve světě
živi jen krátce, nejsou k němu vázáni a brzy odcházejí. Kam, elfové
nevědí. Ale elfové zůstávají až do konce dnů a jejich láska k Zemi a
k celému světu je tedy jednodušší a pronikavější, a dloužícími se
roky stále truchlivější. Elfové totiž neumírají, dokud nezemře svět,
jestliže nejsou zabiti nebo se neutrápí (a oběma těmto zdánlivým
smrtím podléhají), ani věk jim neubírá sílu, ledaže někoho znaví deset
tisíc století; a když zemřou, jsou vzati do síní Mandosu ve Valinoru,
odkud se mohou časem vrátit. Ale lidští synové umírají doopravdy
a opouštějí svět, proto jsou nazváni Hosty nebo Cizinci. Jejich
osudem je smrt, Ilúvatarův dar, který jim v únavě Času budou
závidět i mocnosti. Melkor však na ni vrhl stín a zaměnil ji s tmou,
vytvořil z dobra zlo, z naděje strach. Přesto Valar kdysi oznámili
elfům ve Valinoru, že se lidé připojí k Druhé hudbě Ainur, avšak co
zamýšlí Ilúvatar s elfy po konci Světa, to nezjevil a Melkor to neodhalil.