PŘEDMLUVA
Silmarillion, který nyní vychází čtyři roky po autorově smrti, je
vyprávění o Starých časech, neboli Prvním věku Světa. V Pánu prstenů
se líčily velké události na konci Třetího věku, ale příběhy Silmarillionu
jsou legendy pocházející z mnohem vzdálenější minulosti,
kdy Morgoth, první Temný pán, sídlil ve Středozemi a Vznešení elfové
s ním vedli válku o znovunabytí silmarilů.
Silmarillion však nejen líčí události z dob mnohem ranějších než
Pán prstenů; je také ve všech podstatných rysech svého pojetí mnohem
ranějším dílem. Existoval vlastně již před půl stoletím, i když se
tehdy nejmenoval Silmarillion; a v opotřebovaných zápisnících, jež
sahají až k roku 1917, lze dosud číst nejranější, často chvatně tužkou
zapsané verze ústředních příběhů mytologie. Nikdy však nebyl uveřejněn
(ačkoli určité náznaky jeho obsahu bylo možno načerpat z
Pána prstenů), a otec jej za celý svůj dlouhý život nikdy neopustil a
nepřestal na něm pracovat ani v posledních letech. Během celé té
doby Silmarillion, chápaný jako velká soustava vyprávění, prošel
nemnoha radikálními změnami; již dávno se stal ustálenou tradicí a
podkladem pozdějších spisu. Ovšem zdaleka to nebyl ustálený text a
nezůstal nezměněn ani v jistých základních myšlenkách o povaze
světa, který zobrazuje, zatímco tytéž legendy byly časem převyprávěny
v delších a kratších podobách a různými styly. Jak roky plynuly,
změny a varianty jak v podrobnostech, tak v širších perspektivách
začaly být tak složité, tak všeprostupující a tak mnohovrstevné, že se
konečná a definitivní verze zdála nedosažitelná. Navíc se staré legendy
(»staré« nyní nejen pro svůj původ v dalekém Prvním věku,
ale i v kontextu otcova života) staly nositelem a depozitářem jeho
nejhlubších úvah. V jeho pozdějších spisech ustupovaly mytologie a
poezie jeho teologickým a filozofickým zájmům: z toho vyplynula
nesourodost tónu.
Při otcově úmrtí se stalo mým úkolem, abych se pokusil uvést
dílo do zveřejnitelné podoby. Bylo mi jasné, že pokoušet se v jediné
knize předložit rozmanitost těch materiálů - ukázat Silmarillion
pravdivě jako pokračující a vyvíjející se tvoření, táhnoucí se přes víc

- 4 -
než půl století - by ve skutečnosti vedlo jen k zmatku a potlačení
toho, co je podstatné. Proto jsem si stanovil úkol vypracovat jediný
text, vybrat a uspořádat jej tak, aby podle mé představy vzniklo co
nejsouvislejší a vnitřně nejdůslednější vyprávění. Zvláštní těžkosti
při této práci způsobily závěrečné kapitoly (od smrti Túrina Turambara),
jelikož zůstaly mnoho let nezměněny a v některých ohledech
byly ve vážném nesouladu s vyspělejšími koncepcemi v jiných částech
knihy.
Úplnou důslednost (ať v rámci samotného Silmarillionu, nebo
mezi Silmarillionem a jinými publikovanými spisy mého otce) nelze
hledat, a bylo by jí možno dosáhnout - pokud vůbec - jedině za vysokou
a zbytečnou cenu. Otec pojímal navíc Silmarillion jako kompilaci,
shrnující vyprávění, složené dlouho po událostech z velmi rozličných
pramenů (básní, letopisů a ústních pověstí), které přežily ve
věkovité tradici; a toto pojetí má vlastně obdobu v historii knihy samotné,
protože za ní opravdu stojí mnoho ranější prózy a poezie, a je
do jisté míry skutečně a ne jen teoreticky shrnutím. Tomu lze připsat
různící se tempo vyprávění a množství podrobností v jednotlivých
částech, kupříkladu protiklad přesných vzpomínek na místo a motivaci
v legendě o Túrinu Turambarovi vedle vznešeného a vzdáleného
líčení konce Prvního věku, kdy byly rozbořeny Thangorodrim a svržen
Morgoth; také některé rozdíly v tónu a popisu, některé nejasnosti
a tu a tam jistý nedostatek soudržnosti. Například ve Valaquentě musíme
předpokládat, že sice obsahuje mnohé, co pochází z nejranějších
dnů Eldar ve Valinoru, ale byla v pozdějších dobách přepracována;
tak se vysvětlí její stálé posuny v čase a nazírání, to, že se božské
mocnosti v jednu chvíli zdají ve světě přítomné a činné, a vzápětí
vzdálené jako zaniklý řád známý jen ze vzpomínek.
Přestože se kniha nutně jmenuje Silmarillion, neobsahuje jen
Quentu Silmarillion neboli vlastní Silmarillion, ale i čtyři jiná krátká
dílka. Ainulindalë a Valaquenta, které jsou umístěny na začátek,
opravdu úzce souvisí se Silmarillionem; ale Akallabeth a O Prstenech
moci, které stojí na konci, jsou (to je nutno zdůraznit) úplně
samostatné a nezávislé. Jsou zahrnuty podle výslovného záměru mého
otce a tím, že tu jsou, je předložena celá historie od Hudby Ainur,

- 5 -
jíž svět začal; po odjezd Těch, kteří nesli Prsteny, z přístavů Mithlondu
na konci Třetího věku.
Počet jmen, která se v knize vyskytují, je velmi velký, a opatřil
jsem proto úplný rejstřík, ale počet osob (elfů a lidí), které hrají důležitou
roli ve vyprávění o Prvním věku, je mnohem menší a všechna
se najdou v genealogických tabulkách. Navíc jsem opatřil tabulku
uvádějící dosti složité pojmenování různých elfských národů, poznámku
o výslovnosti elfských jmen a seznam některých hlavních
složek těchto jmen, a také mapu. Stojí za zmínku, že velké pohoří na
východě, Ered Luin neboli Ered Lindon, Modré hory, se objevuje na
nejzápadnějším konci mapy v Pánu prstenů. Dále jsem knihu nezatěžoval
žádným komentářem ani poznámkami. Existuje ještě bohatství
nezveřejněných spisů mého otce o Třech věcích, spisů výpravných,
jazykovědných, historických a filozofických, a doufám, že se později
ukáže možným něco z nich vydat.
Při obtížném a nejistém úkolu přípravy textu knihy mi velmi
pomohl Guy Kay, který se mnou pracoval v letech 1974-1975.
Christopher Tolkien