- 45 -
KAPITOLA 5
O ELDAMARU A KNÍŽATECH ELDALIË
Časem došly zástupy Vanyar a Noldor k nejzazším západním
břehům Bližších zemí. Na severu se tyto břehy v dávných dobách po
Bitvě Mocností zatáčely stále na západ, takže v nejsevernější části
Ardy dělilo Aman, na němž byl vybudován Valinor, od Bližších zemí
jen úzké moře, ale bylo plné ledové tříště, protože Melkor způsobil
kruté mrazy. Proto Oromë nevedl zástupy Eldalië na daleký sever,
ale přivedl je do krásných zemí u řeky Sirionu, jež později dostaly
jméno Beleriand, a od oněch břehů, odkud Eldar poprvé v údivu a
strachu pohlédli na moře, se táhl široký, temný a hluboký oceán až k
Amanským horám.
Tu přišel ku pobřeží Středozemě na radu Valar Ulmo a promluvil
s Eldar, kteří tam čekali a hleděli na temné vody, a dík jeho slovům
a hudbě, kterou jim hrál na své rohy z lastur, se jejich strach z
moře proměnil spíš v touhu. Proto Ulmo vytrhl z kořenů ostrov, který
po bouřlivém pádu Illuinu dlouho stál osaměle uprostřed moře daleko
od obou břehů, s pomocí svých služebníků s ním pohnul, jako by
to byla velká loď, a zakotvil jej v Balarské zátoce. do níž vléval své
vody Sirion. Pak se Vanyar a Noldor nalodili na ostrov, byli vlečeni
přes moře a nakonec dospěli k dlouhým pobřežím pod Amanskými
horami, vstoupili do Valinoru a byli přivítáni v jeho blaženosti. Ale
východní růžek ostrova, který se hluboko zaryl do mělčin v ústí Sirionu
se ulomil a zůstal tam; to prý byl ostrov Balar, na nějž pak často
přicházel Ossë.
Teleri však ještě zůstali ve Středozemi, protože bydleli v Beleriandu
daleko od moře a Ulmovo pozvání zaslechli příliš pozdě; a
mnozí stále hledali svého pána Elwëho a nechtěli odejít bez něho.
Když se však dozvěděli, že Ingwë a Finwë a jejich lid jsou pryč, spěchali
mnozí Telen k pobřeží Beleriandu, usídlili se blízko ústí Sirionu
a tesknili po přátelích, kteří odešli; za krále si vzali Elwëho bratra
Olwëho. Zůstávali dlouho na pobřeží západního moře a přicházeli k
nim Ossë a Uinen a spřátelili se s nimi; Ossë je vyučoval, sedě na

- 46 -
skále při kraji země, a od něho se naučili všeliké mořské moudrostí a
mořské hudbě. Tak se stalo, že se Teleri, kteří od počátku milovali
vodu a byli nejlepšími zpěváky mezi elfy, zamilovali do moří a jejich
písně se naplnily zvukem vod narážejících na břeh.
Když uplynulo mnoho let, Ulmo vyslyšel prosby Noldor a jejich
krále Finwëho, který truchlil nad dlouhým odloučením od Telen a
prosil ho, aby je dopravil do Amanu, budou-li chtít přijít. A většina
nyní opravdu chtěla; Ossë však byl velmi zarmoucen, když se Ulmo
vrátil k břehům Beleriandu, aby je odvezl do Valinoru, protože v
jeho péči byla středozemská moře a břehy Bližších zemí a nelíbilo se
mu, že se již v jeho říši nebudou ozývat hlasy Telen. Některé přemluvil,
aby zůstali, a to byli Falathrim, elfové z Falasu, kteří v pozdějších
dnech sídlili v přístavech Brithombaru a Eglarestu, první mořeplavci
ve Středozemi a první stavitelé lodí. Jejich pánem byl Círdan
Stavitel lodí.
V Bližších zemích zůstali i příbuzní a přátelé Elwë Singolla a
dále jej hledali, přestože by rádi odjeli do Valinoru k světlu Stromů,
kdyby byli Ulmo a Olwë ochotni ještě počkat. Ale Olwë chtěl odtud
a nakonec se převážná většina Telen nalodila na ostrov a Ulmo je
odvlekl do dáli. Pak byli Elwëho přátelé ponecháni o samotě a říkali
si Eglath, Opuštěný lid. Bydleli v lesnatých beleriandských kopcích
spíše než u moře, které je plnilo žalem, ale v srdci měli stále touhu
po Amanu.
Ale když Elwë procitl ze svého dlouhého vytržení, vyšel z Nan
Elmothu s Melian a od té doby bydleli v lesích uprostřed země. Třebaže
předtím velmi toužil opět spatřit světlo Stromů, nyní viděl světlo
Amanu ve tváři Melian jako v nezamženém zrcadle a byl v tom
světle spokojen. Jeho lid se kolem něho s radostí shromáždil a žasl;
ačkoli totiž býval krásný a ušlechtilý, nyní se jevil jako pán Maiar,
vlasy měl jako šedé stříbro, byl nejurostlejší z Ilúvatarových dětí a
měl před sebou vznešený úděl.
Ossë následoval Olwëho zástup, a když dospěli do zátoky Eldamaru
(což je Elfie), zavolal na ně; poznali jeho hlas a prosili Ulma,
aby zastavil jejich pouť. Ulmo jejich prosbě vyhověl a Ossë na jeho
pokyn upevnil ostrov a zakořenil jej v základech moře. Ulmo to udě

- 47 -
lal tím raději, že rozuměl srdcím Teleri a v radě Valar mluvil proti
pozvání, protože myslel, že je pro Quendi lepší zůstat ve Středozemi.
Valar měli z jeho činu pramalou radost, když se to dozvěděli, a Finwë
truchlil, když Telen nepřijeli, a ještě více, když se dozvěděl, že
byl Elwë opuštěn. Věděl, že ho již neuvidí jinde než v Mandosových
síních. Ale ostrov se již nepohnul a stál tam v zátoce Eldamaru a byl
nazván Tol Eressëa, Osamělý ostrov. Tam bydleli Telen, jak si přáli,
pod nebeskými hvězdami, a přece na dohled Amanu a nesmrtelných
břehů; a tím dlouhým pobytem v odloučení na Osamělém ostrově se
odlišila jejich řeč od řeči Vanyar a Noldor.
Těm dali Valar půdu a bydliště. I uprostřed zářivých květů ve
valinorských zahradách ozářených Stromy občas zatoužili vidět
hvězdy a proto byla ve velikých stěnách Pelóri proražena brána a
tam, v hlubokém údolí, jež sbíhalo k moři, vyzvedli Eldar vysoký
zelený pahorek: dostal jméno Túna. Ze západu na něj padalo světlo
Stromů a na východ hleděl k zátoce Elfii, k Osamělému ostrovu a k
Stínovým mořím. Potom se Calaciryí, Světelným průsmykem, vylévala
zář Blažené říše, zažíhala tmavé vlny stříbrem a zlatem, dotkla
se Osamělého ostrova a jeho západní břeh zkrásněl a zazelenal se.
Rozkvetly tam první květiny, které byly východně od Amanských
hor.
Na temeni Túny bylo zbudováno elfské město, bílé zdi a terasy
Tirionu; a nejvyšší z věží ve městě byla Ingwëho věž Mindon Eldaliéva,
jejíž stříbrná lampa svítila daleko do mořských mlh. Jen málo
lodí smrtelných lidí zahlédlo její štíhlý paprsek. V Tirionu na Túně
spolu dlouho bydleli Vanyar a Noldor ve shodě, a protože ze všeho
ve Valinoru nejvíc milovali Bílý strom, Yavanna jim udělala strom
jako zmenšený obraz Telperionu, jenž sám nedával světlo; v sindarštině
se jmenoval Galathilion. Tento strom byl zasazen na nádvoří
pod Mindonou a dařilo se mu tam a měl v Eldamaru mnoho potomků.
Jeden z nich byl později zasazen na Tol Eressëi, vzkvétal a dostal
jméno Celeborn; odtud vzešel v plnosti času, jak se vypráví jinde,
Nimloth, Bílý strom Númenoru.
Manwë a Varda nejvíc milovali Vanyar, Sličné elfy, ale Aulëho
miláčky byli Noldor a často mezi ně chodil se svým lidem. Získali
veliké poznání a zručnost; ještě větší však byla jejich žízeň po dalším

- 48 -
poznání a v mnohém brzy překonali své učitele. Měnili svou řeč,
protože měli velkou lásku k slovům a stále se pokoušeli najít přiléhavější
jména pro všechny věci, které znali nebo si představovali. A
stalo se, že kameníci z Finwëho domu těžící v kopcích kameny (těšilo
je totiž stavět vysoké věže) jako první objevili v zemi drahokamy,
vynesli jich nespočetné myriády, vynalezli nářadí k řezání a tvarování
drahokamů a brousili je v mnohé tvary. Nehromadili je, ale štědře
je rozdávali a obohatili svou prací celý Valinor.
Noldor přišli později zpět do Středozemě a tento příběh vypráví
převážně o jejich činech; proto zde mohou být vyjmenována jejich
knížata a jejich příbuzenské vztahy v té podobě, jakou měla jména
později v jazyce beleriandských elfů.
Finwë byl králem Noldor. Finwëho synové byli Fëanor, Fingolfin
a Finarfin, ale Fëanorova matka byla Míriel Serindë, kdežto matka
Fingolfina a Finarfina byla Indis z Vanyar.
Fëanor měl největší obratnost slova i ruky, byl učenější než jeho
bratři, jeho duch hořel jako plamen. Fingolfin byl nejsilnější, nejstálejší
a nejudatnější. Finarfin byl nejsličnější a srdcem nejmoudřejší;
později byl přítelem synů Olwëho, pána Telen, a měl za manželku
Eärwen, labutí pannu z Alqualondë, Olwëho dceru.
Sedmi Fëanorovými syny byli urostlý Maedhros, Maglor, velký
pěvec, jehož hlas se rozléhal daleko nad zemí a mořem, sličný Celegorm
a temný Caranthir obratný Curufin jenž zdědil nejvíc otcovy
zručnosti, a nejmladší Amrod a Amras, bratři dvojčata, podobní si
povahou i tváří. V pozdějších dnech byli velkými lovci v lesích Středozemě,
a také Celegorm byl lovcem; ve Valinoru býval Oromëho
přítelem a často následoval Valův roh.
Fingolfinovi synové byli Fingon, který byl později králem Noldor
na severu světa, a Turgon, pán Gondolinu; jejich sestra byla
Aredhel Bílá. Byla podle let Eldar mladší než její bratři, a když dosáhla
plného vzrůstu a krásy, byla vysoká a silná a velmi ráda jezdila
a lovila v lesích. Byla tam často ve společnosti Fëanorových synů,
svých příbuzných, ale nikomu nedala v lásce své srdce. Nazývali ji
Ar-Feiniel, Bílá noldorská paní, protože byla bledá, třebaže měla
tmavé vlasy, a nikdy se neoblékala jinak než stříbrně a bíle.

- 49 -
Finarfinovi synové byli věrný Finrod, jenž byl později nazván
Felagund, Pán jeskyní, Orodreth, Angrod a Aegnor; ti čtyři byli blízkými
přáteli Fingolfinových synů, jako by byli všichni bratři. Měli
sestru, Galadriel, nejkrásnější z celého Finwëho doma; vlasy měla
prosvětlené zlatem, jako by zachytily v síti zář Laurelinu.
Zde je třeba říci, jak nakonec přišli Teleri do země Aman. Dlouhý
věk bydleli na Tol Eressëi, ale jejich srdce se pomalu měnila a
byla přitahována k světlu, jež proudilo přes moře k Osamělému ostrovu.
Byli rozerváni mezi láskou k hudbě vln na svých březích a
touhou vidět opět své příbuzné a pohlédnout na krásu Valinoru; ale
nakonec byla touha po světle silnější. Proto se Ulmo podřídil vůli
Valar, poslal k nim jejich přítele Ossëho a ten je, třebaže zarmoucen,
naučil stavět lodě; a když byly jejich lodě postaveny, na rozloučenou
jim daroval mnoho labutí se silnými křídly. Labutě pak odvlekly lodě
Teleri přes bezvětrné moře, a tak konečně jako poslední dospěli do
Amanu a k břehům Eldamaru.
Tam se usídlili, a když si přáli, mohli vidět světlo Stromů a
mohli chodit po zlatých ulicích Valmaru a po křišťálových schodech
Tirionu na zeleném pahorku Túně, ale ponejvíc plachtili na svých
rychlých lodích po vodách zátoky Elfie nebo se procházeli ve vlnách
na pobřeží a vlasy se jim leskly ve světle za pahorkem. Noldor jim
dali mnoho šperků, opálů a diamantů a bledých křišťálů, jež trousili
po březích a házeli do tůní; podivuhodné byly pláže Elendë v oněch
dnech. A sami získali z moře mnoho perel a z perel měli síně a z perel
bylo sídlo Olwëho v Alqualondë, Labutím přístavu, osvětleném
mnoha lampami. To bylo totiž jejich město a přístav jejich lodí, a ty
stavěli v podobě labutí se zlatým zobákem a očima ze zlata a antracitu.
Branou přístavu byl oblouk z rostlé skály opracované mořem a
ležel na hranicích Eldamaru severně od Calacirye, kde bylo světlo
hvězd jasné a čisté.
Jak uplývaly věky, zamilovali si Vanyar zemi Valar a plné světlo
Stromů, opustili město Tirion na Túně a od té doby bydleli na
Manwëho hoře nebo na pláních a v lesích Valinoru a oddělit se od
Noldor. V srdcích Noldor však zůstala vzpomínka na Středozem pod

- 50 -
hvězdami, a zůstávali v Calaciryi a na pahorcích a v údolích, kde
bylo slyšet západní moře; a třebaže mnozí z nich chodili po zemi
Valar, podnikali dlouhé cesty za tajemstvím země a vod a všech živých
tvorů, obyvatelé Túny a Alqualondë se v oněch dnech sblížili.
V Tirionu kraloval Finwë a v Alqualondë Olwë, ale Ingwë byl stále
považován za Velekrále všech elfů. Nadále sídlil u nohou Manwëho
na Taniquetilu.
Fëanor a jeho synové se zřídka zdrželi dlouho na jednom místě,
ale putovali široko daleko po všech končinách Valinoru, chodili až
na hranice Tmy a ke studeným břehům Vnějšího moře hledat neznámé.
Často byli hosty v Aulëho síních, ale Celegorm chodil raději k
Oromëmu, a tam získal velkou znalost ptáků a zvířat a znal všechny
jejich jazyky. Vždyť všichni živí tvorové, kteří jsou nebo byli v Království
Ardy, vyjma divokých a zlých stvůr Melkorových, žili tehdy
v zemi Aman, a bylo tam také mnoho jiných tvorů, kteří nebyli nikdy
viděni ve Středozemi a asi již nikdy nebudou, protože podoba světa
se změnila.