KAPITOLA 2
O AULËM A YAVANNĚ
Vypráví se, že trpaslíky na počátku vyrobil Aulë v temnotě
Středozemě; Aulë totiž tak toužil po příchodu Dětí, aby měl žáky,
které by mohl učit své moudrostí a řemeslům, že se mu nechtělo čekat
na splnění Ilúvatarových plánů. Aulë udělal trpaslíky takové, jací
jsou dosud, protože podoba Dětí, které měly přijít, byla v jeho mysli
nejasná, a protože nad Zemí se stále prostírala Melkorova moc, takže
si přál, aby byli silní a nepoddajní. Ale v obavě, že by ho ostatní Valar
mohli pro jeho dílo kárat, pracoval tajně; nejprve udělal Sedm
otců trpaslíků v jedné síni pod horami ve Středozemi.
Ilúvatar ovšem věděl, co se stalo, a v hodinu, kdy Aulë dílo dokončil,
zaradoval se a začal učit trpaslíky jazyku, který pro ně vymyslel,
Ilúvatar k němu promluvil; Aulë jeho hlas slyšel a mlčel. A
Ilúvatarův hlas mu řekl: »Proč jsi to udělal? Proč se pokoušíš o něco,
o čem víš, že to přesahuje tvou sílu a pravomoc? Vždyť máš ode mne
darem jen své vlastní bytí a nic víc, a proto mohou stvoření tvé ruky
a mysli žít jen tím bytím, budou se pohybovat, jen když na to budeš
myslit, a když budou tvé myšlenky jinde, zůstanou stát. Po tom jsi
toužil?«
Na to Aulë odpověděl: »Netoužil jsem po takovém panování.
Toužil jsem po jiných bytostech, než jsem já, abych je miloval a učil
je, aby i ony mohly vnímat krásu Eä, které jsi dal vzniknout. Zdálo se
mi totiž, že je na Ardě veliký prostor pro mnoho tvorů, kteří by se z
ní mohli radovat, a přesto je z větší části ještě prázdná a němá. A ve
své netrpělivosti jsem upadl do pošetilosti. Jenže tvoření mám v srdci
od toho, jak jsi mě stvořil ty, a nerozumné dítě, které si hraje na otcovy
činy, to může dělat bez posměšného záměru, prostě protože je
synem svého otce. Ale co mám dělat teď, aby ses na mě nerozhněval
navždy? Jako dítě otci ti ty věci nabízím, dílo rukou, které jsi vytvořil
sám. Udělej s nimi, co chceš. Neměl bych však raději dílo své
opovážlivosti zničit?«

- 31 -
Pak zvedl Aulë velké kladivo, aby trpaslíky pobil, a plakal. Ale
Ilúvatar měl s Aulëm a s jeho touhou soucit pro jeho pokoru; trpaslíci
před kladivem couvali, báli se, skláněli hlavu a prosili o smilování. A
Ilúvatarův hlas řekl Aulëmu: »Přijal jsem tvou nabídku, jakmile byla
učiněna. Nevidíš, že ty věci teď mají vlastní život a mluví vlastním
hlasem? Jinak by neuhýbali před tvou ranou ani před příkazem tvé
vůle!« Pak Aulë zahodil kladivo a byl rád, děkoval Ilúvatarovi a řekl:
»Kéž Eru požehná mému dílu a opraví je!«
Ilúvatar však promluvil znovu a řekl: »Tak, jako jsem dal bytí
myšlenkám Ainur na počátku Světa, vzal jsem nyní tvou touhu a dal
jsem jí v něm místo, ale v ničem jiném tvůj rukopis neopravím, a jak
jsi je udělal, takoví budou. Jedno však nestrpím: aby předešli Prvorozené
z mého plánu, a aby byla netrpělivost odměněna. Budou teď
spát ve tmě pod kamenem a nevyjdou, dokud se na Zemi neprobudí
Prvorození, a do té doby budeš čekat ty i oni, i kdyby se to zdálo
dlouhé. Ale až přijde čas, vzbudím je a budou jako tvé děti; a často
vznikne svár mezi tvými a mými, dětmi, které jsem přijal, a dětmi,
které jsem si sám vyvolil.«
Aulë tedy vzal Sedm otců trpaslíků a uložil je k odpočinku na
různých místech, vrátil se do Valinoru a čekal, zatímco se roky dloužily.
Protože trpaslíci měli přijít za dnů Melkorovy moci, udělal je
Aulë silné, aby vydrželi. Proto jsou tvrdí jako kámen, zarytí, stálí v
přátelství i nepřátelství a snášejí námahu, hlad a tělesná zranění otužileji
než všechny ostatní mluvící národy; a žijí dlouho, mnohem déle
než lidé, ale ne věčně. Mezi elfy ve Středozemi se soudívalo, že trpaslíci
se po smrti vracejí do hlíny a kamene, z nichž byli uděláni, ale
jejich vlastní víra je jiná. Tvrdí totiž, že tvůrce Aulë, kterému říkají
Mahal, se o ně stará a shromažďuje je do Mandosu, do zvláštních
síní, a kdysi prý sdělil jejich Otcům, že je Ilúvatar posvětí a dá jim
nakonec místo mezi Dětmi. Pak budou mít za úkol sloužit Aulëmu a
pomáhat mu při obnově Ardy po Poslední bitvě. Říkají také, že se
Sedm otců trpaslíků vrací, aby opět žili mezi svými příbuznými a
opět nosili svá pradávná jména; v pozdějších věcích nejvíce proslul
Durin, otec rodu nejpřátelštějšího elfům, jenž sídlil v Khazad-Dum.

- 32 -
Když Aulë pracoval na trpaslících, tajil to před ostatními Valar;
nakonec však otevřel svou mysl Yavanně a pověděl jí o všem, co se
stalo. Tu mu Yavanna řekla: »Eru je milosrdný. Vidím, že se tvé srdce
raduje, a právem; vždyť jsi dostal nejen odpuštění, ale dar. Ale
protože jsi svou myšlenku přede mnou tajil, dokud jsi ji neuskutečnil,
tvé děti budou mít pramálo lásky k věcem, které miluji já. Budou
milovat především věci, které udělají vlastníma rukama, jako jejich
otec. Budou dolovat v zemi a nebudou si všímat toho, co na zemi
roste a žije. Mnohý strom pocítí zuby jejich nelítostného železa.«
Aulë však odpověděl: »To bude platit i o Ilúvatarových dětech.
Budou přece jíst a budou stavět. A třebaže mají věci z tvé říše cenu
samy v sobě a měly by cenu, i kdyby neměly přijít žádné Děti, Eru
dá vládu jim a oni budou používat všechno, co na Ardě najdou, třebaže
podle Eruova záměru ne bez úcty a ne bez vděčnosti.«
»Pokud jim Melkor nezatemní srdce,« řekla Yavanna. A neupokojila
se, ale v srdci se trápila a bála se, co se může dít ve Středozemi
v příštích dnech. Proto vstoupila před Manwëho, neprozradila
Aulëho radu, ale řekla: »Králi Ardy, je pravda to, co mi řekl Aulë, že
Děti, až přijdou, dostanou vládu nad vším, na čem jsem se lopotila, a
budou s tím nakládat, jak budou chtít?«
»Je to pravda,« řekl Manwë. »Proč se však ptáš? Vždyť ty nepotřebuješ,
aby tě učil Aulë.«
Pak Yavanna mlčela a hleděla do svých myšlenek. A odpověděla:
»Protože mám v srdci úzkost, když myslím na budoucí dny.
Všechna má díla jsou mi drahá. Nestačí, že jich tolik zmařil Melkor?
Nebude nic, co jsem vymyslila, svobodné od nadvlády jiných?«
»Kdyby bylo po tvém, co by sis vyhradila?« řekl Manwë. »Co je
ti z celé tvé říše nejdražší?«
»Všechno má svou cenu,« řekla Yavanna, »a každá věc přispívá
k ceně jiných. Ale kelvar dovedou utíkat nebo se bránit, kdežto olvar,
které rostou, nemohou. A mezi nimi jsou mi drahé stromy.
Dlouho rostou, rychle se dají skácet, a pokud se nevykupují ovocem
na větvích, málo se truchlí nad jejich odchodem. Tak to vidím v mysli.
Kéž by mohly stromy mluvit za všechno, co má kořeny, a trestat
ty, kteří jim křivdí!«
»To je zvláštní myšlenka,« řekl Manwë.

- 33 -
»Ale v Písni byla,« řekla Yavanna. »Vždyť zatímco jsi byl v nebesích
a budoval s Ulmem oblaka a vyléval deště, já jsem zvedala
větve velkých stromů, aby je přijaly, a některé ve větru a dešti zpívaly
Ilúvatarovi. «
Pak seděl Manwë mlčky a myšlenka, kterou mu Yavanna vložila
do srdce, rostla a rozvíjela se; a Ilúvatar ji spatřil. Tu se Manwëmu
zdálo, že Píseň kolem něho opět zaznívá, a nyní si všímal mnohého,
co sice předtím slyšel, ale nevšiml si toho. A nakonec se obnovilo
Vidění, ale nyní nebylo vzdálené, protože on sám byl uvnitř něj, a
přece viděl, že všechno je podpíráno Ilúvatarovou rukou; ruka sáhla
dovnitř a vyšlo z ní mnoho divů, jež mu byly do té doby skryty v
srdcích Ainur.
Tu se Manwë probral, sestoupil k Yavanně na Ezellohar a usedl
k ní pod Dva stromy. A Manwë řekl: »Kementári, Eru promluvil a
řekl: „Domnívá se snad někdo z Valar, že jsem neslyšel celou Píseň
do nejslabšího zvuku nejslabšího hlasu? Hle! Až procitnou děti, procitne
i Yavannina myšlenka, povolá zdáli duchy a ti vyjdou mezi
kelvar a olvar, někteří se tam usídlí, budou ctěni a jejich spravedlivý
hněv bude obáván. Načas: dokud budou u moci Prvorození a dokud
budou Druhorození mladí.“ Nevzpomínáš si však nyní, Kementári,
že tvá myšlenka nezpívala vždy sama? Nesetkala se snad tvá a moje
myšlenka, takže jsme se spolu rozletěli jako velcí ptáci, kteří se
vznášejí nad oblaky? I to se stane dík Ilúvatarovi a než procitnou
Děti, vyletí na křídlech podobných větru orli Pánu Západu.«
Pak se Yavanna zaradovala, vstala, rozpřáhla ruce k nebesům a
řekla: »Vysoko vyrostou stromy Kementári, aby tam mohli sídlit
Královi orli!«
Ale i Manwë vstal a zdálo se, že se tyčí do takové výše, že jeho
hlas doléhal k Yavanně jako ze stezek větru.
»Ne,« řekl, »jen Aulëho stromy budou dost vysoké. Orli budou
sídlit na horách a uslyší hlasy těch, kteří k nám volají. V lesích však
budou chodit Pastýři stromů.«
Tu se Manwë a Yavanna na chvíli rozloučili a Yavanna se vrátila
k Aulëmu. Byl v kovárně a naléval roztavený kov do formy.
»Eru je štědrý,« řekla. »Aťsi teď dají tvé děti pozor! V lesích totiž
bude obcházet síla, jejíž hněv vzbudí jen na vlastní nebezpečí.«

- 34 -
»Přesto budou potřebovat dřevo,« řekl Aulë a koval dál.