Kapitola 1
Neočekávaný dýchánek
V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Nebyla to žádná
ošklivá, špinavá, vlhká díra, plná konečků žížal a páchnoucí slizem,
ani vyschlá, holá písčitá jáma, kde by se nedalo na nic sednout a
ničeho se najíst: byla to hobití nora, a to znamená komfort.
Měla dokonale okrouhlé dveře jako okénko lodní kajuty,
nalakované nazeleno a s nablýskaným žlutým knoflíkem mosazné
kliky přesně uprostřed. Dveře vedly do předsíně jako do válcovitého
tunelu, velmi komfortního tunelu bez kouře, se stěnami obloženými
dřevěným táflováním a s kachlíčkovanou podlahou pokrytu koberci,
zařízeného leštěnými křesly a velikou spoustou věšáků na klobouky a
kabáty, poněvadž hobit rád přijímal návštěvy. Tunel se vinul hezký
kousek cesty dost hluboko, ale ne docela přímo do úbočí kopce -
Kopce s velkým K, jak mu říkali všichni obyvatelé na míle kolem, - a
z tunelu vedlo mnoho okrouhlých dvířek napřed na jednu stranu a
potom na druhou. Hobit si nepotrpěl na žádné chození do schodů:
ložnice, koupelny, sklepy, spižírny (a těch měl spoustu), šatny (měl
celé místnosti vyhrazené oblečen, kuchyně, jídelny, to všechno bylo v
témž patře, a vlastně na téže chodbě. Nejlepší pokoje ležely všechny
po levé straně (ve směru příchodu), protože jedině ty měly okna,
hluboce zasazená okrouhlá okna, ze kterých bylo vidět přes hobitovu
zahradu na luka svažující se dolů k řece.
Náš hobit byl velice zámožný hobit a jmenoval se Pytlík.
Pytlíkové žili v okolí Kopce od nepaměti a obyvatelé je pokládali za
velmi vážené, nejenom proto, že byli většinou bohatí, nýbrž také
proto, že se nikdy nezaplétali do žádných dobrodružství a nikdy
neudělali nic neočekávaného: mohli jste předem říci, co takový Pytlík
na jakoukoli otázku odpoví, a ani jste se nemuseli namáhat a ptát se
ho. Náš příběh vypráví o tom, jak se jeden z Pytlíků do dobrodružství
přece jen zapletl a shledal, že dělá a říká věci naprosto neočekávané.
Přišel tak možná o vážnost u svých sousedů, ale získal - inu, jestli
něco získal, uvidíte nakonec sami.
Matka tohohle našeho hobita - ale co je to vlastně hobit? Zdá se

- 5 -
mi, že dneska je třeba hobity poněkud popsat, neboť jsou už vzácní a
plaše se straní Velkých lidí, jak říkají nám. Jsou to (nebo bývali) malí
lidičkové, dosahující asi tak polovičky našeho vzrůstu a menší než
bradatí trpaslíci. Hobitové žádné vousy nemají. Je na nich pramálo
kouzelného nebo vůbec nic, leda to obyčejné a všední umění, se kterým
dokážou rychle a tiše zmizet, když se hřmotné blíží taková velká
neohrabaná osoba jako vy a já a dupe přitom jako stádo slonů, takže
nás hobiti slyší na míli daleko. Mají sklon k obtloustlým bříškům;
oblékají se do pestrých barev (hlavně do zelené a žluté); nenosí žádnou
obuv, poněvadž jim na chodidlech od přírody roste hustá a hřejivá
hnědá srst, podobná jejich srsti na hlavách (jenže na hlavách je kudrnatá);
mají dlouhé, obratné hnědé prsty na rukou, dobromyslné obličeje
a smějí se hlubokým hlaholivým smíchem (zvlášť po obědě, který si
dopřávají dvakrát denně, když se jim to podaří). Teď víte dost, abychom
mohli pokračovat. Jak už jsem se chystal povědět, matka našeho
hobita - jeho plné jméno znělo Bilbo Pytlík - byla bájeslovná Beladona
Bralová, jedna ze tří pozoruhodných dcer starého Brala, hlavy
hobitů, kteří žili za Vodou, to je za říčkou, jež obtékala úpatí Kopce.
Často se říkávalo (v jiných rodinách), že kdysi dávno se jeden z Bralových
předků určitě oženil s nějakou vílou. Byl to samozřejmé nesmysl,
ale rozhodně na nich pořád ještě zbylo něco ne docela hobitího
a čas od času se příslušníci rodu Bralových pouštěli do všelijakých
dobrodružství. Diskrétně mizeli a rodina to vždycky ututlala, ale zůstalo
skutečností, že Bralové nebyli tak vážení jako Pytlíkové, ačkoli
byli nepochybně bohatší.
Ne že by se Beladona Bralová pouštěla do nějakých dobrodružství,
jakmile se jednou provdala za pana Bunga Pytlíka. Bungo, otec
Bilba, pro ni zbudoval (částečně za její peníze) tu nejluxusnější hobití
noru, jaká se dala najít pod Kopcem, za Kopcem i za Vodou, a tam
bydleli až do konce svých dnů. Ale přesto je pravděpodobné, že Bilbo,
její jediný syn, třebaže svým zevnějškem i jednáním jako by z oka
vypadl svému solidnímu a pohodlnému otci, zdědil v povaze po bralovských
předcích něco trošku divného, co jenom čekalo na příležitost,
aby se projevilo. Taková příležitost nikdy nenastala, dokud Bilbo
Pytlík nedospěl přibližně do svých padesáti let, kdy bydlel v té krásné
hobití noře, zbudované jeho otcem, kterou jsem vám právě popsal, a
dokud se tu neusadil tak pevně, že s ním zdánlivě nemohlo nic pohnout.

- 6 -
Kdysi dávno, jednoho jitra v tišině světa, v němž bylo méně hluku
a více zeleně, kdy hobitové byli ještě početní a prospívali, stál Bilbo
Pytlík po snídani ve svých dveřích a kouřil z dlouhatánské dřevěné
fajfky, která mu sahala skoro až k srstnatým prstům na nohou (pečlivě
vykartáčovaných), když tu se jakousi zvláštní náhodou stalo, že šel
kolem Gandalf. Gandalf! Kdybyste o něm slyšeli jenom čtvrtinu z
toho, co jsem slyšel já, - a já slyšel jenom zlomeček z toho, co je o
něm k slyšení, - byli byste připraveni na jakoukoli pozoruhodnou historku.
Dobrodružné historky se kolem něho přímo rojily, kam jen
vkročil, a to tím nejpodivuhodnějším způsobem. Touhle cestou pod
Kopec už dlouhá léta nezabloudil, vlastně už od smrti svého přítele
Brala, a hobiti už skoro zapomněli, jak vůbec vypadá. Byl totiž pryč
za Kopcem a za Vodou ve svých vlastních záležitostech už od té doby,
co byli všichni ještě malí hobítkové a hobítčičky.
Toho jitra nic netušící Bilbo uviděl před sebou jenom nějakého
starce s holí. Stařec měl vysoký špičatý modrý klobouk, dlouhý šedivý
plášť, stříbrnou šálu, přes kterou mu až pod pás splýval bílý plnovous,
a obrovské černé boty.
„Dobré jitro!“ pozdravil Bilbo a také to tak myslel. Svítilo slunce
a tráva se svěže zelenala. Ale Gandalf se na něj podíval zpod huňatého
obočí, které mu trčelo ještě dál než stinná střecha klobouku.
„Jak to myslíte?“ zeptal se. „Přejete mi tím dobré jitro, nebo máte
na zřeteli, že dnešní jitro je dobré, ať už já o to stojím nebo ne, či že
se dnes ráno cítíte dobře sám, anebo že je jitro jako stvořené, aby byl
člověk dobrý?“
„Všechno najednou,“ odpověděl Bilbo. „A navíc ještě, že je
krásné ráno na vykouření fajfky pod širým nebem. Jestli máte fajfku s
sebou, posaďte se a nacpěte si ode mne! Není naspěch, máme před
sebou celý den!“ Nato si Bilbo sedl na lavičku před svými dveřmi, dal
si nohu přes nohu a vyfoukl krásný kroužek šedivého dýmu, který se
neporušený vznesl do vzduchu a odletěl přes Kopec.
„Výborně!“ pochválil ho Gandalf. „Jenomže já dnes ráno na vyfukování
kroužků nemám čas. Hledám někoho, kdo by se zúčastnil
jistého dobrodružství, které chystám, a někoho najít je hrozně těžké.“
„To bych taky řekl - v tomhle kraji! Jsme tady obyčejní pokojní
lidičkové a na žádná dobrodružství nemáme ani pomyšlení. Je s nimi
jen protivný rozruch a nepohodlí! Zdržují jednoho od oběda! Nedovedu
si představit, co na nich kdo vidí,“ řekl náš pan Pytlík, strčil si pa

- 7 -
lec za kšandu a vyfoukl ještě větší kroužek kouře. Pak si vytáhl ze
schránky ranní poštu, pustil se do čtení a tvářil se, že si už starce nevšímá.
Rozhodl se, že to pro něho není žádný pořádný společník, a
přál si, aby šel po svých. Jenomže stařec se k odchodu neměl. Zůstal
stát opřený o hůl a zíral na hobita beze slova, až to Bilba přivedlo úplně
do rozpaků, a dokonce ho to trochu dopálilo.
„Dobrýtro!“ vyhrkl konečně. „O žádná dobrodružství tady nestojíme,
pěkně děkujeme! Zkuste to za Kopcem nebo za Vodou.“ A doufal,
že tím skončil.
„K čemu všemu vám to dobrýtro neslouží!“ poznamenal Gandalf.
„Teď chcete říct, že byste se mě rád zbavil a že dobrýtro nebude
dobré, dokud nezmizím.“
„Ale vůbec ne, vůbec ne, drahý pane! Počkejme, vždyť já ani
nevím, jak se jmenujete.“
„Ale ano, drahý pane! A já vím, jak se jmenujete vy, pane Bilbo
Pytlíku. A vy znáte moje jméno, třebaže si už nevzpomínáte, že k němu
patřím. Jsem Gandalf a Gandalf, to jsem já! Když si pomyslím, že
jsem se musel dožít toho, aby mě syn Beladony Bralové chtěl vydobrýtrovat,
jako nějakého cesťáka s knoflíky!“
„Gandalf, Gandalf! Propánakrále! Snad ne ten potulný čaroděj,
který dal starému Bralovi ty kouzelné knoflíčky do náprsenky, co se
samy zapínaly a nikdy se nerozepnuly, dokud se jim neporučilo? Snad
ne ten chlapík, který vždycky ve společnosti vyprávěl takové báječné
historky o dracích a skřetech a obrech a zachráněných princeznách a
nečekaném štěstí synů chudých vdov? Snad ne ten muž, co dělával tak
vynikající ohňostroje? Na ty se pamatuju! Starý Bral je vždycky pořádal
v předvečer svatojánské noci. Skvělé! Vykvétaly jako obrovské
ohnivé lilie a hledíky a čilimníky a vydržely v soumraku celý večer!“
Všímáte si jistě, že pan Pytlík nebyl tak docela prozaický, jak si o sobě
s oblibou namlouval, a že měl velice rád květiny. „Jemináčku!“
pokračoval. „Snad ne ten Gandalf, který způsobil, že tolik poklidných
mládenců a děvčat se vydalo do modravých dálek za spoustou bláznivých
dobrodružství? Od šplhání do korun stromů na návštěvu k elfům
- až po plavby po moři, v korábech k cizím břehům! Namouduši, život
tenkrát býval daleko zajíma - chci říct, že jste kdysi ve zdejším kraji
natropil pořádný zmatek. Promiňte, ale neměl jsem ani tušení, že ještě
provozujete svoje řemeslo.“
„Co jiného bych měl provozovat?“ odpověděl čaroděj. „Ale stej

- 8 -
ně mě těší, že si na mě trochu vzpomínáte. Přinejmenším se zdá, že se
v dobrém pamatujete na mé ohňostroje, a to není beznadějné. Abyste
věděl, kvůli vašemu starému dědečkovi Bralovi a kvůli chudince Beladoně
vám splním, o co jste žádal.“
„Prosím za prominutí, ale já o nic nežádal!“
„Ale ano, žádal! Teď dokonce podruhé. O moje prominutí. To
máte mít taky. Půjdu dokonce tak daleko, že vás pošlu za tím dobrodružstvím.
Mne to náramně pobaví a vám to udělá náramně dobře -
hodně pravděpodobně na tom i vyděláte, jestli se z toho vůbec dostanete.“
„Odpusťte, ale já o žádné dobrodružství nestojím, pěkně děkuju.
Dneska ne. Dobrýtro! Ale přijďte někdy na svačinu - kdykoli se vám
to hodí! Co třeba hned zítra? Přijďte zítra! Sbohem!“ S těmi slovy se
hobit otočil, vklouzl do svých okrouhlých zelených dveří a přirazil je
za sebou tak rychle, jak si jen troufal, aby se nezdál hrubý. Čarodějové
jsou přece jen čarodějové.
„U všech všudy, proč já ho jenom zval na tu svačinu!“ zalitoval
cestou do spižírny. Právě se sice nasnídal, ale řekl si, že koláč nebo
dva a něco na zapití mu potom leknutí jenom prospěje.
Gandalf zatím pořád ještě stál přede dveřmi a dlouho, ale tiše se
smál. Po chvíli vystoupil po schůdkách zápraží a okovanou špicí své
hole naškrábal na hobitovy krásné zelené domovní dveře nějaké podivné
znamení. Potom dlouhými kroky odešel, právě ve chvíli, kdy
Bilbo dojídal druhý koláč a začínal si myslet, že se z hrozícího dobrodružství
docela dobře vyvlekl.
Příštího dne na Gandalfa málem zapomněl. Nepamatoval si věci
dost dobře, ledaže si je zapsal do diáře, například takhle: Gandalf,
svačina, středa. Včera byl příliš rozčilený, aby něco takového udělal.
Těsně Před dobou k svačině se ozvalo pronikavé zařinčení domovního
zvonku, a vtom si vzpomněl! Honem běžel postavit na čaj,
připravil druhý šálek s podšálkem, pár koláčů navíc a běžel otevřít.
„Promiňte, že jsem vás nechal čekat,“ měl už na jazyku, ale najednou
si uvědomil, že to vůbec není Gandalf. Byl to nějaký trpaslík s
modrým plnovousem zastrčeným za zlatý opasek a s velice jasnýma
očima pod tmavozelenou kapucí. Jakmile se dveře otevřely, vrazil
dovnitř, jako by byl očekáván.
Pověsil si plášť s kapucí na nejbližší věšák a s hlubokou poklonou
se představil: „Dvalin k vašim službám!“

- 9 -
„Bilbo Pytlík k vašim!“ odpověděl hobit, příliš překvapený, než
aby se pro tu chvíli na něco ptal. Když nastalé ticho začalo být tísnivé,
dodal: „Zrovna se chystám posvačit, pojďte prosím dál a vezměte si
něco se mnou.“ Znělo to možná trochu škrobeně, ale myslel to vlídně.
Co byste taky dělali vy, kdyby k vám přišel nepozvaný trpaslík a pověsil
si vám věci v předsíni beze slůvka vysvětlení?
Neseděli u stolu dlouho, vlastně sotva načali třetí koláč, když
zvonek zařinčel ještě hlasitěji.
„Promiňte,“ omluvil se pobit a odebral se ke dveřím.
„Tak konečně jste tady!“ chystal se tentokrát uvítat Gandalfa.
Ale Gandalf to nebyl. Místo něho stál na prahu velice staře vypadající
trpaslík s bílým plnovousem a v šarlatové kapuci. I ten se okamžitě po
otevření dveří vhrnul dovnitř, jako by byl pozván.
„Vidím, že se už začínají scházet,“ poznamenal, když zahlédl
Dvalinovu pověšenou zelenou kapuci. Pověsil vedle ní svoji červenou
a s rukou položenou na prsa prohlásil: „Balin k vašim službám!“
„Díky!“ zalapal Bilbo po dechu. Nebyla to sice patřičná odpověď,
ale poznámka, že se už začínají scházet, ho zle vyvedla z míry.
Měl rád návštěvy, ale rád je znal předem a dával přednost tomu, zvát
si je sám. Napadla ho strašná myšlenka, že možná bude málo koláčů, a
v tom případě že se na něho jako na hostitele - znal svou povinnost a
lpěl na ní, jakkoli byla bolestná - možná nedostane.
„Pojďte dál a vypijte si trochu čaje!“ vypravil ze sebe konečně,
když se zhluboka nadechl.
„Kapka piva by mi byla milejší, jestli vám to nevadí, vzácný pane,“
opáčil Balin s bílým plnovousem. „Ale koláč bych si dal - nejradši
makový, jestli nějaký máte.“
„Spoustu!“ vyhrkl Bilbo k svému vlastnímu překvapení a vzápětí
si uvědomil, že spěchá do sklepa, aby načepoval žejdlík piva, a do
spižírny pro dva krásné kulaté makové koláče, které si to odpoledne
upekl, aby měl co na zub po večeři.
Když se vrátil, Balin s Dvalinem si povídali u stolu jako staří
kamarádi (ve skutečnosti byli bratři). Bilbo před ně s žuchnutím postavil
pivo a koláče, a vtom znovu halasně zařinčel zvonek a pak ještě
jednou.
„Tentokrát je to jistě Gandalf,“ pomyslel si, když supěl chodbou.
Ale nebyl to Gandalf. Byli to další dva trpaslíci, oba v modrých kapucích,
se stříbrnými opasky, se žlutými plnovousy, a každý z nich nesl

- 10 -
vak nářadí a rýč. Hupli dovnitř, sotva se dveře začaly otevírat - Bilba
to už ani nepřekvapilo.
„Co pro vás mohu udělat, páni trpaslíci?“ zeptal se.
„Kili k vašim službám!“ řekl jeden. „A Fili!“ dodal druhý a oba s
rozmachem smekli modré kapuce a poklonili se.
„K vašim službám a k službám vaší rodiny!“ odpověděl Bilbo,
který si tentokrát připomněl své dobré způsoby.
„Dvalin a Balin jsou už tady, jak vidím,“poznamenal Kili. „No,
pojďme dál do houfu!“
„Do houfu!“ pomyslel si pan Pytlík. „To slovo se mi nelíbí.
Opravdu se musím na chvilku posadit, sebrat se a napít.“ Sotva si jednou
lokl - v koutku, zatímco čtyři trpaslíci se usadili kolem stolu a dali
se do řeči o dolování, o zlatě, o potížích se skřety, o loupežném řádění
draků a o spoustě dalších věcí, kterým hobit nerozuměl a ani jim rozumět
nechtěl, poněvadž až příliš zaváněly dobrodružstvím, - když
cinglingicink -, zvonek se rozhlaholil znovu, jako by nějaký malý hobití
uličník pokoušel utrhnout jeho rukojeti.
„Někdo je u dveří!“ prohlásil a zděšeně zamrkal.
„Aspoň čtyři, podle toho zvonění,“ poznamenal Fili. „Ostatně
jsme je zdálky zahlédli přicházet za námi.“
Chudák malý hobit se posadil v předsíni, sevřel si hlavu do dlaní
a uvažoval, co se to vlastně stalo a co se ještě stane, a jestli všichni
zůstanou na večeři. Pak zvonek zařinčel ještě hlasitěji než dosud, a on
se musel rozběhnout k domovním dveřím. Přece jenom nebyli čtyři -
bylo jich PĚT. Další trpaslík dorazil, zatímco pan Pytlík uvažoval v
předsíni. Sotva otočil knoflíkem kliky, už byli všichni uvnitř, klaněli
se a jeden po druhém prohlašoval „k vašim službám“. Dori, Nori, Ori,
Oin a Gloin se jmenovali, a brzy visely na věšácích dvě purpurové
kapuce, jedna šedivá, jedna hnědá a jedna bílá, a trpaslíci mašírovali
se širokýma rukama zastrčenýma za zlaté a stříbrné opasky, aby se
přidali k ostatním. Už jich byl celý houf, bezmála tlačenice. Někteří se
dožadovali světlého piva, jiní ležáku a jeden kávy, a všichni volali po
koláčcích, takže hobit měl hezkou chvíli plné ruce práce.
Na plotýnce v krbu už stál veliký hrnec kávy, po makových koláčích
se jen zaprášilo a trpaslíci se právě pouštěli do mísy vdolečků
mazaných máslem, když se ozvalo - hlasité zabušení. Ne zazvonění,
ale tvrdé ratata na hobitovy krásné zelené dveře. Někdo do nich mlátil
holí!

- 11 -
Bilbo pospíchal chodbou, hrozně rozčilený a naprosto zmatený a
vyvedený z míry - takovouhle nepříjemnou středu ještě nezažil. Otevřel
dveře trhnutím, a všichni vpadli dovnitř, jeden přes druhého. Další
trpaslíci, další čtyři! A za nimi stál Gandalf, opíral se o svou hůl a
smál se. Pořádně hobitovy krásné dveře otloukl - a odstranil tím mimochodem
tajné znamení, které do nich vyryl předešlé ráno.
„Dávejte přece pozor!“ napomenul hobita. „To přece není váš
způsob, Bilbo, nechat přátele čekat na prahu a pak otevřít, jako když
vystřelíte ze špuntovky! Dovolte, abych vám představil Bifura, Bofura,
Bombura a zejména Thorina!“
„K vašim službám,“ uklonili se po řadě Bifur, Bofur a Bombur.
Pak si pověsili dvě žluté kapuce, jednu světle zelenou a taky jednu
blankytně modrou s dlouhým stříbrným střapcem. Ta poslední patřila
Thorinovi, ohromně důležitému trpaslíkovi - vždyť to vlastně nebyl
nikdo jiný než sám velký Thorin Pavéza a nijak se mu nelíbilo, že se
natáhl na Bilbově prahu s Bifurem, Bofurem a Bomburem v kupě nad
sebou. Také proto, že Bombur byl nesmírně tlustý a těžký. Thorin se
skutečně zachoval velice povýšeně a neřekl nic o službách, ale chudák
pan Pytlík opakoval tolikrát, jak ho to mrzí, že Thorin konečně zabručel:
„Prosím vás, nemluvte už o tom,“ a přestal se mračit.
„Tak jsme tady všichni!“ poznamenal Gandalf a rozhlédl se po
řadě třinácti kapucí - parádních odpínacích kapucí do společnosti - a
po svém vlastním klobouku, které visely na kolících věšáků. „Pěkně
veselá sešlost. Doufám, že pro ty, kdo přišli později, zbylo něco k jídlu
a k pití! Co je to? haj! Ne, pěkně děkuju. Já bych si dal kapku červeného
vína.“
„Já taky,“ přidal se Thorin.
„A malinový džem a jablkový dort,“ ozval se Bifur.
„A hrozinkovou paštiku se sýrem,“ objednal si Bofur.
„A vepřovou paštiku se salátem,“ dodal Bombur.
„A víc koláčů - a piva - a kávy, jestli vám to nevadí!“ volali
ostatní trpaslíci dveřmi.
„Usmažte pár vajec, buďte tak hodný!“ křikl za ním Gandalf,
když hobit pajdal ke spižírnám. „A přineste rovnou studené kuře a
nakládanou zeleninu!“
„Zdá se, že ví o mých zásobách zrovna tak dobře jako já sám!“
pomyslel si pan Pytlík, který z toho byl úplně perplex a začal si klást
otázku, jestli se mu nějaké ohavné dobrodružství nevloudilo přímo do

- 12 -
domu. Než naložil na velké podnosy všechny ty láhve a mísy a vidličky
a nože a sklenice a talíře a lžíce, byl z toho celý do červena rozpálený
a dopálený.
„Hrom aby do těch zatracepených trpaslíků!“ ulevil si nahlas.
„Proč mi nepřijdou pomoct?“ A ejhle! V kuchyňských dveřích stál
Balin s Dvalinem a za nimi Fili a Kili, a než by řekl švec, už si to odšupačili
s podnosy a se dvěma malými stolky do obývacího pokoje a
znovu všechno prostřeli.
Gandalf seděl v čele společnosti se třinácti trpaslíky kolem dokola
a Bilbo se krčil na šamrličce u krbu, oždiboval suchar (chuť k jídlu
ho docela přešla) a snažil se tvářit, jako by všechno bylo docela normální
a vůbec nic nezavánělo dobrodružstvím. Trpaslíci jedli a jedli a
mluvili a mluvili a čas utíkal. Nakonec odstrčili židle od stolu a Bilbo
vykročil, aby sklidil talíře a sklenice.
„Předpokládám, že všichni zůstanete na večeři?“ nadhodil tím
nejzdvořilejším, ale nenaléhavým tónem.
„Samozřejmě!“ přikývl Thorin. „A potom. K vyřízení naší záležitosti
se tak hned nedostaneme, a napřed potřebujeme trochu hudby.
A teď sklidit ze stolu!“
Načež dvanáct trpaslíků - ne Thorin, ten byl příliš důležitý a zůstal
sedět v rozhovoru s Gandalfem vyskočilo a nakupilo všechno nádobí
na vysoké hromady. A už se s ním hrnuli ven, ani nečekali na
podnosy, balancovali v každé ruce sloupce talířů s lahví na vršku, zatímco
hobit se rozběhl za nimi a téměř kvičel strachy: „Prosím vás,
opatrně!“ a „Prosím vás, neobtěžujte se! Já radši sám!“ Ale trpaslíci se
jenom dali do zpěvu:
Rozbij talíř, třískni flaší!
Zlámej rukojeti lžic!
To pan Pytlík těžko snáší
sklenkou křápni ještě víc!
Propal ubrus, jenom směle!
Vylej mlíko ve spíži!
Kosti vysyp u postele!
Víno cákni do díží!

- 13 -
Šálky házej do moždíře,
pak je roztluč palicí!
Když nestačíš na talíře,
koulej s nimi světnicí!
To pan Pytlík těžko snáší!
Proto opatrně, braši!
Samozřejmě že žádnou takovou ohavnost neprovedli, a všechno
bylo bleskově umyto a bezpečně uloženo, zatímco hobit se točil uprostřed
kuchyně a snažil se postřehnout, co vlastně dělají. Potom se vrátili
zpátky a našli Thorina s nohama na mřížce před krbem, jak kouří
fajfku. Vyfukoval ty nejohromnější kroužky kouře, a kam který poslal,
tam kroužek letěl, - komínem nahoru nebo za hodiny na krbové římse
nebo pod stůl nebo se točil po stropě, ale ať letěl kam letěl, nikdy nebyl
dost rychlý, aby unikl Gandalfovi. Puk! poslal čaroděj menší kouřový
kroužek ze své krátké hliněné dýmky rovnou skrz každý kroužek
Thorinův. Pak Gandalfův kroužek vždycky zezelenal, vrátil se a vznášel
se nad čarodějovou hlavou. Měl jich už kolem sebe celý oblak, v
zšeřelém světle mu propůjčovaly zvláštní a magické vzezření. Bilbo
stál tiše a pozoroval - miloval kouřové kroužky - a pak ho polil stud,
když si vzpomněl, jak byl včera ráno pyšný na své kroužky, které posílal
po větru přes Kopec.
„A teď trochu hudby!“ řekl Thorin. „Přineste si nástroje!“
Kili a Fili spěchali ke svým vakům a vrátili se s malými housličkami;
Dori, Nori a Ori vytáhli odněkud z kazajek flétny; Bombur přinesl
z předsíně bubínek a Bifur s Bofurem vyšli rovněž a přišli zpátky
s klarinety, které nechali ve stojanu mezi vycházkovými holemi. Dvalin
a Balin se ozvali: „Promiňte, my své nástroje nechali na zápraží.“
„Tak přineste i můj!“ vyzval je Thorin. Vrátili se s violami velkými
jako oni sami a s Thorinovou harfou zabalenou do zeleného sukna.
Byla to nádherná zlatá harfa, a když Thorin sáhl do strun, ozvala se
hudba, tak náhle a tak líbezně, že Bilbo zapomněl na všechno ostatní a
byl stržen do temných krajů pod podivnými lunami, daleko za Vodou
a ohromně daleko od své hobití nory pod Kopcem.
Okénkem, které vedlo na svah Kopce, vnikala dovnitř tma; oheň
v krbu plápolal - byl duben - a trpaslíci pořád hráli, zatímco stín Gandalfova
Vlnovousu poskakoval do taktu na stěně.

- 14 -
Tma zaplavila celou místnost, oheň dohořel a stíny se vytratily, a
trpaslíci pořád ještě hráli. A najednou jeden a pak další začali při hraní
zpívat, hlubokými hrdelními hlasy trpaslíků v hlubokých prostorách
jejich dávných domovů, a takhle zněl úryvek jejich písně, jestli se dá
mluvit o jejich písni bez doprovodu nástrojů:
Dřív nežli vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
hledat své zlato kouzelné.
Znal naše kouzla zemský klín,
když rod náš v třesku kovadlin
kul klenoty a temnoty
zaháněl v slujích, kde spal stín.
A mnohý elf i dávný král
měl od nás meč, co zářně plál,
když tě náš um těm vladařům
do jilců oheň včaroval.
Dali jsme stříbru hvězdný třpyt,
korunám zlatým slunce svit
tu krásu krás a skvělý jas
jsme předli z drátků jako nit.
Dřív nežli vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
pro svoje zlato ztracené.
A co jsme měli pohárů
a zlaté harfy postaru,
jenže náš zpěv člověk či elf
neslýchal z hlubin, ani hru.
Sosny se s nářkem prohnuly,
zlé vichry nocí vanuly,

- 15 -
les rázem vzplál a plápolal
tak jako tisíc fakulí.
Zvon v údolí bil na poplach
a lidem zbělil tváře strach,
když dračí spár hůř nežli žár
jim pohřbil město v sutinách.
Dýmala hora pod lunou
v tu chvíli pro nás osudnou,
každý se hnal, než drak ho sklál
pod svými drápy, pod lunou.
Dřív nežli vzejde slunce svit,
přes chmurný, mlžný horský štít
jdem do hlubin, kde vládne stín,
mu harfy své i zlato vzít!
Když tak zpívali, hobit pocítil, jak se v něm probouzí láska ke
krásným věcem, vytvořeným rukama a zkušeností a kouzly, prudká a
žárlivá láska, touha prýštící ze srdce trpaslíků. Pak se v něm ozvalo
cosi bralovského a on pocítil přání jít se podívat na ty veliké hory a
uslyšet šumění borů a hukot vodopádů a prozkoumat jeskyně a nosit
meč místo vycházkové hole. Vykoukl z okna. Na temné obloze nad
stromy zářily hvězdy. Připomněly mu drahokamy trpaslíků, třpytící se
v temných slujích. V lese za Vodou náhle vyskočil plamen - někdo
tam patrně zapálil oheň a hobit si představil pustošící draky, jak se
usazují na jeho poklidném Kopci a rozněcují tam požár. Otřásl se a
náramně rychle z něho byl zase obyčejný pan Pytlík ze Dna pytle pod
Kopcem.
Vstal celý rozklepaný. Ani se mu moc nechtělo dojít pro lampu,
daleko spíš měl chuť tvářit se, že pro ni jde, ale schovat se za pivní
sudy ve sklepě a nevylézt odtamtud, dokud všichni trpaslíci neodtáhnou.
Najednou si uvědomil, že hudba i zpěv utichly a že se na něj
všichni dívají s očima svítícíma ve tmě.
„Kam jdete?“ ozval se Thorin tónem, který jako by naznačoval,
že uhodl obě protichůdné hobitovy myšlenky.
„Co takhle trochu světla?“ opáčil Bilbo omluvně.

- 16 -
„My máme rádi tmu,“ odpověděli trpaslíci. „Tmu pro temné záležitosti!
Do svítání zbývá ještě spousta hodin.“
„Samozřejmě!“ souhlasil Bilbo a honem se zase posadil. Jenomže
minul šamrličku, dosedl na mřížku před ohništěm a s rachotem porazil
pohrabáč a lopatku.
„Pst!“ okřikl ho Gandalf. „Poslechněme si Thorina!“ A Thorin
začal takhle:
„Gandalfe, trpaslíci a pane Pytlíku! Sešli jsme se dnes v domě
našeho přítele a spoluspiklence, zde přítomného znamenitého a odvážného
hobita - kéž mu nikdy nevylíná srst na prstech u nohou a
všechna chvála jeho vínu i pivu! -“ Odmlčel se, aby se nadechl a poslechl
si zdvořilou odpověď hobitovu, ale chudák Bilbo Pytlík žádné
poklony nevnímal, mlel ústy na protest proti tomu, že byl označen za
odvážného, a co hůř, za spoluspiklence, jenomže jimi mlel naprázdno
a nevydal ze sebe ani hlásku, tak byl perplex. Thorin tedy pokračoval:
„Sešli jsme se, abychom prodiskutovali své plány, své možnosti,
prostředky, záměry a opatření. Brzy, ještě před úsvitem, se vydáme na
dalekou cestu, ze které se snad někteří z nás a možná nikdo z nás (s
výjimkou našeho přítele a rádce, důvtipného čaroděje Gandalfa) už
víckrát nevrátí. Je to slavnostně vážný okamžik. Předpokládám, že
všichni víme, jaký je náš cíl. Našemu váženému panu Pytlíkovi a snad
i několika mladším trpaslíkům (domnívám se, že budu mít pravdu,
když jmenuji například Kiliho a Filiho) bude patrně třeba přesnou
momentální situaci stručně objasnit -“
To byl Thorinův styl. Byl to důležitý trpaslík. Kdyby ho nechali,
byl by pravděpodobně pokračoval tímhle způsobem, dokud by nezůstal
bez dechu, a neřekl by nikomu nic víc, než co už každý věděl.
Jenomže byl hrubě přerušen. Chudák Bilbo to už nevydržel. Když
slyšel, že se snad už víckrát nevrátí, pocítil, že se v něm rodí vřísknutí,
které z něho vzápětí vyrazilo jako hvizd lokomotivy vyjíždějící z tunelu.
Všichni trpaslíci vyskočili a převrhli stůl. Gandalf vyčaroval na
konci své kouzelné hole modré světlo a v jeho prskavkovité záři bylo
vidět chudáka malého hobita, jak klečí na koberečku před krbem a
třese se jako roztékající se rosol. Pak se skácel jak široký tak dlouhý
na podlahu, znovu a znovu vykřikoval: „Uhodil blesk! Uhodil blesk!“
a víc z něho dlouhou dobu nedostali. Vzali ho tedy a odklidili ho na
pohovku do salónku se sklenkou u lokte a vrátili se ke svým temným
záležitostem.

- 17 -
„Nervózní chlapíček,“ poznamenal Gandalf, když se znovu usadili.
„Občas ho to takhle divně popadne, ale je opravdu jeden z nejlepších,
jeden z nejlepších - zuřivý jako drak, když jde do tuhého.“
Jestli jste někdy viděli draka, když šlo do tuhého, je vám jistě
jasné, že to byla jenom poetická nadsázka, pokud se to týkalo jakéhokoli
hobita, dokonce i praprastrýce starého Brala, totiž Bučivoje, který
byl tak obrovský (na hobita), že mohl jezdit na koni. Ten napadl šiky
skřetů z Kouzelné hory v bitvě na Zeleném poli a urazil jejich králi
Golfimbulovi dřevěnou palicí hlavu. Proletěla sto kroků vzduchem a
zapadla do králičí nory, a tak byla zároveň vyhrána bitva a vynalezena
hra, nazývaná od té doby golf.
Zatím však se křehčí Bučivojův potomek vzpamatovával v salónku.
Po nějaké chvíli a po loku ze sklenky se nervózně připlížil ke
dveřím do obývacího pokoje. A tam uslyšel, co právě říká Gloin:
„Hrm!“ (Nebo nějaké víceméně podobné odfrknutí.) „Myslíte, že se
osvědčí? Je sice hezké, že Gandalf mluví o zuřivosti tohohle hobita,
ale jedno takové zavřísknutí v okamžiku vzrušení by stačilo probudit
draka a všechny jeho příbuzné a zahubit celou naši partu. Mně se zdá,
že to znělo spíš jako strach než vzrušení. Kdyby vlastně nebylo toho
znamení na dveřích, byl bych si určitě myslel, že jsme na špatné adrese.
Začal jsem o něm pochybovat, hned jak jsem toho chlapíčka viděl,
jak poskakuje a odfukuje na prahu. Vypadá spíš jako hokynář než jako
lupič!“
V tom okamžiku pan Pytlík otočil knoflíkem kliky a vešel dovnitř.
Bralovské dědictví převážilo. Najednou pocítil, že by se zřekl
spánku i snídaně, jen aby byl pokládán za zuřivého. A ten chlapíček,
co poskakoval na prahu, ho málem opravdu rozzuřil. Jeho pytlíkovské
dědictví se od té doby mnohokrát ozvalo a zalitovalo, co nyní podnikl,
a mnohokrát si potom opakoval: „Bilbo, byl jsi blázen; sám ses do
toho hrnul a namočil ses.“
„Pardon,“ ozval se teď, „zaslechl jsem, co tady říkáte. Netvrdím,
že chápu, o čem mluvíte, ani vaši zmínku o lupičích, ale myslím, že
mě podle všeho“ (to považoval za projev své důstojnosti) „pokládáte
za budižkničemu. Ukážu vám, že nemám žádné znamení na dveřích -
před týdnem byly čerstvě nalakované -, a jsem si naprosto jistý, že jste
na špatné adrese. Začal jsem o vás pochybovat, hned jak jsem na prahu
uviděl ty vaše komické obličeje. Ale beru to, jako by bylo všechno
v pořádku. Řekněte mi, co mám udělat, a já to zkusím, i kdybych se

- 18 -
odtud měl vypravit na nejdálnější východ a bojovat proti divokým
drakodlakům na Poslední poušti. Můj prapraprastrýc byl Bučivoj Bral
a -“
„Jistě, jistě, ale to už bylo dávno,“ namítl Gloin. „Já mluvil o
vás. A ujišťuji vás, že na domovních dveřích znamení máte - obvyklé
znamení v tomto řemesle, nebo aspoň bývalo obvyklé. Lupič hledá
dobrou práci, hodně vzrušení a přiměřenou odměnu, tak se to znamení
zpravidla čte. Jestli chcete, můžete místo lupič říct zkušený hledač
pokladů. Někteří to tak říkají. Nám je to docela jedno. Gandalf nám
pověděl, že v těchto místech bydlí někdo, kdo právě takovou práci
hledá, a že nám tady sjednal setkání tuhle středu při svačině.“
„Samozřejmě že tady takové znamení je,“ prohlásil Gandalf.
„Sám jsem je udělal. A z dobrého důvodu. Chtěli jste, abych vám našel
čtrnáctého člena pro vaši výpravu, a já vybral pana Pytlíka. Jen ať
někdo řekne, že jsem vybral toho nepravého či nepravou adresu, a
můžete si zůstat ve třinácti se vší smůlou, co vám to přinese, nebo se
vrátit ke kopání uhlí.“
Zaškaredil se na Gloina tak zlostně, že se trpaslík schoulil na židli,
a když pak otevřel ústa Bilbo, aby se na něco zeptal, zamračil se
čaroděj i na něho a vystrčil huňaté obočí, až Bilbo sklapl a zůstal zticha.
„Tak je to v pořádku,“ souhlasil Gandalf. „A teď už dost hádek!
Vybral jsem pana Pytlíka, a to vám všem musí stačit. Když říkám, že
je lupič, tak je lupič, nebo z něj lupič bude, až přijde čas. Je v něm
daleko víc, než byste řekli, a o hodně víc, než tuší on sám. Možná (aspoň
myslím) že mi ještě všichni poděkujete. A teď, Bilbo, přineste
lampu, chlapče, a trochu si na tu naši věc posvítíme.“
Ve světle velké lampy s červeným stínítkem rozložil na stole list
pergamenu jako nějakou mapu.
„To kreslil Thror, váš děd, Thorine,“ odpověděl na vzrušené
otázky trpaslíků. „Je to plán Hory.“
„Nezdá se mi, že by nám byl moc platný,“ řekl Thorin zklamaně,
když plán přeletěl pohledem. „Pamatuju se na Horu docela dobře i na
kraje kolem ní. A vím, kde je Temný hvozd i Zvadlé vřesoviště, na
kterém se rozplemeňují velcí draci.“
„Nad Horou je drak nakreslený červeně,“ poznamenal Balin, „ale
najdeme ho docela snadno i bez toho, jestli se tam vůbec dostaneme.“
„Jedné věci jste si nevšimli,“ upozornil čaroděj, „totiž skrytého
vchodu. Vidíte ten runový nápis na západní straně a tu ruku, která od

- 19 -
něho ukazuje k ostatním runám? Tam vede tajná cesta k dolním síním.“
„Kdysi třeba tajná byla,“ namítl Thorin, „ale jak můžeme vědět,
jestli tajná zůstala? Starý Šmak tam žije už dost dlouho, aby všechny
ty jeskyně prozkoumal.“
„Možná, jenže tímhle vchodem se za celá ta léta nemohl dostat“
„Proč?“
„Protože je ten vchod příliš malý. ,Dveře pět stop vysoké a tři
mohou projít vedle sebe,‘ říkají runy, ale Šmak by takovým otvorem
neprolezl, ani dokud byl ještě mladý drak, a rozhodně už ne potom, co
sežral tolik trpaslíků i lidí z Dolu.“
„Mně to připadá jako náramně velký vchod,“ vykvikl Bilbo (který
neměl žádnou zkušenost s draky a znal jenom hobití nory). Začalo
se ho znovu zmocňovat vzrušení a zájem, takže zapomněl držet jazyk
za zuby. Miloval mapy a v předsíni měl viset jednu velikou mapu kraje,
na které si červeným inkoustem vyznačil všechny své oblíbené
procházky. „Jak by se takové ohromné dveře daly utajit před kýmkoli
venku, natožpak před drakem?“ zeptal se. Nezapomínejte, že byl jenom
maličký hobit.
„Spoustou způsobů,“ odpověděl Gandalf. „Ale jak byly zamaskované
tyhle, to se nedovíme, dokud se tam sami nepodíváme. Z toho,
co je napsáno tady na té mapě, bych hádal, že když jsou ty dveře zavřené,
vypadají docela stejně jako úbočí Hory. To je přece běžná metoda
trpaslíků - nemám pravdu?“
„Naprostou pravdu,“ přisvědčil Thorin.
„Taky jsem se zapomněl zmínit,“ pokračoval Gandalf, „že k mapě
patří ještě klíč, malý a zvláštní klíček. Tady je!“ podal Thorinovi
klíč s dlouhým dříkem a složitým ozubím, vyrobený ze stříbra. „Dobře
si ho hlídejte!“

- 20 -
„To jistě udělám,“ odpověděl Thorin a připevnil si klíček na
jemný řetízek, který mu pod kazajkou visel kolem krku. „Teď to začíná
vypadat slibněji. Tyhle novinky změnily všechno k lepšímu. Zatím
jsme neměli dost jasnou představu, co si vlastně máme počít. Mysleli

- 21 -
jsme, že se pustíme na východ, co nejtišeji a nejopatrněji, jak to půjde,
až dojdeme k Dlouhému jezeru. A pak že začnou potíže -“
„Daleko dřív, jestli něco vím o cestách k Hoře,“ vpadl mu do řeči
Gandalf.
„Mohli bychom to vzít tudyhle podél Bystré řeky,“ pokračoval
Thorin, aniž čarodějově poznámce věnoval pozornost, „až ke zříceninám
Dolu - toho starého města v údolí ve stínu Hory. Ale nikomu z
nás se nelíbilo pomyšlení na Přední bránu. Řeka tamtudy protéká kolem
velkého útesu na jižním svahu Hory, a odtamtud taky často vychází
drak - až moc často jestli se nezměnil.“
„To by k ničemu nevedlo,“ poznamenal čaroděj, „kdyby s námi
nebyl nějaký chrabrý válečník nebo dokonce bohatýr. Snažil jsem se
nějakého sehnat, ale válečníci jsou zaneprázdněni vzájemnými boji v
dalekých zemích a bohatýři jsou tady v okolí vzácní nebo se prostě
nedají sehnat. Meče jsou tady většinou tupé, sekyry slouží leda ke
kácení stromů, štíty jako kolíbky nebo pokličky a draci jsou odtud
příjemně daleko (takže jsou tu legendární). Proto jsem se spokojil s
vloupáním - zvlášť když jsem si vzpomněl na ten boční vchod. A tady
je náš malý Bilbo Pytlík, lupič lupičů, vyvolený a vybraný. Takže teď
se do toho můžeme pustit a vymyslet si nějaký plán“
„Výborně,“ souhlasil Thorin, „jestli nám tady mistr lupič dá nějaké
podněty nebo návrhy,“ obrátil se s posměšnou zdvořilostí na Bilba.
„Napřed bych rád věděl trochu víc,“ odpověděl hobit, všecek
zmatený a trochu vnitřně roztřesený, ale dosud bralovsky rozhodnutý
ve věci pokračovat. „Myslím o tom zlatě, o drakovi a o tom všem, jak
se tam to zlato dostalo, komu patří atakdál.“
„Propána!“ podivil se Thorin. „Nemáte tady tu mapu? A neslyšel
jste naši píseň? A nemluvíme o tom všem už celé hodiny?“
„Stejně bych to rád všechno slyšel jasně a zřetelně,“ odpověděl
Bilbo paličatě, zatvářil se obchodnicky (což si obvykle rezervoval pro
lidi, kteří si od něho chtěli vypůjčit peníze) a vůbec se všemožně snažil
vypadat moudře a prozíravě a profesionálně, aby to odpovídalo
Gandalfovu doporučení. „Taky bych rád věděl, jak je to riskantní, co
bude s hotovými výlohami, kolik to zabere času, jak to bude s odměnou,
a tak vůbec -“ čímž myslel: „Co z toho budu mít? A vyjdu z toho
živý?“
„No prosím,“ přikývl Thorin. „Před dávnými časy, za mého děda

- 22 -
Throra, byla naše rodina vyhnána z dalekého severu a usadila se s celým
svým jměním a s nářadím tady v té Hoře na mapě. Kdysi předtím
ji objevil můj vzdálený předek Thrain Starý, ale tentokrát tam začali
kutat a prorážet tunely a rozšířili podzemní síně a dílny - a k tomu
myslím našli i spoustu zlata a hromadu drahokamů. V každém případě
nesmírně zbohatli a proslavili se, můj děd se znovu stal králem pod
Horou a byl ve velké vážnosti smrtelných lidí, kteří žili na jihu a postupně
osidlovali kraj podél Bystré řeky až do údolí ve stínu Hory.
Založili tam tenkrát veselé město Dol. Králové si posílali pro naše
kováře a i toho nejméně šikovného bohatě odměňovali. Otcové nás
prosili, abychom přijali jejich syny do učení, a štědře nám za to platili,
zvlášť v potravinách, s jejichž pěstováním či hledáním jsme se my
sami nikdy neobtěžovali. Vůbec to pro nás byly časy hojnosti, i ti nejchudší
z nás měli dost peněz na útratu i na půjčování a dost volného
času na výrobu krásných věcí jenom pro potěšení, a to ani nemluvím o
báječných kouzelných hračkách, jaké se už dnes ve světě nenajdou.
Tak se dědovy síně naplnily zbrojí a klenoty a řezbami a poháry, a
hračkářský trh v Dolu se stal divem celého severu.
To nepochybně přilákalo draka. Draci, abyste rozuměl, kradou
zlato a šperky lidem, elfům i trpaslíkům, kde na ně jenom přijdou, a
hlídají pak naloupenou kořist, dokud jsou naživu (což znamená prakticky
věčně, pokud je někdo nezabije), ale sami z ní nic nemají, ani z
toho posledního mosazného prstýnku. Vlastně ani nerozeznají dobrou
práci od špatné, třebaže obvykle dobře znají její běžnou tržní hodnotu,
a sami nic vyrobit nedokážou, dokonce ani spravit si uvolněnou šupinku
ve svém pancíři. Na severu v té době žila spousta draků a zlato
tam patrně bylo čím dál vzácnější, když trpaslíci utíkali na jih nebo
byli pobiti, a všeobecné zpustošení a zkáza způsobená draky byla čím
dál zoufalejší. Jistý obzvlášť hrabivý, silný a zlý drak se jmenoval
Šmak. Jednoho dne se vznesl do povětří a přiletěl na jih. Napřed jsme
slyšeli hukot, jako když se od severu žene uragán, a sosny na Hoře
praštěly a praskaly v té vichřici. Někteří trpaslíci, kteří byli náhodou
venku (já byl naštěstí jeden z nich - býval jsem tenkrát zamlada samé
dobrodružství, pořád jsem se toulal po kraji, a to mi ten den zachránilo
život), - zkrátka viděli jsme zdaleka, jak se drak usadil na naší Hoře a
chrlí plameny. Pak se pustil dolů po úbočí, a když se doplazil k lesům,
zachvátil je požár. V té době v Dolu vyzváněly všechny zvony a válečníci
sahali po zbraních. Trpaslíci pospíchali ven svou velkou brá

- 23 -
nou, ale tam na ně už drak čekal. Nikdo tamtudy neunikl. Řeka se vypařovala,
Dol zahalila mlha a drak je v té mlze pochytal a většinu válečníků
zahubil - obvyklá nešťastná historie, v těch dobách až příliš
častá. Potom se drak vrátil, vlezl Přední bránou dovnitř a vrhl se do
všech síní, průchodů a tunelů, štol, sklepení, paláců a chodeb. Po
tomhle útoku nezůstal uvnitř žádný z trpaslíků naživu a drak se zmocnil
všeho jejich bohatství. Pravděpodobně, jak už to mají draci ve
zvyku, nahrnul všechno na jednu velikou hromadu hluboko v jeskyni
a spí na ní jako v posteli. Později vždycky vylézal v noci velkou bránou,
pouštěl se do Dolu a odnášel odtamtud lidi, zvlášť panny, aby je
sežral, dokud město nebylo v troskách a všichni lidé nebyli mrtví nebo
neutekli. Co se tam děje teď, to určitě nevím, ale nezdá se mi, že
dneska někdo žije u Hory blíž než na vzdálenějším břehu Dlouhého
jezera.
Těch pár, co nás zůstalo venku v bezpečí, sedělo v úkrytu, naříkali
jsme a proklínali jsme Šmaka, a pak se k nám nečekaně připojil
můj otec a můj děd s ožehlými plnovousy. Tvářili se náramně ponuře,
ale skoro nemluvili. Když jsem se jich zeptal, jak se dostali ven, řekli
mi, abych držel jazyk za zuby, že se to jednou v patřičný čas dovím.
Pak jsme odtamtud odešli a museli jsme si vydělávat na živobytí v
různých krajích, jak nejlíp jsme mohli, často jsme museli klesnout až
k obyčejnému černému kovářství nebo dokonce ke kopání uhlí. Ale
nikdy jsme nezapomněli na svůj ukradený poklad. A dokonce i dnes,
kdy připouštím, že jsme si zase dost nahospodařili a nejsme na tom
tak špatně -“ Thorin pohladil zlatý řetízek, který měl kolem krku -
„pořád ho chceme dostat zpátky a uplatnit proti Šmakovi svoje kletby
- jestli na to budeme stačit.
Často jsem si lámal hlavu, jak se mému otci a dědovi podařilo
uniknout. Teď chápu, že museli znát nějaký tajný boční vchod, o kterém
věděli jen oni sami. Ale zřejmě pořídili tuhle mapu, a já bych teď
rád věděl, jak se jí zmocnil Gandalf, a proč se nedostala do rukou
mně, oprávněnému dědici.“
„Nijak jsem se jí ,nezmocnil‘,“ odpověděl čaroděj, „ale dostal
jsem ji. Jak víte, vašeho děda Throra zabil v morijských dolech skřet
Azog -“
„Kletbu na jeho jméno, to vím,“ přisvědčil Thorin.
„A váš otec Thrain se někam ztratil jednadvacátého dubna, minulý
čtvrtek to bylo právě sto let, a vy jste ho od té doby nikdy neviděl -“

- 24 -
„Pravda, pravda,“ přitakal Thorin.
„Tak tedy váš otec mi tuhle mapu svěřil, abych ji odevzdal vám,
a jestli jsem si pro to zvolil svůj vlastní čas a způsob, sotva mi to můžete
mít za zlé, když uvážíte, s jakými potížemi jsem vás vůbec našel.
Váš otec si už nepamatoval ani své vlastní jméno, když mi tuhle listinu
dával, a nikdy mi neřekl, jak se jmenujete vy; takže si celkem myslím,
že bych spíš zasloužil pochvalu a poděkování. Tady ji máte!“
podal mapu Thorinovi.
„Tomu nerozumím,“ zavrtěl hlavou Thorin a Bilbo už měl na jazyku
totéž. Takovéhle vysvětlení nic nevysvětlovalo.
„Váš děd,“ pokračoval čaroděj pomalu a ponuře, „dal mapu do
úschovy svému synovi, než se vydal do morijských dolů. Váš otec se
po smrti vašeho děda vypravil s mapou zkusit své štěstí, zažil spoustu
krajně nepříjemných dobrodružství, ale do blízkosti Hory se nikdy
nedostal. Nevím, jak se tam octl, ale našel jsem ho jako vězně v kobkách
Černého mága.“
„Co jste tam prosím vás dělal?“ zeptal se Thorin se zachvěním a
všichni trpaslíci se otřásli hrůzou.
„Na to se mě ani neptejte. Po něčem jsem pátral, jako obvykle, a
bylo to zatraceně nebezpečné pátrání. Dokonce i já, Gandalf, jsem jen
taktak unikl. Snažil jsem se vašeho otce zachránit, ale už bylo pozdě.
Blouznil úplně beze smyslů a skoro na všechno zapomněl, až na tu
mapu a na ten klíč.“
„Už dávno jsme si to vyřídili se skřety v Morii,“ poznamenal
Thorin. „Teď si musíme vzít na mušku Černého mága.“
„Nemluvte nesmysly! To je nepřítel, který se naprosto vymyká
síle všech trpaslíků dohromady, i kdyby se dali znovu sehnat ze všech
čtyř úhlů světa. Váš otec si nepřál nic jiného, než aby jeho syn uviděl
tuhle mapu a využil toho klíče. Drak a Hora jsou pro vás úkoly ažaž!“
„Slyšte, slyšte!“ ozval se Bilbo a náhodou to řekl nahlas.
„Co máme slyšet?“ obrátili se všichni náhle k němu a jeho to tak
zmátlo, že odpověděl: „Poslyšte, co vám chci povědět!“
„A copak to je?“ ptali se jeden přes druhého.
„Inu, řekl bych, že byste se měli vypravit na východ a pořádně se
tam rozhlédnout. Koneckonců tam vede ten boční vchod a i draci nejspíš
musí někdy spát. Když zůstanete sedět na prahu dost dlouho; jistě
vás tam něco napadne. A potom, abyste věděli, zdá se mi, že na jednu
noc jsme mluvili už dost dlouho, jestli mi dobře rozumíte. Co byste

- 25 -
říkali posteli, abyste ráno brzy vyrazili, a vůbec? Dám vám dobrou
snídani, než se vydáte na cestu.“
„Chcete snad říct, než se vydáme na cestu?“ namítl Thorin. „Nejste
snad lupič vy? A není sedění na prahu vaše práce, a to ani nemluvím
o tom, jak se tím vchodem dostaneme dovnitř? Ale souhlasím s
tou postelí a snídaní. Já bych chtěl před cestou šest vajec se šunkou;
ne naměkko, ale smažená, a pozor, ať je nerozmícháte!“
Když si i všichni ostatní objednali snídani, a ani nepoprosili (což
Bilba náramně dopálilo), všichni se zvedli. Hobit pro ně pro všechny
musel najít místo
a nastěhovat je do všech svých hostinských pokojů a ustlat jim
na křeslech a na pohovkách, než je všechny uložil a mohl si lehnout
do své vlastní postýlky, pořádně unavený a vůbec ne šťastný. O jedné
věci se pevně rozhodl: že se nebude obtěžovat s časným vstáváním a s
vařením té zatracené snídaně pro kdekoho druhého. Bralovský duch z
něho vyprchával a už si vůbec nebyl tak jistý, že se ráno vypraví na
nějakou cestu.
Když už ležel v posteli, slyšel Thorina, jak si v sousední parádní
ložnici pořád pobroukává:
Dřív nežli vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín
pro svoje zlato ztracené.
Bilbo usnul s těmihle slovy v uších a způsobilo mu to velice nepříjemné
sny. Když se probudil, byl už dávno bílý den.