- 56 -
Kapitola 5
Hádanky ve tmě
Když Bilbo otevřel oči, nevěděl, jestli je otevřel opravdu, protože
byla právě taková tma, jako když je měl zavřené. Nikdo nebyl nablízku.
Jenom si představte jeho leknutí! Nic neslyšel, nic neviděl a nic
nemohl nahmatat, leda kamenitou půdu pod sebou.
Pomaloučku se zvedl na všechny čtyři a tápal kolem sebe, až se
dotkl stěny tunelu, ale ani napravo ani nalevo nemohl nic najít, vůbec
nic, žádnou stopu po skřetech, žádnou stopu po trpaslících. Hlava mu
třeštila a vůbec si nebyl jistý ani o směru, kterým běželi, když spadl.
Pustil se nazdařbůh a ulezl tak kus cesty, až mu najednou přišlo pod
ruku cosi, co mu připadalo jako drobný prstýnek z chladného kovu,
ležící na podlaze tunelu. Znamenalo to bod obratu v jeho životní dráze,
ale o tom zatím neměl ani tušení. Strčil si prstýnek skoro bezmyšlenkovitě
do kapsy; rozhodně mu v té chvíli nepřipadal nijak k užitku.
Nelezl o moc dál, nýbrž sedl si na studenou zem a oddal se nadlouho
naprostému zoufalství. Představoval si, jak si doma ve své kuchyni
smaží vajíčka se slaninou cítil totiž v útrobách, že je nejvyšší čas, aby
něco snědl -, jenomže z toho byl ještě zoufalejší.
Nemohl přijít na nic, co by měl podniknout; ani na to, co se
vlastně stalo; proč ho přátelé opustili; a když ho už opustili, proč ho
nechytili skřetové; ba ani na to, proč ho tak bolí hlava. Po pravdě řečeno,
ležel hodně dlouho tiše v temném koutě, bez citu a bez vědomí.
Po nějakém čase zatápal po své fajfce. Nebyla rozbitá, a to už
něco znamenalo. Pak zatápal po svém váčku, našel v něm trochu tabáku,
a to znamenalo ještě víc. Potom zatápal po zápalkách, jenže nenašel
vůbec žádnou, a tím se jeho naděje docela zhroutily. Naštěstí pro
něho, jak si přiznal, když se konečně vzpamatoval. Bůhsámví, co by
takové škrtnutí sirkou a vůně tabákového kouře na něho poštvaly z
temných zákoutí toho strašného místa. Ale pro tu chvíli byl velice
zdrcený. Jenže když se při hledání zápalek hrabal ve všech kapsách a
celý se ohmatával, přišel mu do ruky jilec jeho mečíku - té dýky, kterou
si odnesl od zlobrů a na kterou úplně zapomněl; ani skřetové si jí
zřejmě nevšimli, protože ji nosil zastrčenou dovnitř kalhot.

- 57 -
Teď mečík vytasil. Matně mu zasvítil před očima. „Tak je to tedy
rovněž čepel vyrobená elfy,“ pomyslel si, „a skřeti nejsou sice moc
blízko, ale taky ne dost daleko.“
Ale nějak ho to utěšilo. Bylo přece skvělé mít po ruce čepel vyrobenou
v Gondolinu pro války se skřety, o kterých se zpívalo tolik
písní; a také si už všiml, jakým dojmem podobné zbraně zapůsobily na
skřety, když je náhle přepadli.
„Vrátit se?“ uvažoval. „To k ničemu není. Jít stranou? Nemožné.
Jít kupředu? Jedině to mi zbývá. Nuže, kupředu!“ Vstal tedy a dal se
do klusu s mečíkem napřaženým před sebe, jednou rukou tápal podél
stěny a srdce mu tlouklo ažaž.
Bilbo se rozhodně octl, jak se říká, v úzkých. Ale nesmíte zapomenout,
že to pro něj neznamenalo natolik v úzkých, jako by to znamenalo
pro vás či pro mne. Hobiti nejsou tak docela jako obyčejní
lidé, a třebaže jejich nory jsou útulné, veselé a náležitě větrané, docela
odlišné od skřetích tunelů, přece jen jsou na tunely daleko zvyklejší
než my a neztrácejí pod zemí tak snadno smysl pro orientaci - aspoň
ne tehdy, když se jim přestane motat natlučená hlava. Dovedou se také
pohybovat velice tiše, snadno se všude schovají, báječně se zotavují z
pádů a pohmožděnin a mají zásobu moudrosti a moudrých pořekadel,
která lidé většinou nikdy neslyšeli nebo na ně dávno zapomněli.
Ale stejně bych byl tenkrát nerad na místě pana Pytlíka. Tunel
jako by nebral konce. Bilbo věděl jenom to, že se pořád vytrvale svažuje
a zachovává týž směr, přes nějaký ten občasný zákrut či ohyb. Tu
a tam z něho odbočovaly postranní chodby, jak poznával podle třpytu
svého mečíku nebo jak je natápal rukou na stěně. Těch chodeb si nevšímal,
ledaže kolem nich zrychlil krok ze strachu před skřety nebo
před jinými zlověstnými tvory, kteří by z nich v jeho nejasných představách
mohli vylézt. Šel tak dál a dál a níž a níž, a stále nic neslyšel,
kromě občasného zavíření netopýrů kolem uší, což ho zpočátku
vždycky vyplašilo, ale pak se to opakovalo příliš často, než aby se o to
staral. Nevím, jak dlouho takhle pokračoval, nenáviděl každý další
krok, ale netroufal si zůstat stát, pořád dál a dál, až padal únavou. Připadalo
mu, že už prošel celým zítřkem do pozítřka a ještě dál.
Najednou bez jakéhokoli varovného znamení šlápl s cáknutím do
vody! Brr, byla studená jako led. Teď nastražil všechny smysly. Nevěděl,
jestli je to pouhá kaluž v cestě nebo břeh nějaké podzemní řeky
napříč chodbou či okraj nějakého hlubokého jezera v nitru skal. Mečík

- 58 -
už skoro nesvětélkoval. Bilbo zůstal stát, a když se napjatě zaposlouchal,
zaslechl kap kap kapek, krápajících z jakéhosi neviděného stropu
do vody pod ním, ale jinak se zřejmě neozývalo nic.
„Tak je to tedy kaluž nebo jezero, a ne podzemní řeka,“ pomyslel
si. Ale pořád ještě si netroufal přebrodit se. Plavat neuměl, a také si
představoval odporné slizké netvory s velikýma vyvalenýma slepýma
očima, jak sebou v té vodě mrskají. V jezerech a jezírkách v srdci hor
žijí podivné stvůry: ryby, jejichž předkové tam nějak připlavali před
bůhvíjak dávnými roky a nikdy nevyplavali ven, jejichž oči rostly a
narůstaly, jak se ryby snažily vidět ve tmě; a jsou tu ještě jiné nestvůry,
odpornější než ryby. I v tunelech a jeskyních, které si skřeti zřídili
pro sebe, žijí jiní tvorové skřetům neznámí, kteří se sem vplížili zvenčí,
aby tu číhali ve tmě. Některé z těch jeskyň také pocházejí z věků
před skřety, kteří je pouze rozšířili a spojili chodbami, zatímco původní
obyvatelé se dosud skrývají v zapadlých koutech a plíží se a čenichají
kolem.
Tady hluboko dole u temné vody žil starý Glum, drobný slizký
tvor. Nevím, odkud přišel, ani co byl vlastně zač. Byl Glum - tmavý
jako sama tma, až na dvě kulaté bledé oči ve vyzáblém obličeji. Měl
malý člun a v něm vesloval docela tiše sem a tam po jezeře, neboť to
bylo skutečně jezero, široké a hluboké a vražedně studené. Pádloval
svýma velkýma nohama, visícíma přes okraj člunu, ale nikdy nezčeřil
ani vlnku. Kdepak on. Vyhlížel svýma bledýma lampovitýma očima
slepé ryby, které lapal dlouhými prsty s rychlostí myšlenky. Měl rád i
maso. Skřeti mu chutnali, když se mu podařilo některého chytit, ale
dával si pozor, aby ho nikdy neobjevili. Jenom je škrtil zezadu, když
někdo z nich zabloudil sám dolů na břeh a Glum tam právě lovil. Stávalo
se to velice zřídka, protože skřeti tušili, že tam dole cosi nepříjemného
číhá, tam dole u samotných základů hory. Narazili na jezero
kdysi dávno, když razili tunel do hlubin, a zjistili, že dál se nedostanou.
Tam tedy končila jejich cesta tímhle směrem a neměli žádný důvod
chodit tam - ledaže je poslal Velký skřet. Někdy dostal laskominy
na rybu z jezera a někdy už neviděl rybu ani skřeta, kterého pro ni
poslal.
Skutečné bydliště měl Glum na slizkém skalním ostrůvku uprostřed
jezera. Teď pozoroval Bilba zdálky svýma bledýma očima jako
dvěma dalekohledy. Bilbo jeho vidět nemohl, ale Glum si dlouho lámal
hlavu nad Bilbem, poněvadž mu bylo zřejmé, že to vůbec není

- 59 -
skřet. Glum skočil do člunu a odrazil od ostrůvku, zatímco Bilbo seděl
na břehu úplně perplex a v koncích s další cestou i s rozumem. Najednou
se k němu přiblížil Glum a šeptem zašišlal:
„Štěstí je š námi, můj milášku! Počítám, že še dneš nabaštíme
nebo ši ašpoň pošmákneme, glum!“ A když řekl Blum, znělo to jako
jedno příšerné polknutí. Podle toho také dostal jméno, třebaže si sám
vždycky říkal „můj milášku“.
Hobit div nevyskočil z kůže, když mu ten šepot zazněl v uších, a
najednou uviděl, jak se na něj poulí bledé oči.
„Kdo jsi?“ zeptal se a napřáhl mečík před sebe.
„Co je ono, můj milášku?“ zašišlal Glum (který vždycky oslovoval
sám sebe, protože nikdy neměl příležitost mluvit s někým jiným).
Tohle právě přišel zjistit, poněvadž momentálně nebyl nijak zvlášť
hladový, jenom zvědavý; jinak by byl napřed chňapl a pak teprve šišlal.
„Jsem pan Bilbo Pytlík. Ztratil jsem trpaslíky a ztratil jsem čaroděje
a nevím, kde jsem; a ani to vědět nechci, jen když se dostanu odtud.“
„Co to drží v rušiškách?“ zajímal se Glum s pohledem na mečík,
který se mu nijak nelíbil.
„Meč, čepel vyrobenou v Gondolinu!“
„Ššš!“ zašišlal Glum a náhle byl samá zdvořilost. „Šnad abyšme
še tady pošadili a trošku ši š tím poklábošili, můj milášku? Šnad to má
rádo hádanky, šnad jo, ne?“ Usilovně se snažil vypadat přátelsky, alespoň
pro tu chvíli, než zjistí něco víc o tom meči i o hobitovi, jestli je
tu opravdu docela sám, jestli je dobrý k jídlu a jestli má Glum opravdu
hlad. Na nic jiného než na hádanky nemohl přijít. Dávat je a někdy je
uhadovat byla jediná hra, jakou kdy hrál s ostatními podivnými tvory,
zalezlými v děrách, před pradávnými časy, ještě než přišel o všechny
přátele, než byl vyhnán pryč, docela sám, a než zalezl sem hluboko
dolů, do tmy pod horami.
„Výborně,“ souhlasil Bilbo, který se usilovně snažil vyhovět, než
zjistí něco víc o tom tvorovi, jestli je tu docela sám, jestli je dravý
nebo hladový a jestli je to přítel skřetů.
„Vy se ptejte první,“ navrhl, poněvadž zatím neměl čas vymyslet
si nějakou hádanku.
A tak Glum zašišlal:
Kořeny má škryté v žemi, vypíná še nad jedlemi,

- 60 -
štoupá pořád výš a výš, ale růšt ji nevidíš.
„To je snadné!“ zvolal Bilbo. „Myslím, že je to hora.“
„Je to tak šnadné? Mušíme ši š tím dát šoutěž, můj milášku!
Když še milášek žeptá, a ono to neuhodne, tak to šníme, můj milášku.
Ještli še to žeptá náš, a my neuhodneme, tak tomu uděláme, co to bude
chtít, platí? Ukážeme tomu češtu ven, tak!“
„Platí,“ přikývl Bilbo, který si netroufal odporovat, a div si neztrhal
mozek, jak se snažil vymyslet si hádanku, která by ho zachránila
před snědením.
Třicet běloušů na rudé líše, napřed žvýkají,
potom dupají a pak stojí tiše.
To bylo všechno, na co dokázal přijít - pořád musel myslet jen na
jídlo. Byla to také pěkně stará hádanka, a Glum ji rozluštil právě tak
hravě jako vy.
„Ta je foušatá!“ zašišlal. „Zuby! Žuby, můj milášku, ale my jich
máme jen šešt!“ Pak vyrukoval se svou druhou hádankou:
Bež hlašu pláče, bež nehtů štípá,
bež nohou škáče, bež pyšků pípá.
„Momentíček!“ vykřikl Bilbo, který se dosud nezbavil nepříjemných
myšlenek na jídlo. Naštěstí už kdysi nějakou hodně podobnou
hádanku slyšel, a když se vzpamatoval, napadla ho odpověď. „Vítr!
Samozřejmě vítr!“ vyhrkl, a tak se zaradoval, že na místě vymyslel
další. „Tohle tomu hnusnému podzemnímu stvoření zamotá hlavu,“
pomyslel si.
K oku v tváři blankytné se točí v tváři zelené zas jiné oči.
První oko na to vece:
„Ty mi podobné jsou přece, jenže jsou to oči nižší
než já - oko v téhle výši.“
„Šš, šš, šš,“ zašišlal Glum. Byl už v podzemí hrozně dlouho a na
takovéhle věci zapomínal. Ale právě když Bilbo začínal doufat, že na
to ten mizera nepřijde, Glum v sobě vyburcoval prapradávné vzpomínky
z dob, kdy ještě žil se svou bábou v jedné díře v říčním břehu.
„Ššš, ššš, můj milášku,“ zaradoval se. „To je přece šlunce a pampelišky!“
Jenže takovéhle obyčejné nadzemní každodenní hádanky ho
zmáhaly. Také mu připomínaly časy, kdy nebýval tak osamělý a potměšilý
a odporný, a to ho vyvádělo z míry. A co víc, dostával z nich
hlad, takže tentokrát zkusil něco kapku těžšího a méně příjemného:

- 61 -
Není ji vidět, není ji cítit, není ji šlyšet, nejde ji chytit. Je ža hvěždami
a pod horami a vyplňuje práždné jámy. Byla tu předtím a přijde
pak a nakonec ti vytře žrak.
Naneštěstí pro Gluma Bilbo už kdysi něco podobného slyšel, a
odpověď ha něj civěla všude kolem: „Tma!“ odpověděl a nemusel se
ani poškrabat na hlavě nebo si nasadit myslicí čapku.
Bez klíče a víka schránka pokladní, a přece je zlatý poklad v ní,
vystřelil honem, aby získal čas na vymyšlení nějakého opravdu
těžkého hlavolamu. Sám tuhle hádanku považoval za fousatě starou a
snadnou, třebaže trochu pozměnil její slova. Jenže pro Gluma se z ní
vyklubal zapeklitý chyták. Šišlal si pro sebe, a přece jen nepřišel na
rozluštění, nadarmo šeptal a šumloval.
Po nějaké chvíli se Bilba zmocnila netrpělivost. „Tak co je to?“
vyjel si. „Není to čajník, ze kterého utíká pára, jak nejspíš myslíte,
když vydáváte takové zvuky.“
„Ať nám to dá šanci, můj milášku, šanci, šš, šš!“
„No tak,“ uhodil na něj Bilbo, když mu dával šanci dost dlouho,
„jaká je vaše odpověď?“
Ale Glum si náhle vzpomněl, jak kdysi dávno vybíral ptačí hnízda,
jak sedával pod říčním břehem a učil svou bábu vysávat - „Vajíško!“
zašišlal. „Vajíško je to!“ A pak dal hádanku sám:
Nemá plíce, přece dýchá, študená a věčně tichá,
věčně pije na švé ždraví v brnění, co nerežaví.
On si teď také myslel, že dal hádat něco hrozně lehkého, poněvadž
mu rozluštění pořád tanulo na mysli. Ale na nic lepšího si v tom
okamžiku nemohl vzpomenout, tak ho vyčerpala hádanka s vajíčkem.
A přece to byl hlavolam pro chudáka Bilba, který neměl nikdy nic
společného s vodou, když se jí mohl vyhnout. Řekl bych, že vy jste už
rozluštění uhodli, když si sedíte pohodlně doma a v myšlenkách vás
neruší nebezpečí, že budete snědeni. Bilbo seděl, párkrát si odkašlal,
ale nevypravil ze sebe hlásku.
Po chvíli si Glum začal rozkošnicky šišlat pro sebe:
„Bude nám to šmakovat, můj milášku? Je to šťavnaté? Dá še to
dobře chrouštat?“ A začal po Bilbovi ze tmy pošilhávat.
„Momentíček!“ zaprosil Bilbo všecek roztřesený. „Já vám prve
taky dal spoustu času!“
„Muší ši to pošpíšit, pošpíšit!“ naléhal Glum a začal vylézat z
člunu na břeh, aby se na Bilba vrhl. Ale když stoupl dlouhou nohou s

- 62 -
plovací blánou do vody, vyskočila z vody leknutím ryba a pleskla sebou
na nohu Bilbovi.
„Brr!“ otřásl se hobit. „Ta je studená a slizká!“ A tak přišel na
rozluštění. „Ryba! Ryba!“ vykřikl. „Je to ryba!“
Glum byl strašlivě zklamaný, ale Bilbo už vypálil další hádanku
tak rychle, jak jen dokázal, takže Glum musel zpátky do člunu a přemýšlet.
Beznožka leží na jednorožce, dvounožka sedí na třínožce,
čtyřnožka dostane zbytek.
Tahle hádanka nebyla nejvhodnější, jenže Bilbo neměl čas, aby
vymyslel něco těžšího. Za jiných okolností by možná dalo Glumovi
dost starostí rozlousknout ji, ale po řeči o rybě nebylo tak těžké domyslet
se, co je to ta „beznožka“, a ostatek byl snadný. „Ryba na stolku,
člověk u stolku sedí na stoličce a kočka dostane kosti,“ tak zní
samozřejmě odpověď a Glum na ni brzy přišel. Potom si pomyslel, že
je načase vytasit se s něčím drsným a drtivým. Tak tedy zašišlal:
Všechno žere, všechno še v něm žtrácí,
štromy, květy, žvířata i ptáci;
hryže kov i pláty ž ocele,
tvrdý kámen na prach šemele;
měšta rožvalí a krále školí, vyšokánšké hory švrhne do údolí.
Chudák Bilbo sice pochopil, že šišlavý Glum měl na mysli „krále
skolí“ a nikoli nějaké školení, ale stejně seděl ve tmě a marně si lámal
hlavu, který ze strašných obrů a lidožroutů, o jakých slýchal vyprávět,
by dokázal všechny tyhle věci. Měl pocit, že rozluštění tkví někde
docela jinde a že by na to měl přijít, jenže na nic nepřicházel. Dostal
strach, a to je pro myšlení zhouba.
Glum začal opět vylézat z člunu. Pleskl sebou do vody a pádloval
k břehu; Bilbo viděl jeho blížící se oči. Jazyk jako by mu zdřevěněl
v ústech, chtěl vykřiknout: „Dopřejte mi ještě čas! Dopřejte mi
čas!“ Ale dokázal jenom zapištět: „Čas! Čas!“
Zachránila ho pouhá šťastná náhoda. Poněvadž to bylo samozřejmě
správné rozluštění.
Glum byl znovu zklamaný a teď začínal dostávat vztek a hra ho
už otravovala. Dostal z ní taky pořádný hlad. Tentokrát se ani nevrátil
do člunu. Usadil se ve tmě vedle Bilba. To bylo hobitovi příšerně nepříjemné
a rozptylovalo mu to myšlenky.
„Muší to teď dát hádanku nám, můj milášku, jiště, jiště. Ještě

- 63 -
jednu hádanku, jiště,“ šišlal Glum.
Ale Bilbo prostě nedokázal na nic přijít, když to odporné studené
a mokré stvoření sedělo vedle něho, osahávalo ho a šťouchalo do něho.
Škrábal se na hlavě, štípal se, ale pořád nemohl nic vymyslet.
„Tak še náš to žeptalo! Žeptalo še!“ pobízel ho Glum.
Bilbo se štípal a pleskal, svíral svůj mečík, a dokonce si druhou
rukou zajel i do kapsy. Nahmátl tam prstýnek, který prve našel v
chodbě a pak na něj zapomněl.
„Co to mám v kapse?“ řekl nahlas. Promluvil sám k sobě, ale
Glum myslel, že je to hádanka, a strašně ho to rozčililo.
„To není fér!“ bránil se. „To přece není vůbec, ale vůbec fér,
když še náš to ptá, co to má ve švých ošklivých kapšiškách!“
Když Bilbo viděl, co se stalo, a když ho nenapadlo nic lepšího,
trval na své otázce. „Co to mám v kapse?“ opakoval hlasitěji.
„Ššš!“ zašišlal Glum. „Muší náš to nechat hádat třikrát, můj milášku,
třikrát!“
„No dobrá! Tak hádejte!“ souhlasil Bilbo.
„Rušišku!“ řekl Glum.
„Špatně,“ odsekl Bilbo, který naštěstí právě vytáhl ruku z kapsy.
„Hádejte znovu!“
„Ššš!“ rozčiloval se Glum čím dál víc. Myslel na všechny věci,
co nosil po kapsách sám: rybí kosti, skřetí zuby, vlhké škeble, kus
netopýřího křídla, ostrý kámen, na kterém si brousil tesáky, a jiné
ohavnosti. Snažil se představit si, co nosí v kapsách jiné bytosti.
„Nůž!“ vyhrkl konečně.
„Špatně!“ zajásal Bilbo, který svůj nůž před časem ztratil. „Poslední
pokus!“
Teď na tom byl Glum daleko hůř, než když mu Bilbo dal prve
hádanku s vajíčkem. Šišlal a šumloval, předkláněl se a zakláněl, pleskal
nohama o zem, kroutil se a svíjel, ale pořád si ještě netroufal promarnit
svou poslední příležitost.
„No tak!“ pobídl ho Bilbo. „Čekám!“ Snažil se, aby to znělo
směle a bodře, ale vůbec si nebyl jistý, jak hra skončí, jestli Glum
uhodne či ne.
„Čas vypršel!“ řekl konečně.
„Provázek - nebo nic!“ vyvřískl Glum, což nebylo tak docela fér
- hádat dvě věci najednou.
„Obojí špatně!“ vykřikl Bilbo, kterému spadl kámen ze srdce,

- 64 -
okamžitě vyskočil na nohy, opřel se zády o nejbližší stěnu a napřáhl
mečík. Věděl ovšem, že hra na hádanky je nesmírně dávná a posvátná,
takže i zkažení a zlí tvorové se při ní bojí podvádět. Cítil však, že na
tohle slizké stvoření není žádné spolehnutí, že splní slib, když se dostane
do úzkých. Každá záminka mu bude dobrá, aby z toho vyklouzlo.
A poslední otázka koneckonců nebyla pravá hádanka podle prastarých
pravidel.
Ale Glum ho aspoň hned nenapadl. Viděl mečík v Bilbově ruce.
Seděl nehybně, třásl se a šeptal si. Jenže Bilbo už nechtěl čekat.
„Tak co?“ ozval se. „Co váš slib? Chci odtud pryč. Musíte mi
ukázat cestu.“
„To že šme šlíbili, můj milášku? Ukážat tomu ošklivému Pytlíkovi
češtu ven? Jiště, jiště. Ale copak má v té kapšišce, he? Ani provážek,
milášku, ani nic. Kdepak! Glum!“
„To vás nemusí zajímat,“ odbyl ho Bilbo. „Slib je slib.“
„Vžteká še to, nemá to žádnou trpělivošt, milášku,“ šišlal Glum.
„Ale muší počkat, jiště, muší. Nemůžeme těmi tunely nahoru pošpíchat.
Napřed ši mušíme něco přinéšt, něco, co nám pomůže.“
„Tak rychle dělejte!“ pobídl ho Bilbo, kterému se ulevilo, že jde
Glum pryč. Myslel si, že se jen tak vymlouvá a nemíní se vrátit. O
čem to vlastně Glum mluvil? Co užitečného mohl schovávat ve tmě na
jezeře? Ale Bilbo se mýlil. Glum se mínil vrátit. Byl teď navztekaný a
hladový. A byl to bídný a zlý tvor a měl už svůj plán. Nedaleko měl
svůj ostrov, o kterém Bilbo neměl tušení, a ve své skrýši schovával
pár ubohých nicotností a jednu překrásnou, nádhernou a báječnou věcičku.
Měl tam jistý prsten, zlatý prsten, drahocenný prsten.
„Náš dárešek k naroženinám,“ šeptal si pro sebe, jako to dělával
často v těch nekonečných tmavých dnech. „Ten teďka potřebujeme,
jiště, ten potřebujeme!“ Potřeboval jej, poněvadž to byl kouzelný prsten,
a když jste si jej navlékli na prst, byli jste neviditelní; bylo vás
možno zahlédnout jen v plném slunečním světle, a to ještě jen podle
vašeho stínu, matného a roztřeseného.
„Náš dárešek k naroženinám! Doštali šme ho k naroženinám,
můj milášku!“ Tak si to říkal vždycky. Ale kdo ví, jak Glum k tomu
dárku přišel, kdysi před věky za starých časů, kdy ještě takových prstenů
bývalo na světě dost? Na to by snad nemohl odpovědět ani Pán,
který těmi prsteny vládl. Glum svůj prsten napřed nosil na prstě, dokud
ho nezačal tlačit; pak ho nosíval ve váčku na holém těle, dokud

- 65 -
mu prsten neodřel kůži; a teď jej obvykle skrýval v jedné skalní dutině
na svém ostrově a vždycky se na něj chodil dívat. A dosud si jej občas
navlékal, když už to bez prstenu nemohl vydržet, nebo když dostal
ukrutánský hlad a ryby se mu už zprotivily. V takových případech se
plížíval temnými chodbami a číhal na zbloudilé skřety. Odvažoval se
dokonce na místa, kde hořely pochodně, až z toho mžoural a pálily ho
oči, protože i tam byl v bezpečí. Ano, docela v bezpečí. Žádný skřet
ho neviděl, nikdo si ho nevšiml, teprve když ho Glum popadl za krk.
Ještě před několika hodinami měl svůj prsten na prstě a chytil malé
skřítě. Jak pištělo! Glumovi z něho zbylo ještě pár kostí na ohlodávání,
ale teď zatoužil po něčem šťavnatějším.
„Budeme docela v bežpečí, jiště,“ šeptal si. „Neuvidí náš to, že,
můj milášku? Kdepak. Neuvidí náš to a ten ošklivý mečík tomu nebude
k ničemu, šamožřejmě.“
Takovéhle černé myšlenky měl tedy za lubem, když najednou
uklouzl od Bilba, doplácal se k svému člunu a vyplul do tmy. Bilbo si
myslel, že ho slyší naposledy. Přesto ještě chvíli čekal, protože neměl
ani zdání, jak by odtud našel cestu sám.
Náhle uslyšel strašné zaskučení. Až mu z toho přeběhl mráz po
zádech. Glum ve tmě kvílel a proklínal, podle zvuku ne příliš daleko.
Byl na svém ostrově, šmátral sem a tam, hledal a pátral - ale nadarmo.
„Kde to máme? Kde to máme?“ slyšel ho Bilbo bědovat. „Žtratili
šme to, můj milášku, žtratili! Šakra, šakra, milášku, žtratili!“
„Co se děje?“ zavolal Bilbo. „Co že jste ztratil?“
„Nešmí še náš ptát!“ ječel Glum. „Do toho mu nic není, glum!
Žtratilo še to, glum, glum, glum!“
„Já jsem se taky ztratil!“ křikl Bilbo. „A chci se zase najít. Vyhrál
jsem naši hru a vy jste mi něco slíbil. Tak pojďte sem! Pojďte a
vyveďte mě odsud a pak si hledejte dál!“ Ať Glum naříkal sebežalostněji,
Bilbo ho nedokázal příliš litovat a měl dojem, že jestli Glum po
něčem touží tak úpěnlivě, nemůže to být nic dobrého. „Pojďte sem!“
vykřikl.
„Ne, ještě ne, milášku!“ odpověděl Glum. „Mušíme to hledat,
žtratilo še to, glum!“
„Vždy jste neuhodl mou poslední hádanku a něco jste mi slíbil!“
trval na svém Bilbo.
„Neuhodl hádanku!“ opakoval Glum. Pak to náhle ze tmy ostře
zašišlalo: „Co má v kapšiškách? Řeklo nám to! Muší nám to napřed

- 66 -
říct!“
Pokud Bilbo věděl, neměl žádný zvláštní důvod, aby mu to neřekl.
Glum se toho dovtípil rychleji než on; docela přirozeně, vždy na tu
jedinou věc myslel celé věky a věčně se bál, že mu ji někdo ukradne.
Ale Bilba ty průtahy dopalovaly. Koneckonců hru vyhrál přiměřeně
fér způsobem a strašně přitom riskoval. „Odpovědi se měly uhodnout,
ne se na ně doptávat!“ odsekl.
„Jenže to nebyla fér otážka,“ namítl Glum. „To nebyla pořádná
hádanka, milášku, kdepak“
„Jestli tedy jde o obyčejné otázky,“ opáčil Bilbo, „tak já se vás
zeptal první. Co jste ztratil? Odpovězte mi!“
„Co má v kapšiškách?“ Zašišlání se ozvalo hlasitěji a ostřeji, a
když se Bilbo zadíval tím směrem, uviděl k svému zděšení, jak se na
něho upírají dva světelné body. Glumovy oči se s narůstajícím podezřením
rozhořívaly bledými plamínky.
„Co jste ztratil?“ naléhal Bilbo.
Ale teď už Glumovy oči plály zeleným ohněm a rychle se blížily.
Glum byl zase ve člunu a divoce pádloval zpátky k temnému břehu a
srdce mu zaplavila taková zuřivost nad ztrátou a takové podezření, že
ho Bilbův mečík už neodstrašoval.
Bilbo nechápal, co toho bídného tvora tak rozvášnilo, ale viděl,
že je všemu konec a že ho Glum chce v každém případě zamordovat.
V poslední chvíli vzal nohy na ramena a uháněl naslepo zpátky černou
chodbou, kudy sem přišel, držel se těsně u stěny a hmatal po ní levou
rukou.
„Co má v kapšiškách?“ zašišlalo to hlasitě za ním a ozvalo se
cáknutí, jak Glum vyskočil z člunu. „Co tam vlastně mám, to bych
taky rád věděl,“ pomyslel si Bilbo, když tak klopýtal a supěl chodbou.
Sáhl si levou rukou do kapsy. Prstýnek ho zastudil, jak tiše vklouzl na
jeho tápající ukazováček.
Šišlání se mu ozývalo těsně v patách. Když se ohlédl, viděl
Glumovy oči jako zelené lampičky stoupající do svahu. Hrůza ho přiměla
k pokusu o ještě rychlejší běh, ale náhle zakopl o nějakou překážku
na zemi a natáhl se jak dlouhý tak široký s mečíkem pod sebou.
Glum ho v okamžiku dohnal. Ale dřív než Bilbo stačil cokoli
podniknout, popadnout dech, sebrat se nebo zamávat mečem, Glum s
nadávkami a šišláním proběhl kolem něho, aniž si ho povšiml.
Co tohle mohlo znamenat? Glum přece viděl ve tmě. Bilbo za

- 67 -
hlédl svit jeho očí dokonce i zezadu. Namáhavě se zvedl a zasunul do
pochvy meč, který začal znovu slabě zářit, a náramně opatrně pokračoval
v cestě. Nic jiného mu zřejmě nezbývalo. Nemělo smysl ploužit
se zpátky ke Glumovu jezeru. Ale když půjde za ním, Glum ho možná
mimovolně zavede k nějakému východu, kudy se dá uniknout.
„Šakra! Šakra! Šakra!“ šišlal Glum. „Žatracenej Pytlík! Je pryč!
Co to má v kapšiškách? Už šme na to přišli, přišli, můj milášku! Našel
to, jiště, jiště! Náš dárešek k naroženinám.“
Bilbo nastražil uši. Konečně na to začínal přicházet sám. Trochu
si přichvátl, aby se dostal, co nejblíž si troufal, za Gluma, který pořád
pospíchal neohlížeje se za sebe, ale rozhlížel se ze strany na stranu,
jak se Bilbo domyslel podle slabých odlesků na stěnách.
„Náš dárešek k naroženinám! Šakra! Jak šme ho mohli žtratit?
No jo, takhle! Když šme tudy šli pošledně, když šme žakroutili krkem
tomu ošklivému píškleti. To je ono! Šakra! Vykloužlo nám to, po
všech těch štoletích! Je to pryč, glum!“
Glum se náhle posadil a rozplakal se, sípavě a bublavě, až z toho
šla hrůza. Bilbo zůstal stát a přitiskl se těsně ke stěně tunelu. Po nějaké
chvíli přestal Glum plakat a začal mluvit. Jako by se hádal sám se
sebou.
„Ne, nemá cenu vracet še tam a hledat, ne. Ani ši nepamatujeme,
kde šme všude byli. Nemá to výžnam. Má to Pytlík ve švých kapšiškách;
ten ošklivý čmuchal to našel, to je jašné.
To jenom hádáme, milášku, jenom hádáme. Nemůžeme mít jištotu,
dokud to hnušné štvoření nenajdeme a nežmáčkneme. Ale ono to
neví, co náš dárešek dokáže, že ne? Nechá si ho proště v kapšišce.
Neví to, a nemůže še doštat daleko. Šamo še to žtratilo, to čmuchadlo
hnušné. Neví, kudy odšud ven. Šamo to řeklo.
Řeklo to, jiště, ale švindluje to. Neřekne to, co ši to myšlí. Neřekne,
co má v kapšiškách. Ví to. Žná to ceštu šem, tak muší žnát ceštu
odšud. Jde to k žadním vrátkám. Jiště, k žadním vrátkám.
V tom případě to chytnou škřetové. Tamtudy še to ven nedoštane,
můj milášku.
Ššš, ššš, glum! Skřetové! Jiště, ale ještli to má náš dárešek, milášku,
tak ho doštanou škřetové, glum! Najdou ho a přijdou na to, co
dokáže. A pak už nikdy nebudeme v bežpečí, glum! Někdo že škřetů
ši ho navlíkne a nikdo ho neuvidí. Ani naše byštrožraké oči ši ho nevšimnou,
a on še nepožorovaně připlíží a rafne náš, glum, glum!

- 68 -
Tak radši přeštaňme rožkládat a pošpěšme ši, můj milášku. Ještli
šel Pytlík tím šměrem, mušíme šebou hodit! Honem! Není to už daleko!
Švihněme šebou!“
Glum vyskočil a vyrazil dlouhým; šouravými kroky. Bilbo si pospíšil
za ním, stále opatrně, třebaže se teď bál především, aby nezakopl
o nějakou další překážku a nenatropil při pádu hluk. Hlavou mu
vířily naděje i pochybnosti. Zdálo se, že prsten, který má na prstě, je
kouzelný prsten: dělá vás neviditelným! Slýchal už samozřejmě o takových
věcech v prastarých zkazkách, ale pořád ještě nemohl věřit
tomu, že by podobný prsten opravdu našel čirou náhodou. A přece
jen: Glum se svýma bystrýma očima ho před chvílí minul na pouhý
krok od něho!
Pokračovali v cestě, Glum šouravě pleskal nohama napřed, šišlal
a proklínal, a Bilbo se za ním tichounce kradl, jak jenom hobit dokáže.
Brzy dospěli do míst, kde si Bilbo cestou dolů všiml postranních chodeb
po obou stranách. Glum je okamžitě začal počítat.
„Jedna nalevo, tak. Jedna napravo, tak. Dvě napravo, jiště. Dvě
nalevo, jiště, jiště.“ A tak pořád dál. Když počet vzrůstal, Glum zpomalil
a začal se třást a pofňukávat; čím dál se vzdaloval od své vody,
tím větší dostával strach. Mohli tu kolem být skřetové, a on ztratil svůj
prsten. Nakonec se zastavil u nízkého průchodu po levé straně cestou
nahoru.
„Šedm napravo, jiště. Šešt nalevo, jiště!“ šeptal si. „Tady to je.
Tudy vede ta cešta k žadním vrátkám, jiště. Tímhle průchodem!“
Nakoukl tam a vzápětí ucouvl. „Jenomže tam nešmíme, můj milášku.
Šou tam škřetové. Špoušta škřetů. Požnáváme to po čichu. Ššš!
Co ši pošneme! Šakra, žatraceně! Mušíme počkat, tady, milášku, počkáme
a uvidíme.“
Tak uvázli na mrtvém bodě. Glum přece jen přivedl Bilba k východu
ven, jenomže Bilbo jím nemohl projít! Právě uprostřed průchodu
dřepěl rozcapený Glum a oči mu studeně svítily v hlavě, když jí
kymácel mezi koleny ze strany na stranu.
Bilbo se odplížil od stěny tišeji než myška, ale Glum okamžitě
ztuhl, začenichal a oči mu zezelenaly. Tiše, ale hrozivě zašišlal. Hobita
vidět nemohl, ale byl teď na stráži a měl i jiné smysly zbystřené
temnotou: sluch a čich. Zdálo se, že se tiskne až k zemi, s placatýma
rukama roztaženýma a s hlavou vystrčenou vpřed, s nosem skoro těsně
na kameni. Třebaže se v přísvitu svých vlastních očí rýsoval jenom

- 69 -
jako černý stín, Bilbovi bylo zřejmé, že je napjatý jako tětiva luku,
jenjen vystřelit.
Hobit skoro přestal dýchat a ztuhl sám. Bylo to zoufalé. Musel
pryč, ven z té děsivé tmy, dokud mu ještě zbývala špetka síly. Musel
bojovat. Musel probodnout toho hnusného netvora, vypíchnout mu
oči, zabít ho. Vždyť netvor chtěl zabít jeho. Ne, to by nebyl fér boj.
Bilbo teď byl neviditelný. A Glum neměl meč. A dosud vlastně hobitovi
nehrozil zabitím, ani se o to zatím nepokusil. A byl to osamělý,
ztracený ubožák. Bilbovi se vzedmula v srdci vlna náhlého pochopení,
soucitu smíšeného s hrůzou: představil si rázem tu nekonečnou řadu
dní beze světla, bez naděje na něco lepšího, to tvrdé kamení, studené
ryby, plížení a šišlavý šepot. To všechno mu proletělo hlavou jako
blesk. Zachvěl se. A pak náhle v druhém záblesku jako by sebral novou
sílu a rozhodnost - a skočil.
Na člověka by to nebyl žádný velký skok, ale byl to skok do tmy.
Přeletěl rovnou přes Glumovu hlavu, sedm stop vpřed a tři stopy do
výšky; sice to nevěděl, ale div si přitom nerozbil hlavu o nízký strop
průchodu.
Glum se vrhl dozadu a chňapl po hobitovi, který letěl přes něj,
ale pozdě: ruce mu hrábly do prázdna a Bilbo, který šťastně dopadl na
své silné nožky, si to už metelil novým tunelem. Ani se neohlédl, co
Glum dělá. Nejdřív mu šišlal a spílal skoro v patách, ale pak to přešlo.
Najednou se ozvalo zavytí, při kterém stydla krev, plné nenávisti a
zoufalství. Glum byl poražen.
Neodvážil se už dál. Přišel o všechno: přišel o kořist i o jedinou
věc, na které kdy lpěl, o svůj dárešek, o svého miláška. Bilbo při tom
výkřiku ucítil srdce až v hrdle, ale utíkal pořád dál. Teď se za ním
ozval hlas, slabý jako ozvěna, ale dosud výhružný:
„Žloděj, žloděj, žloděj! Pytlík! Nenávidíme ho, nenávidíme ho až
navěky!“
Pak se rozhostilo ticho. Ale i to připadalo Bilbovi hrozivé. „Jestli
jsou skřeti tak blízko, že je Glum vyčenichal,“ pomyslel si, „tak slyšeli
jeho vytí a spílání. Teď opatrně, nebo tě tahle cesta zavede do ještě
horší šlamastyky!“
Chodba byla nízká a nahrubo proražená. Pro hobita nebylo
zvlášť těžké pohybovat se v ní, až na to, že si přes veškerou opatrnost
znovu párkrát narazil prsty u nohou o šeredné špičaté kameny na zemi.
„Pro skřety je trochu nízká, aspoň pro ty veliké,“ myslel si Bilbo,

- 70 -
poněvadž nevěděl, že i velcí skřeti, horští šotouši, běhají obrovskou
rychlostí v takovém předklonu, že se rukama skoro dotýkají země.
Po chvíli chodba, která se až dosud svažovala, začala znovu
stoupat a brzy vedla příkře vzhůru. To zpomalilo Bilbův postup. Ale
konečný příkrý sráz skončil, chodba zahnula a znovu se sklonila dolů,
a tam na úpatí krátkého svahu uviděl, jak za dalším zákrutem prosvítá
nějaké světlo. Ne rudé světlo jako oheň či lucerna, ale bílé světlo jako
pod širým nebem. Teď se Bilbo dal do běhu.
Uháněl tak rychle, jak jen ho nohy nesly, proběhl posledním zákrutem
a náhle se octl na otevřeném prostranství, které mu po vší té
tmě připadalo oslnivě jasné. Ve skutečnosti to byly pouze sluneční
paprsky, vnikající dovnitř velkými otevřenými kamennými dveřmi.
Bilbo zamrkal a pak náhle uviděl skřety: skřety v plné zbroji s tasenými
meči, kteří seděli přímo ve dveřích a hlídali s vyvalenýma
očima chodbu, jež k těm dveřím vedla. Byli ve střehu, vyburcovaní,
připravení na všechno.
Spatřili ho dřív, než on spatřil je. Ano, uviděli ho. Ať už to byla
náhoda nebo poslední trik prstenu, než si zvykl na nového pána, najednou
jej hobit neměl na prstě. Skřeti se s jásotem vrhli k němu.
Bilbo pocítil bodnutí strachu a pocitu porážky jako ozvěnu
Glumovy bídy, zapomněl dokonce tasit meč a strčil si ruce do kapes.
Ale prsten tam pořád ještě byl, v levé kapse, a znovu mu vklouzl na
prst. Skřeti se zarazili. Po Bilbovi najednou nebylo ani stopy. Zmizel
jim. Zaječeli dvakrát hlasitěji než předtím, ale ne už jásavě.
„Kde je?“ křičeli.
„Vrátil se do chodby!“ vřeštěli někteří.
„Tudy!“ hulákali jedni. „Tamhletudy!“ ječeli druzí. „Hlídejte
dveře!“ zařval jejich velitel.
Píšťalky hvízdaly, brnění řinčelo, meče chřestily, skřetové proklínali
a pobíhali sem a tam, padali jeden přes druhého a soptili vzteky.
Strhl se strašný povyk, pokřik a mela.
Bilbo se hrozně vyděsil, ale měl dost rozumu, aby pochopil, co
se stalo, takže vklouzl za veliký sud s pitím pro skřetí stráže, a tak se
vyhnul srážce s nimi, ušlapání i tomu, že by ho nahmátli a polapili.
„Musím se dostat ke dveřím, musím se dostat ke dveřím!“ opakoval
si v jednom kuse, ale trvalo mu dlouho, než se odhodlal pokusit
se o to. Pak to vypadalo jako nějaká hrozná hra na slepou bábu. Všude
byla spousta pobíhajících skřetů a chudák malý hobit uhýbal sem a

- 71 -
tam; byl poražen jedním skřetem, který nemohl pochopit, do čeho to
vrazil; odlezl odtamtud po čtyřech, proklouzl právě včas mezi nohama
skřetího velitele, vstal a rozběhl se ke dveřím.
Byly dosud pootevřené, ale nějaký skřet je už málem přibouchl.
Bilbo jimi zacloumal, ale nemohl jimi pohnout. Snažil se protáhnout
zbylou škvírou. Protahoval se a protahoval, jenomže uvízl! Bylo to
děsné. Knoflíky se mu zachytily mezi okrajem dveří a jejich pažením.
Viděl ven do volné krajiny: vedlo tam pár schodů do úzkého údolíčka
mezi vysokými horami; slunce právě vysvitlo za mrakem a jasně ozařovalo
vnější stranu dveří - jenže se nemohl dostat ven.
Náhle jeden ze skřetů uvnitř zařval: „U dveří je nějaký stín. Někdo
je venku!“
Bilbo ucítil srdce až v hrdle. Ze vší síly sebou zavrtěl. Knoflíky
se rozletěly na všechny strany. Byl venku, s potrhaným kabátem a
vestou, skákal dolů po schodech jako kamzík, zatímco zmatení skřeti
dosud sbírali na prahu jeho pěkné mosazné knoflíky.
Samozřejmě se brzy pustili za ním, s houkáním a pokřikováním,
a pronásledovali ho mezi stromy. Jenomže skřetové nesnášejí slunce;
třesou se jim z něho nohy a motá se jim hlava. Nemohli Bilba s navlečeným
prstenem objevit, protože se jim proplétal mezi stíny stromů,
běžel rychle a tiše a vyhýbal se slunci, a tak se brzy s bručením a proklínáním
vrátili na stráž ke dveřím. Bilbo jim unikl.