Kapitola druhá-Skopová pečeně
10. 7. 2008
- 26 -
Kapitola 2
Skopová pečeně
Bilbo vyskočil, natáhl si župan a pospíchal do jídelny. Neviděl
tam nikoho, ale všechno svědčilo o velké a kvapné snídani. Byl tam
strašný nepořádek a v kuchyni hromady neumytého nádobí. Zdálo se,
že trpaslíci vytahali skoro každý hrnec a rendlík, který hobit měl. Špinavé
nádobí svou zoufalou skutečností přinutilo Bilba uvěřit, že včerejší
noční společnost nebyla výplodem jeho zlých snů, jak tak trochu
doufal. Vlastně se mu koneckonců ulevilo, když si pomyslel, že odešli
bez něho a ani se neobtěžovali budit ho („ale ani slušně poděkovat,“
pomyslel si), a přece jen se nemohl ubránit jistému pocitu zklamání.
Ten pocit ho překvapil.
„Nebuď blázen, Bilbo Pytlíku!“ napomenul sám sebe. „Ve tvém
věku myslet na draky a na všechny ty pomotané nesmysly!“ A tak se
opásal zástěrou, rozdělal oheň, ohřál vodu a umyl nádobí. Potom si dal
pěknou malou snídani v kuchyni, než se jal uklízet v jídelně.
Zatím už svítilo sluníčko, domovní dveře byly otevřené a vpouštěly
dovnitř teplý jarní vánek. Bilbo si začal hlasitě pohvizdovat a zapomínat
na uplynulou noc. Abychom řekli pravdu, právě zasedal v
jídelně k pěkné malé přesnídávce u otevřeného okna, když vešel dovnitř
Gandalf.
„Brachu drahá,“ oslovil Bilba, „kdypak se už konečně objevíte?
Tomuhle říkáte časně vyrazit? Vy si tady klidně snídáte, nebo jak tomu
říkáte, a je už půl jedenácté! Nechali vám tady vzkaz, protože nemohli
čekat.“
„Jaký vzkaz?“ zarazil se chudák pan Pytlík všecek popletený.
„Páni sloni!“ ulevil si Gandalf. „Vy dnes ráno nejste vůbec ve
své kůži - ještě jste ani neoprášil krbovou římsu!“
„Co to s tím má co dělat? Měl jsem plné ruce práce s mytím nádobí
po čtrnácti hostech!“
„Kdybyste byl tu římsu oprášil,“ řekl Gandalf, „byl byste našel
zrovna pod hodinami tohle,“ a podal Bilbovi lístek (psaný ovšem na
Bilbově vlastním dopisním papíru).
Na lístku bylo napsáno:
- 27 -
Thorin a společnost pozdravují lupiče Bilba! Nejsrdečněji děkujeme
za Vaše pohostinství a Vaši nabídku odborné pomoci vděčně
přijímáme. Podmínky: odměna v hotovosti při dodání zboží, až do
maximální výše jedné čtrnáctiny celkového zisku (jestliže nějaký vzejde);
všechny cestovní výlohy platíme v každém případě; pohřební
výlohy hradíme my nebo naši zástupci, jestliže k nim dojde a jestliže
záležitost nebude vyřízena jinak.
Pokládali jsme za zbytečné rušit Váš ctěný odpočinek a pustili
jsme se napřed do potřebných příprav. Očekáváme Vaši váženou osobu
v hospodě U zeleného draka v Povodí přesně v 11.00 hodin. Doufáme,
že budete dochvilný.
Zůstáváme v hluboké úctě oddaní
Vaši
Thorin & spol.
„Zbývá nám pouhých deset minut. Budete sebou muset hodit!“
poznamenal Gandalf.
„Ale -“chtěl namítnout Bilbo.
„Na to teď není čas,“ odsekl čaroděj.
„Ale -“ vykoktal Bilbo znovu.
„Na to taky není čas! Už ať jste pryč!“
Bilbo si pak až do konce svých dní nedokázal nikdy vzpomenout,
jak se tenkrát octl venku, bez klobouku, bez vycházkové hole a
bez peněz, a vůbec beze všeho, co si obvykle bral s sebou, když odcházel
z domu; jak nechal přesnídávku nedojedenou a nádobí neumyté;
jak strčil klíče od domu do ruky Gandalfovi a jak uháněl, pokud
mu srstnaté nožičky stačily, podél velkého Mlýna, přes Vodu, a pak
ještě celou míli nebo i víc.
Byl celý zadýchaný, když přesně s úderem jedenácté dorazil do
Povodí, a najednou zjistil, že si zapomněl kapesník!
„Bravo!“ pochválil ho Balin, který stál ve dveřích hospody a už
ho vyhlížel.
Právě v té chvíli se vynořili všichni ostatní ze zákrutu silnice do
vsi. Seděli na ponících a každý poník byl ověšen všemožnými vaky,
tlumoky, balíky a proprietami. Vedli i jednoho maličkého poníka,
zřejmě pro Bilba.
- 28 -
„Nasedněte, vy dva, a jedeme!“ vyzval je Thorin.
„Hrozně mě to mrzí,“ postěžoval si Bilbo, „ale přišel jsem bez
klobouku a zapomněl jsem si vzít kapesník a nemám žádné peníze.
Nedostal jsem váš vzkaz dřív než v 10.45, abych mluvil přesně.“
„Nemluvte tak přesně,“ řekl mu Dvalin, „a nedělejte si starosti!
Než naše cesta skončí, budete se muset obejít bez kapesníků i spousty
jiných věcí. Pokud jde o ten klobouk, mám v zavazadlech rezervní
kapuci s pláštíkem.“
Tak tedy všichni vyrazili, vykodrcali se od hospody toho krásného
jitra těsně před začátkem máje na těžce naložených ponících, a
Bilbo měl na hlavě tmavozelenou kapuci (trochu ošumělou) a tmavozelený
pláštík, vypůjčené od Dvalina. Byly mu příliš velké, takže vypadal
dost komicky. Netroufám si ani pomyslet, co by mu byl řekl
jeho otec Bungo. Jedinou útěchou mu bylo, že nemůže být omylem
pokládán za trpaslíka, poněvadž nemá vousy.
Nejeli tak dlouho, když je dohnal Gandalf, velkolepý na bílém
koni. Přivezl spoustu kapesníků a Bilbovu fajfku a tabák. Takže pak
společnost ujížděla náramně bujaře, cestou si po celý den vyprávěli
příběhy a zpívali si, ovšem s výjimkou zastávek na jídlo. Nejedli sice
tak často, jak by si byl Bilbo přál, ale přece jen začal cítit, že takové
dobrodružství není koneckonců nic tak špatného.
Napřed projížděli zemí hobitů, širou solidní krajinou, obydlenou
slušnými usedlíky, s dobrými silnicemi, s občasnými hospodami, a tu
a tam potkali nějakého trpaslíka či sedláka, který si šel pěkně po svém.
Pak přišli do krajů, kde lidé mluvili divnou řečí a zpívali písně, jaké
Bilbo ještě nikdy neslyšel. A potom se dostali hluboko do Pustin, kde
už nežili žádní lidé, kde nebyly žádné hospody a cesty byly čím dál
tím horší. Nedaleko před nimi strměly výš a výš ponuré vrchy, zarostlé
temnými stromy. Na některých z nich se tyčily staré hrady zlověstného
vzhledu, jako by je postavili nějací zlí lidé. Všechno působilo
pochmurně, protože se ten den pokazilo počasí. Až dosud bylo krásně
májově, přímo jako v rozmarných historkách, ale najednou se ochladilo
a začalo pršet.
„Když si pomyslím, že za chvíli máme červen,“ bručel Bilbo, jak
se tak cákal za ostatními hrozně rozblácenou stezkou. Bylo odpoledne
po době svačiny, lilo jako z konve stejně jako celý den, voda z kapuce
mu krápala, pláštík měl prosáklý deštěm, poník byl unavený a klopýtal
přes kamení, jeho společníci byli příliš nevrlí na to, aby jim bylo do
- 29 -
řeči. „A ke všemu déšť určitě promáčel suché šatstvo a potraviny v
zavazadlech,“ myslel si Bilbo. „Hrom do toho lupičství a do všeho, co
s ním souvisí! Kéž bych seděl doma ve své útulné noře u krbu a kéž
by čajník právě začínal zpívat!“ A nebylo to naposledy, kdy pocítil
tohle přání!
Ale trpaslíci se kodrcali pořád dál, ani se neotočili, a hobita si
vůbec nevšímali. Někde za šedými mračny jistě zapadlo slunce, poněvadž
se začalo stmívat. Zvedl se vítr a vrby na břehu řeky se prohýbaly
a vzdychaly. Nevím, jaká to byla řeka, ale pádila celá červená, rozvodněná
lijáky posledních několika dní, dolů z vrchů a hor před nimi.
Brzy byla skoro tma. Vítr rozehnal šedivá mračna a mezi jejich
letícími cáry se nad vrchy objevil ubývající měsíc. Tehdy zastavili a
Thorin zamumlal cosi o večeři a „kde najdeme suché místo, abychom
se vyspali?“
Teprve tehdy si všimli, že s nimi není Gandalf. Až dosud je celou
cestu provázel, i když nikdy neřekl, jestli se také zúčastní dobrodružné
výpravy, nebo jestli jim dělá společníka jen dočasně. Nejvíc ze všech
jedl, nejvíc mluvil a nejvíc se smál. Ale teď najednou prostě zmizel!
„A zrovna teď, když by takový čaroděj byl nejužitečnější!“ naříkali
Dori a Nori (kteří sdíleli hobitův názor o pravidelném jídle, hojném
a častém).
Nakonec se rozhodli, že se budou muset utábořit tam, kde právě
jsou. Až dosud na své pouti netábořili, a třebaže věděli, že brzy budou
muset tábořit pravidelně, až se octnou v Mlžných horách a daleko od
krajů se solidními obyvateli, tenhle mokrý večer jim připadal pro začátek
zvlášť špatný. Odstěhovali se pod skupinku stromů, a třebaže
pod nimi bylo trochu víc sucho, vítr setřásal déšť s listí a jeho krápání
bylo hrozně protivné. Ke všemu postihla smůla i jejich oheň. Trpaslíci
dokážou rozdělat oheň skoro všude a skoro ze všeho, vítr nevítr, ale
ten večer to nedokázali dokonce ani Oin a Gloin, kteří v tom umění
zvlášť vynikali.
Pak se jeden z poníků zčistajasna splašil a utekl. Než ho mohli
chytit, vběhl do řeky, a než ho zase vytáhli, Fili a Kili se málem utopili
a všechna zavazadla, která poník nesl, vzala voda. Samozřejmě že v
nich byly hlavně potraviny, takže jim zbylo zatraceně málo k večeři a
ještě míň k snídani.
Tak tam všichni seděli rozmrzelí, promoklí a reptali, zatímco Oin
a Gloin se pokoušeli rozdělat oheň a hádali se při tom. Bilbo smutně
- 30 -
uvažoval, že dobrodružství neznamená vždycky jen jízdu na poníku v
májovém sluníčku, když tu Balin, který byl vždycky jejich průzkumník,
najednou povídá: „Tamhle je světlo!“ O kus dál byl kopec obrostlý
stromy, místy hezky hustě. Z temného chumáče stromů teď uviděli
nějaké světlo, načervenalé příjemné světýlko, jako by tam probleskovával
oheň nebo pochodně.
Když se na ně chvíli dívali, začali se dohadovat. Jedni říkali
„ne“, kdežto druzí „ano“. Někteří navrhovali, aby se tam šli podívat,
že všechno bude lepší než hubená večeře, ještě hubenější snídaně a
celá noc v mokrých šatech.
Jiní namítali: „Tyhle končiny nejsou dost známé a leží moc blízko
k horám. Poutníci sem teď zřídkakdy zabloudí. Staré mapy nejsou
k ničemu: všechno se tu změnilo k horšímu a cesta není střežená. Dokonce
jsme ani neslyšeli, kdo je tady králem, a čím míň se cestou vyptáváte,
tím míň vám hrozí malérů.“ První se bránili: „Koneckonců je
nás čtrnáct“ Na to dostali odpověď: „Ale kam se poděl Gandalf?“ Tuhle
otázku opakovali všichni. Vtom se spustil lijavec ještě hůř než
dosud a Oin s Gloinem se začali prát.
To rozhodlo. „Koneckonců mezi sebou máme lupiče,“ prohlásili
trpaslíci, a tak vyrazili za světlem, vedouce poníky za uzdy (s patřičnou
a náležitou opatrností). Přišli ke kopci a brzy se octli v lese. Pustili
se do vršku, jenže nikde neviděli žádnou pořádnou stezku, která by
mohla vést k nějakému domu či k hospodářství, a přes všechnu opatrnost
se prodírali mezi stromy tmou jako v pytli s náramným šustěním
a praštěním a vrzáním (a taky s náramným bručením a nadáváním).
Červené světlo náhle zazářilo velice jasně mezi kmeny stromů
kousek před nimi.
„Teď je řada na lupiči,“ řekli a měli tím na mysli Bilba. „Musíte
jít napřed a vyzkoumat všechno o tom světle, co je to zač, a jestli je
docela bezpečné a neškodné,“ vyzval hobita Thorin. „Tak utíkejte a
honem se vraťte, jestli je všechno v pořádku. Jestli ne, vraťte se, když
to bude ve vaší moci! Když to nebude ve vaší moci, zahoukejte dvakrát
jako sova pálená a jednou jako sýček, a my uděláme, co bude v
naší moci.“
A tak se musel Bilbo vypravit, dřív než stačil vysvětlit, že neumí
zahoukat ani jednou jako jakákoli sova, právě tak jako neumí létat
jako netopýr. Ale hobiti se aspoň dovedou pohybovat lesem tiše, naprosto
tiše. Taky se tím pyšní a Bilbo cestou nejednou ohrnul nos nad
- 31 -
„kraválem těch trpaslíků“, jak se v duchu vyjádřil, třebaže si myslím,
že vy ani já bychom si v takové větrné noci ničeho nevšimli, ani kdyby
na krok od nás projela celá kavalkáda. Když teď Bilbo s hrdostí
odborníka kráčel k červenému světlu, nebyla by nad tím nejspíš naježila
vousy ani lasička.
A tak se přirozeně dostal rovnou až k ohni - byl to totiž opravdu
oheň -, aniž někoho zburcoval. A uviděl tam tohle:
Kolem velikánského ohně z bukových polen seděly tři velikánské
postavy. Na dlouhých prutech jako na rožních si opékaly kusy
skopového a olizovaly si z prstů mastnotu. Náramně chutně to vonělo.
Taky tam stál po ruce sud dobrého pití a postavy popíjely ze džbánů.
Jenomže to byli zlobři - zlí obři. Očividně zlobři. To poznal i Bilbo,
třebaže žil celkem v ústraní. Poznal to podle jejich ohromných těžkých
obličejů, podle jejich velikostí i podle tvaru jejich nohou, a to se
ani nezmiňujeme o jejich mluvě, která nebyla zdaleka salónní, zdaleka
ne.
„Včera skopový, dneska skopový, a ajť sem trajcén, esli to zejtra
nevypadá zasejc na skopový,“ prohlásil jeden ze zlobrů.
„Lidskýho masa sme už dlouho neměli, ani co by za nehet vlezlo,“
poznamenal druhý. „Co to sakra Vildu napadlo, že nás zatáh do
týdle končiny, to mi teda neleze do palice - a ke všemu nám eště dochází
pitivo,“ postěžoval si a strčil Vildovi do lokte, zrovna když ten
lokal ze džbánu.
Vildovi zaskočilo a začal se dusit. „Drž hubu!“ utrhl se, sotva
popadl dech „Nemůžeš čekat, že tady lidi vydržej věčně, jen abyste je
vy dva s Bertou schlamstli. Spořádali ste spolu půl druhý vesnice vod
tý doby, co sme sešli z hor. Co chceš víc? A zažili sme cestou časy,
kdy bys bejval Vildovi poděkoval za takovej pěknej kousek tučnýho
berana z údolí, jako je tendle.“ Pořádně si uhryzl ze skopové kýty,
kterou si opékal, a utřel si pysky do rukávu.
Bohužel ano, zlobři si takhle počínají, i ti, co mají pouze jednu
hlavu. Jakmile Bilbo tohle všechno vyslechl, měl okamžitě něco podniknout.
Buďto se měl tiše vrátit a varovat své přátele, že tu jsou tři
pěkně statní zlobři v mizerné náladě, zřejmě naklonění ochutnat pro
změnu pečeného trpaslíka či dokonce poníka, nebo měl honem provést
nějaký lupičský kousek. Opravdu prvotřídní legendární lupič by v tom
okamžiku vybral zlobrům kapsy - to se skoro vždycky vyplatí, když to
dokážete -, štípnut by jim i to skopové z rožňů, ukradl pivo a nepozo
- 32 -
rovaně by zmizel. Jiní lupiči, praktičtější, ale s menší profesionální
hrdostí, by možná zapíchli všechny dýkou, dřív než by si to zlobři
uvědomili. A potom by mohli strávit noc v bujném hodokvasu.
Tohle Bilbo věděl. Četl o spoustě věcí, které sám nikdy neviděl
ani nedělal. Byl hrozně vyplašený a právě tak znechucený, toužil být
na sto mil odsud, a přece - přece jen se nemohl odhodlat vrátit se k
Thorinovi a spol. s prázdnýma rukama. Tak tedy stál a váhal ve stínu.
Z různých lupičských kousků, o kterých slýchal, mu vybrání zlobřích
kapes připadalo nejméně obtížné, takže se nakonec připlížil za strom
těsně za Vildu.
Berta a Tom poodešli k sudu. Vilda právě znovu lokal ze džbánu.
V tom okamžiku sebral Bilbo kuráž a sáhl svou malou ručkou do Vildovy
ohromné kapsy. Byl v ní měšec, pro Bilba veliký jako pytel.
„Ha!“ pomyslel si a rozehříval se pro své nové počínání, když ho opatrně
vytahoval ven. „Tohle je začátek!“
To taky byl. Zlobří měšce bývají zrádné, a tenhle nebyl žádnou
výjimkou. „Hele, kdo seš?“ zapípal, když opouštěl kapsu, Vilda se
okamžitě otočil a popadl Bilba pevně za krk, dřív než se hobit stačil
schovat za strom.
„Sakra, Berto, koukej, co sem to načapal!“ řekl Vilda.
„Co je to?“ podivili se ti dva druzí a přistoupili blíž.
„Bac mě hrom, esli to vím! Co seš zač?“
„Bilbo Pytlík, lup - hobit,“ vykoktal chudák Bilbo, všecek roztřesený,
a lámal si hlavu, jak vyloudit soví zahoukání, než ho zlobři uškrtí.
„Luphobit?“ vyvalili na něj oči. Zlobři mají dlouhé vedení a jsou
hrozně podezíraví, kdykoli se setkají s něčím, co je pro ně nové.
„Co má takovej luphobit co hledat v mý kapse?“ zamračil se
Vilda.
„Dá se to vařit?“ zajímal se Tom.
„Můžeš to zkusit,“ odpověděl Berta a sáhl po kosince.
„Byl by nanejvejš jednou do huby,“ podotkl Vilda, který se už
dobře navečeřel. „Ani ne, dyby se stáhnul a vykostil.“
„Třebas je jich tady kolem víc a mohli bysme si z nich udělat
paštiku,“ navrhl Berta. „Hele, ty, courá se tady po lese víc takovejch
jako ty, králíku jedna vošklivá?“ zeptal se s pohledem na hobitovy
srstnaté nohy, popadl ho za ně a zatřepal s ním.
„Je, spousta!“ vyhrkl Bilbo, než si uvědomil, že by své přátele
- 33 -
neměl prozrazovat. „Ne, vůbec ne, nikdo!“ opravil se vzápětí.
„Jak to myslíš?“ zabručel Berta a zvedl ho tentokrát za vlasy.
„Jak to říkám,“ zalapal Bilbo po dechu. „A prosím vás, nevařte
mě, drazí páni! Sám jsem dobrý kuchař a líp vařím, než se vařím, jestli
mi rozumíte. Uvařím vám báječnou snídani, když mě nesníte k večeři.“
„Chudák skrček malá,“ politoval ho Vilda. Sám už se navečeřel
až k prasknutí a taky vypil spoustu piva. „Chudák skrček malá! Pusť
ho!“
„Nepustím, dokaď neřekne, jak to myslí s tou spoustou a vůbec
nikým,“ odsekl Berta. „Nedám si vod nikoho podřezat ve spaní krk.
Přidrž mu nohy k vohni, dokaď nepromluví!“
„S tím nechci nic mít,“ odmítl Vilda. „A stejně sem ho chytnul
já.“
„Seš tlustej blbec, Vildo,“ utrhl se na něj Berta, „jak už sem ti to
dneska večer řek jednou.“
„A ty seš halama!“
„Todle si vod tebe nenechám Líbit, Vildo,“ opáčil Berta a praštil
Vildu pěstí do oka.
Tak vypukla nádherná rvačka. Bilbo byl ještě natolik při smyslech,
že když ho Berta upustil na zem, odplížil se honem z dosahu
jejich nohou, dřív než se do sebe pustili jako psi a nadávali si z plných
plic všemožnými naprosto pravdivými a výstižnými přízvisky. Brzy se
popadli do křížku, kopali a dupali a svalili se málem až do ohně, zatímco
Tom je oba řezal větví, aby je přivedl k rozumu, - a to je ovšem
dohánělo k ještě větší nepříčetnosti.
V tom okamžiku měl Bilbo samozřejmě zmizet. Jenže měl chudinky
nožičky zle pohmožděné Bertovou velikou prackou, byl bez
dechu a hlava se mu motala, a tak tedy chvíli zůstal ležet a lapal po
dechu, těsně za okruhem, kam dopadalo světlo od ohně.
Právě uprostřed rvačky se objevil Balin. Trpaslíci slyšeli zdálky
rámus, a když nějakou dobu čekali, až se Bilbo vrátí nebo až zahouká
jako sova, začali se jeden po druhém plížit ke světlu, co nejtišeji dokázali.
Jakmile Tom zahlédl Balina ve světle plamenů, strašlivě zařval.
Zlobři prostě nesnášejí už pouhý pohled na trpaslíky (neuvařené). Berta
s Vildou se okamžitě přestali prát. „Pytel, Tome, honem!“ vykřikli,
a dřív než Balin, který si lámal hlavu, kam se v té mele poděl Bilbo,
stačil pochopit, oč vlastně jde, už měl pytel přes hlavu a už byl v něm.
- 34 -
„Vono jich přijde ešte víc,“ prohlásil Tom, „nebo bysem se musel
moc mejlit. Spousta a vůbec nikdo, todle to znamená! Žádnej luphobit,
ale spousta takovejchdle trpajzlíků!“
„Máš nejspíš pravdu,“ přisvědčil Berta, „a měli bysme se ztratit
ze světla.“
A taky to udělali. Popadli pytle, ve kterých nosili skopové i jinou
kořist, a čekali ve stínu. Pokaždé, když se přiblížil další trpaslík a překvapeně
se zadíval na oheň, na převržené džbány a na ohryzané skopové
kosti, šup, a už měl ohavně páchnoucí pytel přes hlavu a už byl v
něm. Brzy ležel Dvalin vedle Balina a Fili a Kili vedle sebe a Dori a
Nori a Ori na jedné hromadě a Oin a Gloin a Bifur a Bofur a Bombur
v jedné kupě nepříjemně blízko ohně.
„Todle jim dá za vyučenou!“ odfoukl si Tom, poněvadž Bifur a
Bofur mu dali hodně práce a rvali se jako šílenci, jak to už trpaslíci
dovedou, když se dostanou do úzkých.
Thorin přišel naposled - a nebyl zaskočen znenadání. Tušil už
nějakou neplechu a nepotřeboval ani vidět nohy svých přátel čouhající
z pytlů, aby pochopil, že něco není v pořádku. Zůstal stát ve stínu kus
opodál a řekl si: „Co je to za šlamastyku? Kdo to tady chytá moje lidi?“
„Zlobři!“ ozval se Bilbo za jedním stromem. Na něho v tom rozruchu
zapomněli. „Schovávají se s pytli v křoví.“
„A podívejme!“ prohlásil Thorin a skočil k ohni, dřív než se na
něj mohli vrhnout. Popadl velkou větev, která na konci plápolala, a
vrazil ten konec Bertovi do oka, než zlobr stačil uhnout. To ho na nějakou
chvíli vyřadilo z boje. Bilbo dělal, co mohl. Chytil jednu Tomovu
nohu - pokud to šlo, protože byla tlustá jako kmen stromu -, jenže
odletěl jako čamrda až na vrchol nějakého křoví, když Tom kopnutím
vmetl Thorinovi do obličeje jiskry.
Tom za to dostal větví do zubů a o jeden přední zub tím přišel.
To vám tedy řeknu, že pořádně zavyl! Ale právě v tom okamžiku se za
Thorinem objevil Vilda, šoupl mu pytel přes hlavu a stáhl mu ho až k
prstům na nohách. Tak tedy boj skončil. Teď byli všichni v pěkné
kaši: trpaslíci důkladně zavázaní v pytlích, a tři rozzuření zlobři (dva z
nich navíc se spáleninami a pohmožděninami, na které se tak hned
nezapomíná) seděli vedle nich a dohadovali se, jestli je mají pomalu
opékat nebo je nadroboučko rozsekat a uvařit či si prostě na jednoho
po druhém sednout a rozmačkat je tak na rosol, zatímco Bilbo trčel v
- 35 -
křoví, s potrhanými šaty i kůží, a ze strachu, aby ho neuslyšeli, netroufal
si ani pohnout.
A právě v té chvíli se vrátil Gandalf. Jenže ho nikdo neviděl.
Zlobři se zrovna rozhodli upéci trpaslíky hned a sníst je později - byl
to Bertův nápad a po spoustě dohadování s ním všichni souhlasili.
„To nemá fazónu, píct je teďka, bude to trvat celou noc,“ ozval
se nějaký hlas. Berta myslel, že Vildův.
„Nezačínej se zas hádat, Vildo,“ okřikl ho, „nebo to vážně bude
trvat celou noc!“
„Kdo se hádá?“ bránil se Vilda, který myslel, že to prve promluvil
Berta.
„Ty se hádáš!“ odsekl Berta.
„To seš teda lhář!“ ohradil se Vilda, a tak celá hádka začala znovu.
Nakonec se rozhodli rozsekat trpaslíky nadroboučko a uvařit je.
Tak tedy připravili veliký černý hrnec a vytáhli nože. „Vařit je nemá
fazónu! Nemáme vodu, k pramenu je daleko a vůbec!“ řekl nějaký
hlas. Berta i Vilda mysleli, že to promluvil Tom.
„Drž hubu!“ vyjeli si na něj. „Nebo nebudeme hotoví nikdá. A
pro tu vodu pudeš sám, esli eště cekneš!“
„Vy držte hubu!“ vrátil jim to Tom, který si myslel, že se prve
ozval Vilda. „Kdo jinej se tady hádá než vy?“
„Seš blboun!“ odbyl ho Vilda.
„Blbounuj sám sebe!“ odsekl Tom.
A znovu vypukla celá hádka, ještě zuřivěji než předtím, dokud se
konečně nerozhodli sednout si na jeden pytel po druhém, rozmačkat
trpaslíky a uvařit je až potom.
„Na koho si sednem jako na prvního?“ zeptal se nějaký hlas.
„Nejdřív na toho posledního,“ navrhl Berta, kterému Thorin poranil
oko. Myslel, že promluvil Tom.
„Nemluv sám pro sebe!“ doporučil mu Tom. „Ale esli si chceš
sednout na toho posledního, tak si na něm seď! Kerej to je?“
„Ten s těma žlutejma fuseklema,“ řekl Berta.
„Blbost, ten se šedivejma fuseklema,“ řekl jakoby Vildův hlas.
„Já vím určitě, že se žlutejma,“ namítl Berta.
„No jo, se žlutejma,“ souhlasil Vilda.
„Tak co kecáš, že se šedivejma?“ utrhl se na něj Berta.
„Nic takovýho sem neřek. To byl Tom.“
- 36 -
„Já? Nikdá!“ ohradil se Tom. „Tys to řek!“
„Dva proti jednomu, tak drž hubu!“ okřikl ho Berta.
„S kým to mluvíš?“ dopálil se Vilda.
„Hele, nech toho!“ obořili se na něj zároveň Tom s Bertou. „Noc
utíká, tak dělejme, nebo nás tady stihne den!“
„Až vás tady stihne den, změníte se na kámen!“ prohlásil nějaký
hlas, který zněl jako Vildův. Ale nebyl to Vildův hlas. Právě v tu chvíli
se totiž nad kopcem objevily první paprsky úsvitu a v korunách
stromů se mocně rozšveholili ptáci. Vilda už ze sebe nevypravil ani
slůvko, protože zkameněl, zrovna když se shýbal, a Berta s Tomem se
proměnili v balvany, zrovna když se po něm ohlédli. A tak tam stojí
dodnes, docela sami, ledaže se na nich usadí nějaký pták, protože
zlobři, jak pravděpodobně víte, musí před rozedněním zpátky pod
zem, nebo se promění v horninu, ze které jsou stvořeni, a nikdy se už
nepohnou. Právě to postihlo Bertu a Toma a Vildu.
„Výborně!“ pochválil si Gandalf, vyskočil z úkrytu za stromem a
pomohl Bilbovi dolů z trnitého keře. Tehdy Bilbo pochopil všechno.
To čarodějův hlas udržoval zlobry v hádce a hašteření, dokud nepřišlo
svítání a neskoncovalo s nimi.
Teď bylo třeba rozvázat pytle a pustit ven trpaslíky. Byli skoro
udušení a pořádně otrávení: vůbec je netěšilo ležet tam a poslouchat,
jak se je zlobři chystají upéct a rozmačkat a rozsekat nadroboučko.
Pak museli vyslechnout Bilbovu zprávu, co potkalo jeho, a dali si ji
dvakrát zopakovat, než byli úplně spokojeni.
„Pošetilý nápad, cvičit se v kapsářství a dlouhoprsťáctví,“ poznamenal
Bombur, „ve chvíli, kdy jsme potřebovali oheň a jídlo.“
„Jenže právě to byste od těch chlapů v žádném případě nedostali
bez boje,“ namítl Gandalf. „Ostatně zbytečně ztrácíme čas. Nenapadá
vás, že zlobři tady někde musí mít nějakou jeskyni nebo v zemi vykopanou
díru, kam se schovávali před sluncem? Musíme se po ní podívat!“
Dali se do prohledávání okolí a brzy objevili stopy kamenných
zlobřích bot, které vedly pryč mezi stromy. Sledovali je do kopce, až
narazili na velké kamenné dveře do jeskyně, schované za křovím. Ale
nemohli je otevřít, ačkoli se do nich všichni opřeli a Gandalf zkoušel
různá zaklínání.
„Nepomohlo by nám tohle?“ nadhodil Bilbo, když už byli jaksepatří
unavení a rozmrzelí. „Našel jsem to na zemi, kde se zlobři prali.“
- 37 -
A ukázal veliký klíč, třebaže Vildovi se bezpochyby zdál maličký a
dobře utajitelný. Jistě mu vypadl z kapsy naštěstí dřív, než zlobr zkameněl.
„Proč jste to propánakrále neřekl dřív?“ vykřikli. Gandalf po klíči
hrábl a strčil jej do klíčové dírky. Pak se kamenné dveře jedním
mocným zatlačením rozletěly a všichni vešli dovnitř. Po zemi se válely
kosti a ve vzduchu se vznášel ohavný puch a na policích i na podlaze
byla spousta potravin mezi halabala poházenou kořistí všeho druhu
- od mosazných knoflíků až po hrnce plné zlaťáků, které stály v koutě.
Na stěnách také visela spousta šatstva - příliš malého pro zlobry, takže
se obávám, že patřilo jejich obětem, - a mezi ním byly i různé meče
všelijaké výroby, tvarů a rozměrů. Dva z nich je zvlášť zaujaly nádhernými
pochvami a jílci posázenými drahokamy.
Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nůž v kožené
pochvě. Pro zlobra by to byl jenom nepatrný perořízek, ale hobitovi
posloužil stejně dobře jako krátký mečík.
„Zdá se, že jsou to dobré čepele,“ poznamenal Gandalf, když
meče povytáhl z pochev a se zájmem si je prohlížel. „Ty nevyrobil
žádný zlobr ani lidský kovář v těchhle krajích a časech; ale až si budeme
moci přečíst ty runy na nich, dovíme se o nich víc.“
„Pojďme pryč z toho příšerného puchu!“ ozval se Fili. A tak tedy
vynesli hrnce mincí a potraviny, které byly nedotčené a zdály se poživatelné,
i jeden soudek piva, který zůstal plný. Zatím dostali chuť na
snídani, a protože měli pořádný hlad, neohrnovali nos nad tím, co získali
ze zlobří spižírny. Jejich vlastní zásoby už byly velmi skromné.
Teď měli dost chleba a sýra, spoustu piva a slaninu, kterou si mohli
opéci na řeřavých uhlíkách z ohně.
Potom si schrupli, protože zažili neklidnou noc, a do odpoledne
nedělali už nic jiného. Pak si přivedli poníky, odvezli hrnce zlaťáků,
náramně tajně je zakopali opodál stezky nad řekou a zakleli je spoustou
kouzel, pro případ, že budou mít někdy příležitost vrátit se pro ně.
Když s tím byli hotovi, nasedli všichni znovu do sedel a znovu se začali
kodrcat cestou k východu.
„Kam jste se nám ztratil, jestli se smím zeptat?“ řekl Thorin v
jízdě Gandalfovi.
„Byl jsem se podívat napřed,“ odpověděl čaroděj.
„A co vás tak rychle přivedlo nazpátek?“
„Že jsem se podíval nazpátek.“
- 38 -
„Jistě,“ poznamenal Thorin, „ale nemohl byste to povědět trochu
jasněji?“
„Jel jsem prozkoumat dál naši cestu. Co nevidět bude nebezpečná
a obtížná. Taky mi dělalo starost doplnění našich malých zásob.
Nedojel jsem však ani moc daleko, když jsem potkal dva své přátele z
Roklinky.“
„Kde to je?“ zeptal se Bilbo.
„Neskákejte mi do řeči!“ napomenul ho Gandalf. „Dostanete se
tam za pár dní, když budeme mít štěstí, a sami to všechno poznáte. Jak
jsem právě říkal, potkal jsem dva Elrondovy lidi. Pospíchali, protože
se báli zlobrů. Právě od nich jsem se dověděl, že tři zlobři sestoupili z
hor a usadili se v lesích nedaleko cesty; zaplašili z té oblasti všechny
obyvatele a přepadali ze zálohy cizí pocestné.
Okamžitě jsem vycítil, že mě potřebujete, abych se vrátil. Když
jsem se podíval nazpátek, uviděl jsem v dálce oheň a pustil jsem se k
němu. Tak teď to tedy víte. Prosím vás, buďte příště opatrnější, nebo
se nikdy nedostaneme nikam!“
„Děkujeme vám!“ kvitoval to Thorin.
Kapitola 2
Skopová pečeně
Bilbo vyskočil, natáhl si župan a pospíchal do jídelny. Neviděl
tam nikoho, ale všechno svědčilo o velké a kvapné snídani. Byl tam
strašný nepořádek a v kuchyni hromady neumytého nádobí. Zdálo se,
že trpaslíci vytahali skoro každý hrnec a rendlík, který hobit měl. Špinavé
nádobí svou zoufalou skutečností přinutilo Bilba uvěřit, že včerejší
noční společnost nebyla výplodem jeho zlých snů, jak tak trochu
doufal. Vlastně se mu koneckonců ulevilo, když si pomyslel, že odešli
bez něho a ani se neobtěžovali budit ho („ale ani slušně poděkovat,“
pomyslel si), a přece jen se nemohl ubránit jistému pocitu zklamání.
Ten pocit ho překvapil.
„Nebuď blázen, Bilbo Pytlíku!“ napomenul sám sebe. „Ve tvém
věku myslet na draky a na všechny ty pomotané nesmysly!“ A tak se
opásal zástěrou, rozdělal oheň, ohřál vodu a umyl nádobí. Potom si dal
pěknou malou snídani v kuchyni, než se jal uklízet v jídelně.
Zatím už svítilo sluníčko, domovní dveře byly otevřené a vpouštěly
dovnitř teplý jarní vánek. Bilbo si začal hlasitě pohvizdovat a zapomínat
na uplynulou noc. Abychom řekli pravdu, právě zasedal v
jídelně k pěkné malé přesnídávce u otevřeného okna, když vešel dovnitř
Gandalf.
„Brachu drahá,“ oslovil Bilba, „kdypak se už konečně objevíte?
Tomuhle říkáte časně vyrazit? Vy si tady klidně snídáte, nebo jak tomu
říkáte, a je už půl jedenácté! Nechali vám tady vzkaz, protože nemohli
čekat.“
„Jaký vzkaz?“ zarazil se chudák pan Pytlík všecek popletený.
„Páni sloni!“ ulevil si Gandalf. „Vy dnes ráno nejste vůbec ve
své kůži - ještě jste ani neoprášil krbovou římsu!“
„Co to s tím má co dělat? Měl jsem plné ruce práce s mytím nádobí
po čtrnácti hostech!“
„Kdybyste byl tu římsu oprášil,“ řekl Gandalf, „byl byste našel
zrovna pod hodinami tohle,“ a podal Bilbovi lístek (psaný ovšem na
Bilbově vlastním dopisním papíru).
Na lístku bylo napsáno:
- 27 -
Thorin a společnost pozdravují lupiče Bilba! Nejsrdečněji děkujeme
za Vaše pohostinství a Vaši nabídku odborné pomoci vděčně
přijímáme. Podmínky: odměna v hotovosti při dodání zboží, až do
maximální výše jedné čtrnáctiny celkového zisku (jestliže nějaký vzejde);
všechny cestovní výlohy platíme v každém případě; pohřební
výlohy hradíme my nebo naši zástupci, jestliže k nim dojde a jestliže
záležitost nebude vyřízena jinak.
Pokládali jsme za zbytečné rušit Váš ctěný odpočinek a pustili
jsme se napřed do potřebných příprav. Očekáváme Vaši váženou osobu
v hospodě U zeleného draka v Povodí přesně v 11.00 hodin. Doufáme,
že budete dochvilný.
Zůstáváme v hluboké úctě oddaní
Vaši
Thorin & spol.
„Zbývá nám pouhých deset minut. Budete sebou muset hodit!“
poznamenal Gandalf.
„Ale -“chtěl namítnout Bilbo.
„Na to teď není čas,“ odsekl čaroděj.
„Ale -“ vykoktal Bilbo znovu.
„Na to taky není čas! Už ať jste pryč!“
Bilbo si pak až do konce svých dní nedokázal nikdy vzpomenout,
jak se tenkrát octl venku, bez klobouku, bez vycházkové hole a
bez peněz, a vůbec beze všeho, co si obvykle bral s sebou, když odcházel
z domu; jak nechal přesnídávku nedojedenou a nádobí neumyté;
jak strčil klíče od domu do ruky Gandalfovi a jak uháněl, pokud
mu srstnaté nožičky stačily, podél velkého Mlýna, přes Vodu, a pak
ještě celou míli nebo i víc.
Byl celý zadýchaný, když přesně s úderem jedenácté dorazil do
Povodí, a najednou zjistil, že si zapomněl kapesník!
„Bravo!“ pochválil ho Balin, který stál ve dveřích hospody a už
ho vyhlížel.
Právě v té chvíli se vynořili všichni ostatní ze zákrutu silnice do
vsi. Seděli na ponících a každý poník byl ověšen všemožnými vaky,
tlumoky, balíky a proprietami. Vedli i jednoho maličkého poníka,
zřejmě pro Bilba.
- 28 -
„Nasedněte, vy dva, a jedeme!“ vyzval je Thorin.
„Hrozně mě to mrzí,“ postěžoval si Bilbo, „ale přišel jsem bez
klobouku a zapomněl jsem si vzít kapesník a nemám žádné peníze.
Nedostal jsem váš vzkaz dřív než v 10.45, abych mluvil přesně.“
„Nemluvte tak přesně,“ řekl mu Dvalin, „a nedělejte si starosti!
Než naše cesta skončí, budete se muset obejít bez kapesníků i spousty
jiných věcí. Pokud jde o ten klobouk, mám v zavazadlech rezervní
kapuci s pláštíkem.“
Tak tedy všichni vyrazili, vykodrcali se od hospody toho krásného
jitra těsně před začátkem máje na těžce naložených ponících, a
Bilbo měl na hlavě tmavozelenou kapuci (trochu ošumělou) a tmavozelený
pláštík, vypůjčené od Dvalina. Byly mu příliš velké, takže vypadal
dost komicky. Netroufám si ani pomyslet, co by mu byl řekl
jeho otec Bungo. Jedinou útěchou mu bylo, že nemůže být omylem
pokládán za trpaslíka, poněvadž nemá vousy.
Nejeli tak dlouho, když je dohnal Gandalf, velkolepý na bílém
koni. Přivezl spoustu kapesníků a Bilbovu fajfku a tabák. Takže pak
společnost ujížděla náramně bujaře, cestou si po celý den vyprávěli
příběhy a zpívali si, ovšem s výjimkou zastávek na jídlo. Nejedli sice
tak často, jak by si byl Bilbo přál, ale přece jen začal cítit, že takové
dobrodružství není koneckonců nic tak špatného.
Napřed projížděli zemí hobitů, širou solidní krajinou, obydlenou
slušnými usedlíky, s dobrými silnicemi, s občasnými hospodami, a tu
a tam potkali nějakého trpaslíka či sedláka, který si šel pěkně po svém.
Pak přišli do krajů, kde lidé mluvili divnou řečí a zpívali písně, jaké
Bilbo ještě nikdy neslyšel. A potom se dostali hluboko do Pustin, kde
už nežili žádní lidé, kde nebyly žádné hospody a cesty byly čím dál
tím horší. Nedaleko před nimi strměly výš a výš ponuré vrchy, zarostlé
temnými stromy. Na některých z nich se tyčily staré hrady zlověstného
vzhledu, jako by je postavili nějací zlí lidé. Všechno působilo
pochmurně, protože se ten den pokazilo počasí. Až dosud bylo krásně
májově, přímo jako v rozmarných historkách, ale najednou se ochladilo
a začalo pršet.
„Když si pomyslím, že za chvíli máme červen,“ bručel Bilbo, jak
se tak cákal za ostatními hrozně rozblácenou stezkou. Bylo odpoledne
po době svačiny, lilo jako z konve stejně jako celý den, voda z kapuce
mu krápala, pláštík měl prosáklý deštěm, poník byl unavený a klopýtal
přes kamení, jeho společníci byli příliš nevrlí na to, aby jim bylo do
- 29 -
řeči. „A ke všemu déšť určitě promáčel suché šatstvo a potraviny v
zavazadlech,“ myslel si Bilbo. „Hrom do toho lupičství a do všeho, co
s ním souvisí! Kéž bych seděl doma ve své útulné noře u krbu a kéž
by čajník právě začínal zpívat!“ A nebylo to naposledy, kdy pocítil
tohle přání!
Ale trpaslíci se kodrcali pořád dál, ani se neotočili, a hobita si
vůbec nevšímali. Někde za šedými mračny jistě zapadlo slunce, poněvadž
se začalo stmívat. Zvedl se vítr a vrby na břehu řeky se prohýbaly
a vzdychaly. Nevím, jaká to byla řeka, ale pádila celá červená, rozvodněná
lijáky posledních několika dní, dolů z vrchů a hor před nimi.
Brzy byla skoro tma. Vítr rozehnal šedivá mračna a mezi jejich
letícími cáry se nad vrchy objevil ubývající měsíc. Tehdy zastavili a
Thorin zamumlal cosi o večeři a „kde najdeme suché místo, abychom
se vyspali?“
Teprve tehdy si všimli, že s nimi není Gandalf. Až dosud je celou
cestu provázel, i když nikdy neřekl, jestli se také zúčastní dobrodružné
výpravy, nebo jestli jim dělá společníka jen dočasně. Nejvíc ze všech
jedl, nejvíc mluvil a nejvíc se smál. Ale teď najednou prostě zmizel!
„A zrovna teď, když by takový čaroděj byl nejužitečnější!“ naříkali
Dori a Nori (kteří sdíleli hobitův názor o pravidelném jídle, hojném
a častém).
Nakonec se rozhodli, že se budou muset utábořit tam, kde právě
jsou. Až dosud na své pouti netábořili, a třebaže věděli, že brzy budou
muset tábořit pravidelně, až se octnou v Mlžných horách a daleko od
krajů se solidními obyvateli, tenhle mokrý večer jim připadal pro začátek
zvlášť špatný. Odstěhovali se pod skupinku stromů, a třebaže
pod nimi bylo trochu víc sucho, vítr setřásal déšť s listí a jeho krápání
bylo hrozně protivné. Ke všemu postihla smůla i jejich oheň. Trpaslíci
dokážou rozdělat oheň skoro všude a skoro ze všeho, vítr nevítr, ale
ten večer to nedokázali dokonce ani Oin a Gloin, kteří v tom umění
zvlášť vynikali.
Pak se jeden z poníků zčistajasna splašil a utekl. Než ho mohli
chytit, vběhl do řeky, a než ho zase vytáhli, Fili a Kili se málem utopili
a všechna zavazadla, která poník nesl, vzala voda. Samozřejmě že v
nich byly hlavně potraviny, takže jim zbylo zatraceně málo k večeři a
ještě míň k snídani.
Tak tam všichni seděli rozmrzelí, promoklí a reptali, zatímco Oin
a Gloin se pokoušeli rozdělat oheň a hádali se při tom. Bilbo smutně
- 30 -
uvažoval, že dobrodružství neznamená vždycky jen jízdu na poníku v
májovém sluníčku, když tu Balin, který byl vždycky jejich průzkumník,
najednou povídá: „Tamhle je světlo!“ O kus dál byl kopec obrostlý
stromy, místy hezky hustě. Z temného chumáče stromů teď uviděli
nějaké světlo, načervenalé příjemné světýlko, jako by tam probleskovával
oheň nebo pochodně.
Když se na ně chvíli dívali, začali se dohadovat. Jedni říkali
„ne“, kdežto druzí „ano“. Někteří navrhovali, aby se tam šli podívat,
že všechno bude lepší než hubená večeře, ještě hubenější snídaně a
celá noc v mokrých šatech.
Jiní namítali: „Tyhle končiny nejsou dost známé a leží moc blízko
k horám. Poutníci sem teď zřídkakdy zabloudí. Staré mapy nejsou
k ničemu: všechno se tu změnilo k horšímu a cesta není střežená. Dokonce
jsme ani neslyšeli, kdo je tady králem, a čím míň se cestou vyptáváte,
tím míň vám hrozí malérů.“ První se bránili: „Koneckonců je
nás čtrnáct“ Na to dostali odpověď: „Ale kam se poděl Gandalf?“ Tuhle
otázku opakovali všichni. Vtom se spustil lijavec ještě hůř než
dosud a Oin s Gloinem se začali prát.
To rozhodlo. „Koneckonců mezi sebou máme lupiče,“ prohlásili
trpaslíci, a tak vyrazili za světlem, vedouce poníky za uzdy (s patřičnou
a náležitou opatrností). Přišli ke kopci a brzy se octli v lese. Pustili
se do vršku, jenže nikde neviděli žádnou pořádnou stezku, která by
mohla vést k nějakému domu či k hospodářství, a přes všechnu opatrnost
se prodírali mezi stromy tmou jako v pytli s náramným šustěním
a praštěním a vrzáním (a taky s náramným bručením a nadáváním).
Červené světlo náhle zazářilo velice jasně mezi kmeny stromů
kousek před nimi.
„Teď je řada na lupiči,“ řekli a měli tím na mysli Bilba. „Musíte
jít napřed a vyzkoumat všechno o tom světle, co je to zač, a jestli je
docela bezpečné a neškodné,“ vyzval hobita Thorin. „Tak utíkejte a
honem se vraťte, jestli je všechno v pořádku. Jestli ne, vraťte se, když
to bude ve vaší moci! Když to nebude ve vaší moci, zahoukejte dvakrát
jako sova pálená a jednou jako sýček, a my uděláme, co bude v
naší moci.“
A tak se musel Bilbo vypravit, dřív než stačil vysvětlit, že neumí
zahoukat ani jednou jako jakákoli sova, právě tak jako neumí létat
jako netopýr. Ale hobiti se aspoň dovedou pohybovat lesem tiše, naprosto
tiše. Taky se tím pyšní a Bilbo cestou nejednou ohrnul nos nad
- 31 -
„kraválem těch trpaslíků“, jak se v duchu vyjádřil, třebaže si myslím,
že vy ani já bychom si v takové větrné noci ničeho nevšimli, ani kdyby
na krok od nás projela celá kavalkáda. Když teď Bilbo s hrdostí
odborníka kráčel k červenému světlu, nebyla by nad tím nejspíš naježila
vousy ani lasička.
A tak se přirozeně dostal rovnou až k ohni - byl to totiž opravdu
oheň -, aniž někoho zburcoval. A uviděl tam tohle:
Kolem velikánského ohně z bukových polen seděly tři velikánské
postavy. Na dlouhých prutech jako na rožních si opékaly kusy
skopového a olizovaly si z prstů mastnotu. Náramně chutně to vonělo.
Taky tam stál po ruce sud dobrého pití a postavy popíjely ze džbánů.
Jenomže to byli zlobři - zlí obři. Očividně zlobři. To poznal i Bilbo,
třebaže žil celkem v ústraní. Poznal to podle jejich ohromných těžkých
obličejů, podle jejich velikostí i podle tvaru jejich nohou, a to se
ani nezmiňujeme o jejich mluvě, která nebyla zdaleka salónní, zdaleka
ne.
„Včera skopový, dneska skopový, a ajť sem trajcén, esli to zejtra
nevypadá zasejc na skopový,“ prohlásil jeden ze zlobrů.
„Lidskýho masa sme už dlouho neměli, ani co by za nehet vlezlo,“
poznamenal druhý. „Co to sakra Vildu napadlo, že nás zatáh do
týdle končiny, to mi teda neleze do palice - a ke všemu nám eště dochází
pitivo,“ postěžoval si a strčil Vildovi do lokte, zrovna když ten
lokal ze džbánu.
Vildovi zaskočilo a začal se dusit. „Drž hubu!“ utrhl se, sotva
popadl dech „Nemůžeš čekat, že tady lidi vydržej věčně, jen abyste je
vy dva s Bertou schlamstli. Spořádali ste spolu půl druhý vesnice vod
tý doby, co sme sešli z hor. Co chceš víc? A zažili sme cestou časy,
kdy bys bejval Vildovi poděkoval za takovej pěknej kousek tučnýho
berana z údolí, jako je tendle.“ Pořádně si uhryzl ze skopové kýty,
kterou si opékal, a utřel si pysky do rukávu.
Bohužel ano, zlobři si takhle počínají, i ti, co mají pouze jednu
hlavu. Jakmile Bilbo tohle všechno vyslechl, měl okamžitě něco podniknout.
Buďto se měl tiše vrátit a varovat své přátele, že tu jsou tři
pěkně statní zlobři v mizerné náladě, zřejmě naklonění ochutnat pro
změnu pečeného trpaslíka či dokonce poníka, nebo měl honem provést
nějaký lupičský kousek. Opravdu prvotřídní legendární lupič by v tom
okamžiku vybral zlobrům kapsy - to se skoro vždycky vyplatí, když to
dokážete -, štípnut by jim i to skopové z rožňů, ukradl pivo a nepozo
- 32 -
rovaně by zmizel. Jiní lupiči, praktičtější, ale s menší profesionální
hrdostí, by možná zapíchli všechny dýkou, dřív než by si to zlobři
uvědomili. A potom by mohli strávit noc v bujném hodokvasu.
Tohle Bilbo věděl. Četl o spoustě věcí, které sám nikdy neviděl
ani nedělal. Byl hrozně vyplašený a právě tak znechucený, toužil být
na sto mil odsud, a přece - přece jen se nemohl odhodlat vrátit se k
Thorinovi a spol. s prázdnýma rukama. Tak tedy stál a váhal ve stínu.
Z různých lupičských kousků, o kterých slýchal, mu vybrání zlobřích
kapes připadalo nejméně obtížné, takže se nakonec připlížil za strom
těsně za Vildu.
Berta a Tom poodešli k sudu. Vilda právě znovu lokal ze džbánu.
V tom okamžiku sebral Bilbo kuráž a sáhl svou malou ručkou do Vildovy
ohromné kapsy. Byl v ní měšec, pro Bilba veliký jako pytel.
„Ha!“ pomyslel si a rozehříval se pro své nové počínání, když ho opatrně
vytahoval ven. „Tohle je začátek!“
To taky byl. Zlobří měšce bývají zrádné, a tenhle nebyl žádnou
výjimkou. „Hele, kdo seš?“ zapípal, když opouštěl kapsu, Vilda se
okamžitě otočil a popadl Bilba pevně za krk, dřív než se hobit stačil
schovat za strom.
„Sakra, Berto, koukej, co sem to načapal!“ řekl Vilda.
„Co je to?“ podivili se ti dva druzí a přistoupili blíž.
„Bac mě hrom, esli to vím! Co seš zač?“
„Bilbo Pytlík, lup - hobit,“ vykoktal chudák Bilbo, všecek roztřesený,
a lámal si hlavu, jak vyloudit soví zahoukání, než ho zlobři uškrtí.
„Luphobit?“ vyvalili na něj oči. Zlobři mají dlouhé vedení a jsou
hrozně podezíraví, kdykoli se setkají s něčím, co je pro ně nové.
„Co má takovej luphobit co hledat v mý kapse?“ zamračil se
Vilda.
„Dá se to vařit?“ zajímal se Tom.
„Můžeš to zkusit,“ odpověděl Berta a sáhl po kosince.
„Byl by nanejvejš jednou do huby,“ podotkl Vilda, který se už
dobře navečeřel. „Ani ne, dyby se stáhnul a vykostil.“
„Třebas je jich tady kolem víc a mohli bysme si z nich udělat
paštiku,“ navrhl Berta. „Hele, ty, courá se tady po lese víc takovejch
jako ty, králíku jedna vošklivá?“ zeptal se s pohledem na hobitovy
srstnaté nohy, popadl ho za ně a zatřepal s ním.
„Je, spousta!“ vyhrkl Bilbo, než si uvědomil, že by své přátele
- 33 -
neměl prozrazovat. „Ne, vůbec ne, nikdo!“ opravil se vzápětí.
„Jak to myslíš?“ zabručel Berta a zvedl ho tentokrát za vlasy.
„Jak to říkám,“ zalapal Bilbo po dechu. „A prosím vás, nevařte
mě, drazí páni! Sám jsem dobrý kuchař a líp vařím, než se vařím, jestli
mi rozumíte. Uvařím vám báječnou snídani, když mě nesníte k večeři.“
„Chudák skrček malá,“ politoval ho Vilda. Sám už se navečeřel
až k prasknutí a taky vypil spoustu piva. „Chudák skrček malá! Pusť
ho!“
„Nepustím, dokaď neřekne, jak to myslí s tou spoustou a vůbec
nikým,“ odsekl Berta. „Nedám si vod nikoho podřezat ve spaní krk.
Přidrž mu nohy k vohni, dokaď nepromluví!“
„S tím nechci nic mít,“ odmítl Vilda. „A stejně sem ho chytnul
já.“
„Seš tlustej blbec, Vildo,“ utrhl se na něj Berta, „jak už sem ti to
dneska večer řek jednou.“
„A ty seš halama!“
„Todle si vod tebe nenechám Líbit, Vildo,“ opáčil Berta a praštil
Vildu pěstí do oka.
Tak vypukla nádherná rvačka. Bilbo byl ještě natolik při smyslech,
že když ho Berta upustil na zem, odplížil se honem z dosahu
jejich nohou, dřív než se do sebe pustili jako psi a nadávali si z plných
plic všemožnými naprosto pravdivými a výstižnými přízvisky. Brzy se
popadli do křížku, kopali a dupali a svalili se málem až do ohně, zatímco
Tom je oba řezal větví, aby je přivedl k rozumu, - a to je ovšem
dohánělo k ještě větší nepříčetnosti.
V tom okamžiku měl Bilbo samozřejmě zmizet. Jenže měl chudinky
nožičky zle pohmožděné Bertovou velikou prackou, byl bez
dechu a hlava se mu motala, a tak tedy chvíli zůstal ležet a lapal po
dechu, těsně za okruhem, kam dopadalo světlo od ohně.
Právě uprostřed rvačky se objevil Balin. Trpaslíci slyšeli zdálky
rámus, a když nějakou dobu čekali, až se Bilbo vrátí nebo až zahouká
jako sova, začali se jeden po druhém plížit ke světlu, co nejtišeji dokázali.
Jakmile Tom zahlédl Balina ve světle plamenů, strašlivě zařval.
Zlobři prostě nesnášejí už pouhý pohled na trpaslíky (neuvařené). Berta
s Vildou se okamžitě přestali prát. „Pytel, Tome, honem!“ vykřikli,
a dřív než Balin, který si lámal hlavu, kam se v té mele poděl Bilbo,
stačil pochopit, oč vlastně jde, už měl pytel přes hlavu a už byl v něm.
- 34 -
„Vono jich přijde ešte víc,“ prohlásil Tom, „nebo bysem se musel
moc mejlit. Spousta a vůbec nikdo, todle to znamená! Žádnej luphobit,
ale spousta takovejchdle trpajzlíků!“
„Máš nejspíš pravdu,“ přisvědčil Berta, „a měli bysme se ztratit
ze světla.“
A taky to udělali. Popadli pytle, ve kterých nosili skopové i jinou
kořist, a čekali ve stínu. Pokaždé, když se přiblížil další trpaslík a překvapeně
se zadíval na oheň, na převržené džbány a na ohryzané skopové
kosti, šup, a už měl ohavně páchnoucí pytel přes hlavu a už byl v
něm. Brzy ležel Dvalin vedle Balina a Fili a Kili vedle sebe a Dori a
Nori a Ori na jedné hromadě a Oin a Gloin a Bifur a Bofur a Bombur
v jedné kupě nepříjemně blízko ohně.
„Todle jim dá za vyučenou!“ odfoukl si Tom, poněvadž Bifur a
Bofur mu dali hodně práce a rvali se jako šílenci, jak to už trpaslíci
dovedou, když se dostanou do úzkých.
Thorin přišel naposled - a nebyl zaskočen znenadání. Tušil už
nějakou neplechu a nepotřeboval ani vidět nohy svých přátel čouhající
z pytlů, aby pochopil, že něco není v pořádku. Zůstal stát ve stínu kus
opodál a řekl si: „Co je to za šlamastyku? Kdo to tady chytá moje lidi?“
„Zlobři!“ ozval se Bilbo za jedním stromem. Na něho v tom rozruchu
zapomněli. „Schovávají se s pytli v křoví.“
„A podívejme!“ prohlásil Thorin a skočil k ohni, dřív než se na
něj mohli vrhnout. Popadl velkou větev, která na konci plápolala, a
vrazil ten konec Bertovi do oka, než zlobr stačil uhnout. To ho na nějakou
chvíli vyřadilo z boje. Bilbo dělal, co mohl. Chytil jednu Tomovu
nohu - pokud to šlo, protože byla tlustá jako kmen stromu -, jenže
odletěl jako čamrda až na vrchol nějakého křoví, když Tom kopnutím
vmetl Thorinovi do obličeje jiskry.
Tom za to dostal větví do zubů a o jeden přední zub tím přišel.
To vám tedy řeknu, že pořádně zavyl! Ale právě v tom okamžiku se za
Thorinem objevil Vilda, šoupl mu pytel přes hlavu a stáhl mu ho až k
prstům na nohách. Tak tedy boj skončil. Teď byli všichni v pěkné
kaši: trpaslíci důkladně zavázaní v pytlích, a tři rozzuření zlobři (dva z
nich navíc se spáleninami a pohmožděninami, na které se tak hned
nezapomíná) seděli vedle nich a dohadovali se, jestli je mají pomalu
opékat nebo je nadroboučko rozsekat a uvařit či si prostě na jednoho
po druhém sednout a rozmačkat je tak na rosol, zatímco Bilbo trčel v
- 35 -
křoví, s potrhanými šaty i kůží, a ze strachu, aby ho neuslyšeli, netroufal
si ani pohnout.
A právě v té chvíli se vrátil Gandalf. Jenže ho nikdo neviděl.
Zlobři se zrovna rozhodli upéci trpaslíky hned a sníst je později - byl
to Bertův nápad a po spoustě dohadování s ním všichni souhlasili.
„To nemá fazónu, píct je teďka, bude to trvat celou noc,“ ozval
se nějaký hlas. Berta myslel, že Vildův.
„Nezačínej se zas hádat, Vildo,“ okřikl ho, „nebo to vážně bude
trvat celou noc!“
„Kdo se hádá?“ bránil se Vilda, který myslel, že to prve promluvil
Berta.
„Ty se hádáš!“ odsekl Berta.
„To seš teda lhář!“ ohradil se Vilda, a tak celá hádka začala znovu.
Nakonec se rozhodli rozsekat trpaslíky nadroboučko a uvařit je.
Tak tedy připravili veliký černý hrnec a vytáhli nože. „Vařit je nemá
fazónu! Nemáme vodu, k pramenu je daleko a vůbec!“ řekl nějaký
hlas. Berta i Vilda mysleli, že to promluvil Tom.
„Drž hubu!“ vyjeli si na něj. „Nebo nebudeme hotoví nikdá. A
pro tu vodu pudeš sám, esli eště cekneš!“
„Vy držte hubu!“ vrátil jim to Tom, který si myslel, že se prve
ozval Vilda. „Kdo jinej se tady hádá než vy?“
„Seš blboun!“ odbyl ho Vilda.
„Blbounuj sám sebe!“ odsekl Tom.
A znovu vypukla celá hádka, ještě zuřivěji než předtím, dokud se
konečně nerozhodli sednout si na jeden pytel po druhém, rozmačkat
trpaslíky a uvařit je až potom.
„Na koho si sednem jako na prvního?“ zeptal se nějaký hlas.
„Nejdřív na toho posledního,“ navrhl Berta, kterému Thorin poranil
oko. Myslel, že promluvil Tom.
„Nemluv sám pro sebe!“ doporučil mu Tom. „Ale esli si chceš
sednout na toho posledního, tak si na něm seď! Kerej to je?“
„Ten s těma žlutejma fuseklema,“ řekl Berta.
„Blbost, ten se šedivejma fuseklema,“ řekl jakoby Vildův hlas.
„Já vím určitě, že se žlutejma,“ namítl Berta.
„No jo, se žlutejma,“ souhlasil Vilda.
„Tak co kecáš, že se šedivejma?“ utrhl se na něj Berta.
„Nic takovýho sem neřek. To byl Tom.“
- 36 -
„Já? Nikdá!“ ohradil se Tom. „Tys to řek!“
„Dva proti jednomu, tak drž hubu!“ okřikl ho Berta.
„S kým to mluvíš?“ dopálil se Vilda.
„Hele, nech toho!“ obořili se na něj zároveň Tom s Bertou. „Noc
utíká, tak dělejme, nebo nás tady stihne den!“
„Až vás tady stihne den, změníte se na kámen!“ prohlásil nějaký
hlas, který zněl jako Vildův. Ale nebyl to Vildův hlas. Právě v tu chvíli
se totiž nad kopcem objevily první paprsky úsvitu a v korunách
stromů se mocně rozšveholili ptáci. Vilda už ze sebe nevypravil ani
slůvko, protože zkameněl, zrovna když se shýbal, a Berta s Tomem se
proměnili v balvany, zrovna když se po něm ohlédli. A tak tam stojí
dodnes, docela sami, ledaže se na nich usadí nějaký pták, protože
zlobři, jak pravděpodobně víte, musí před rozedněním zpátky pod
zem, nebo se promění v horninu, ze které jsou stvořeni, a nikdy se už
nepohnou. Právě to postihlo Bertu a Toma a Vildu.
„Výborně!“ pochválil si Gandalf, vyskočil z úkrytu za stromem a
pomohl Bilbovi dolů z trnitého keře. Tehdy Bilbo pochopil všechno.
To čarodějův hlas udržoval zlobry v hádce a hašteření, dokud nepřišlo
svítání a neskoncovalo s nimi.
Teď bylo třeba rozvázat pytle a pustit ven trpaslíky. Byli skoro
udušení a pořádně otrávení: vůbec je netěšilo ležet tam a poslouchat,
jak se je zlobři chystají upéct a rozmačkat a rozsekat nadroboučko.
Pak museli vyslechnout Bilbovu zprávu, co potkalo jeho, a dali si ji
dvakrát zopakovat, než byli úplně spokojeni.
„Pošetilý nápad, cvičit se v kapsářství a dlouhoprsťáctví,“ poznamenal
Bombur, „ve chvíli, kdy jsme potřebovali oheň a jídlo.“
„Jenže právě to byste od těch chlapů v žádném případě nedostali
bez boje,“ namítl Gandalf. „Ostatně zbytečně ztrácíme čas. Nenapadá
vás, že zlobři tady někde musí mít nějakou jeskyni nebo v zemi vykopanou
díru, kam se schovávali před sluncem? Musíme se po ní podívat!“
Dali se do prohledávání okolí a brzy objevili stopy kamenných
zlobřích bot, které vedly pryč mezi stromy. Sledovali je do kopce, až
narazili na velké kamenné dveře do jeskyně, schované za křovím. Ale
nemohli je otevřít, ačkoli se do nich všichni opřeli a Gandalf zkoušel
různá zaklínání.
„Nepomohlo by nám tohle?“ nadhodil Bilbo, když už byli jaksepatří
unavení a rozmrzelí. „Našel jsem to na zemi, kde se zlobři prali.“
- 37 -
A ukázal veliký klíč, třebaže Vildovi se bezpochyby zdál maličký a
dobře utajitelný. Jistě mu vypadl z kapsy naštěstí dřív, než zlobr zkameněl.
„Proč jste to propánakrále neřekl dřív?“ vykřikli. Gandalf po klíči
hrábl a strčil jej do klíčové dírky. Pak se kamenné dveře jedním
mocným zatlačením rozletěly a všichni vešli dovnitř. Po zemi se válely
kosti a ve vzduchu se vznášel ohavný puch a na policích i na podlaze
byla spousta potravin mezi halabala poházenou kořistí všeho druhu
- od mosazných knoflíků až po hrnce plné zlaťáků, které stály v koutě.
Na stěnách také visela spousta šatstva - příliš malého pro zlobry, takže
se obávám, že patřilo jejich obětem, - a mezi ním byly i různé meče
všelijaké výroby, tvarů a rozměrů. Dva z nich je zvlášť zaujaly nádhernými
pochvami a jílci posázenými drahokamy.
Gandalf a Thorin si každý vzali jeden a Bilbo si vzal nůž v kožené
pochvě. Pro zlobra by to byl jenom nepatrný perořízek, ale hobitovi
posloužil stejně dobře jako krátký mečík.
„Zdá se, že jsou to dobré čepele,“ poznamenal Gandalf, když
meče povytáhl z pochev a se zájmem si je prohlížel. „Ty nevyrobil
žádný zlobr ani lidský kovář v těchhle krajích a časech; ale až si budeme
moci přečíst ty runy na nich, dovíme se o nich víc.“
„Pojďme pryč z toho příšerného puchu!“ ozval se Fili. A tak tedy
vynesli hrnce mincí a potraviny, které byly nedotčené a zdály se poživatelné,
i jeden soudek piva, který zůstal plný. Zatím dostali chuť na
snídani, a protože měli pořádný hlad, neohrnovali nos nad tím, co získali
ze zlobří spižírny. Jejich vlastní zásoby už byly velmi skromné.
Teď měli dost chleba a sýra, spoustu piva a slaninu, kterou si mohli
opéci na řeřavých uhlíkách z ohně.
Potom si schrupli, protože zažili neklidnou noc, a do odpoledne
nedělali už nic jiného. Pak si přivedli poníky, odvezli hrnce zlaťáků,
náramně tajně je zakopali opodál stezky nad řekou a zakleli je spoustou
kouzel, pro případ, že budou mít někdy příležitost vrátit se pro ně.
Když s tím byli hotovi, nasedli všichni znovu do sedel a znovu se začali
kodrcat cestou k východu.
„Kam jste se nám ztratil, jestli se smím zeptat?“ řekl Thorin v
jízdě Gandalfovi.
„Byl jsem se podívat napřed,“ odpověděl čaroděj.
„A co vás tak rychle přivedlo nazpátek?“
„Že jsem se podíval nazpátek.“
- 38 -
„Jistě,“ poznamenal Thorin, „ale nemohl byste to povědět trochu
jasněji?“
„Jel jsem prozkoumat dál naši cestu. Co nevidět bude nebezpečná
a obtížná. Taky mi dělalo starost doplnění našich malých zásob.
Nedojel jsem však ani moc daleko, když jsem potkal dva své přátele z
Roklinky.“
„Kde to je?“ zeptal se Bilbo.
„Neskákejte mi do řeči!“ napomenul ho Gandalf. „Dostanete se
tam za pár dní, když budeme mít štěstí, a sami to všechno poznáte. Jak
jsem právě říkal, potkal jsem dva Elrondovy lidi. Pospíchali, protože
se báli zlobrů. Právě od nich jsem se dověděl, že tři zlobři sestoupili z
hor a usadili se v lesích nedaleko cesty; zaplašili z té oblasti všechny
obyvatele a přepadali ze zálohy cizí pocestné.
Okamžitě jsem vycítil, že mě potřebujete, abych se vrátil. Když
jsem se podíval nazpátek, uviděl jsem v dálce oheň a pustil jsem se k
němu. Tak teď to tedy víte. Prosím vás, buďte příště opatrnější, nebo
se nikdy nedostaneme nikam!“
„Děkujeme vám!“ kvitoval to Thorin.
humus
(stehno, 8. 12. 2022 15:37)